“Nezralí básníci napodobují, zkušení kradou. Ti špatní znetvoří, co si vezmou, zatímco dobří z toho udělají něco lepšího, nebo alespoň jiného. Skutečný básník zvládne svou kořist naroubovat do jedinečné koruny pocitů, zcela odlišné od té, ze které si svůj roub uštípl.”
Thomas Stearns Eliot

Jak známo, i hudební historie je bohatá na případy plagiátorství, ať již úmyslné, či nevědomé. Figurovala v nich i nejznámější jména jako Rolling Stones, George Harrison nebo Led Zeppelin, které bezesporu možno považovat za nedostižné přeborníky v oboru nepřiznaná inspirace.
A podobných kauz nezůstalo ušetřeno ani Česko, kde není na škodu si připomenout i skutečný majstrštyk z mimohudební scény, jímž bylo opisování a publikování cizích odborných textů v podání proděkana Právnické fakulty, člena Nejvyššího státního zastupitelství, ba dokonce i soudce Nejvyššího soudu…

Ale raději zpátky k muzice. Citát anglického básníka, esejisty a dramatika amerického původu, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1948, se mi znovu vybavil při včerejším poslechu alba Still Got the Blues (1990) jednoho z mých kytarových gerojů Garyho Moorea, resp. titulní skladby, která se coby singl umístila v britském (#31) i americkém žebříčku (# 97).
Tož pár slov ke kauze, která nepatří mezi ty nejprobíranější.

Žalobu za plagiátorství na Garyho Moorea podal v roce 2000 u mnichovského soudu německý muzikant Jürgen ‚Judy‘ Winter, zpěvák, kytarista a spoluzakladatel zapomenuté krautrockové formace Jud‘s Gallery, po níž zbyly všehovšudy jen dva půlhodinové bloky nahrávek, pořízené v lázeňském městě Baden-Badenu v létě 1972 a na jaře 1974, kdy byla zaznamenána i dvanáctiminutová instrumentálka Nordrach.
Podle tvrzení žalující strany právě z ní Gary Moore ukradl kytarovou pasáž, kterou později použil ve Still Got the Blues (For You), zatímco severoirský hudebník opakovaně popřel, že by kdy Nordrach slyšel.

Snahu o řádné vyhodnocení předložených důkazů komplikovala hlavně skutečnost, že skladba Jud‘s Gallery sice zazněla na několika koncertech, ale neprokázalo se víc než jediné vysílání v rádiu a především – poprvé byla vydána až v roce 2000 na CD pod názvem SWF Sessions Volume 1, kdy ji světu zpřístupnil label Long Hair Music specializují se na krautrockové rarity.
Klíčovým bodem procesu tak byla odpověď na otázku, nakolik je pravděpodobné, že Moore skladbu Nordrach znal a pokud ano, zda si na základě pouhého poslechu v rádiu či na koncertě mohl uchovat v paměti předmětnou kytarovou pasáž tak dokonale, jak ji o 15 let později sám nahrál a za další rok vydal.

Dlouholetý soudní spor na začátku roku 2007 opepřilo reunionové vystoupení Jud‘s Gallery na domácí půdě v offenburgské Reithalle, při němž zazněl i Nordrach ve zkrácené verzi.
K rozhodnutí dospěl mnichovský Okresní soud 3. prosince 2008. Konstatoval v něm, že nepochybuje o tom, že Gary Moore skladbu Nordrach slyšel během některého z četných pobytů v Německu.
Pro verdikt byl rozhodující závěr osloveného soudního znalce, který uvedl, že kytarová pasáž ve Still Got the Blues (For You) je příliš ojedinělá a podobnosti se skladbou Nordrach jsou natolik zřejmé, že Moorea nemohla téměř identická melodie napadnout bez znalosti Winterovy skladby.
Podle rozsudku se jedná o tzv. nevědomé převzetí, i to je však posuzováno jako porušení autorských práv. Gary Moore byl uznán vinným z plagiátorství a musel zaplatit odškodné. Společnost Virgin Records byla vyzvána k poskytnutí informací o příjmech ze Still Got the Blues (For You), na jejichž základě byla vypočtena nezveřejněná částka, kterou kytarista musel Winterovi zaplatit jako náhradu škody.
Žádosti o zákazu dalšího prodeje a vysílání Mooreova hitu soud nevyhověl.

Jsem skálopevně přesvědčen, že Gary na koncertě Jud‘s Gallery nikdy nebyl, natožpak aby odchytil jediné uskutečněné vysílání skladby v rádiu. Navíc natolik pozorně, aby mohl později vykrádat. A pevná víra mi vydrží až do… prvního poslechu skladby Nordrach.

Věru nesnadno soudit podobné případy, v dnešním přemedializovaném světě násobně.
Není divu, že bezmála stoletý Eliotův výrok z úvodu článku připomněl ve svém bestselleru Kraď jako umělec s podtitulem 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě americký autor poezie tvořené z novinových výstřižků Austin Kleon, který „inspirační teorii“ přizpůsobil modernímu věku: „Absolutní původnost v jakékoli oblasti tvorby je v digitální době nedosažitelným cílem. Vše, co vytvoříme, je produktem naší zkušenosti, a naše zkušenost je souhrnem všeho, co prošlo našimi geny a smysly. Je nutné se s tím smířit. Tvorba už bude VŽDY krádeží.“

Co dodat?