V porovnání s předcházejícími alby je patrná změna kurzu. Ubylo štiplavých kytarových sól a přibylo kláves – deska je tak daleko “symfoničtější”, což kvituji s povděkem. U prvních dvou skladeb to ještě není tak výrazné, ale třetí a setsakra natažená Love Over Six Centuries je parádní. Tyhle nekonečné inštrumentální omalovánky v hypnotickém tempu miluju, to je “space rock” přesně podle mého gusta. A následující – devět minut dlouhá – Mutiny je to samé v bleděmodrém. Jednoznačnou slabinou je zpěv. Přízvuk vůbec neřeším, ale přijde mi hodně nejistej a s minimálním rozsahem. Naštěstí je docela utopenej a navíc ho tady ani moc není 🙂

Další písničky jsou příliš krátké nato, aby mě stačily nějak výrazněji zaujmout. Podařilo se to až osmé The Zany Magician – sice jednoduché, ale o to říznější. Jenom se nemůžu zbavit dojmu, že ten riff odněkud znám…

Vyklidněná The Bells of Notre Dame je pěkným zakončením celé desky.

Album se mi líbí. K dokonalosti mu sice pořád ještě něco chybí (pochopitelně z mého pohledu), ale zaujalo mě. Dokonce natolik, že jsem ho zařadil do seznamu “kandidátů” na doplnění sbírky.