Musím se přiznat, že celý ten mohutný hudební kvas, který se k nám valil počátkem 90. let minulého století ze zámoří a jemuž se dostalo do té doby neznámé škatulky grunge, mě v podstatě minul. Ačkoliv jsem byl v té době v optimálním cílovém věku a mí známí vlnu ze Seattlu hltali v ohromných dávkách, mně ta móda kostkovaných košil a kozích bradek přišla trochu k smíchu. Děcka do té doby poslouchající Michaela Jacksona se najednou přes noc změnila na drsně se tvářící individua řešící hlubokomyslné otázky života a smrti. Kdo se vymykal, tak jim byl v podstatě k smíchu, prostě tvor, který nepochopil jejich nový a neměnný životní postoj, který jim určitě vydrží až do konce života. A ten se blíží, však jejich velký vzor, Kurt Cobain, to přece zabalil už v sedmadvaceti.
I když mně celá ta grungeová šaškárna nic neříkala, přece jenom se z té nové hudby občas něco ke mně dostalo. Přiznám se, že slavné Nevermind jsem tehdy odzíval, Soundgarden mě neoslovili a Alice v řetězech jsem se docela lekl. Ale když se mi do rukou dostala kazeta skupiny Pearl Jam s názvem Ten, pochopil jsem, že tohle je konečně ono, a byl jsem lapen. A až po jejich pátou řadovku Yield jsem se je snažil sledovat, ale pak se naše cesty rozešly.
Jenomže na konci roku 2009 vyšla deska Backspacer a já byl znovu chycen. Jistě, není to tak hitové album jako jejich debut, ani tak překvapivé jako třeba No Code, ale kdo měl Pearl Jam za dávno vyšumělou kapelu z minulého století, tak musel po čertech změnit názor. Od sympatického názvu, který odkazuje k ohlédnutí zpět, k tomu, co z Pearl Jam, neznámé lokální partičky ze severozápadu USA, učinilo ty Pearl Jam, jež zná celý svět, přes zajímavě řešený obal, až k sevřenému, přiměřeně dlouhému hudebnímu materiálu.
Od prvních tónů úvodní vypalovačky Gonna See My Friend je jasné, že se za tu dobu, co jsem skupinu nesledoval, vůbec nic nezměnilo. Ostré kytary střídající zajímavé riffy s funkčními sóly, výrazné melodie a nad tím hlas frontmana Eddieho Veddera, který jakoby neztratil nic na své síle a naléhavosti. U písní The Fixer a Johnny Guitar už nevydržím sedět a dostávám se do podobného vytržení, které jsem zažíval s jejich deskami tenkrát.
Vždy se mi u Pearl Jam líbily pomalé skladby, do nichž se Vedder svým hlasem dokázal velice procítěně položit. Zde je to nádherná skladba Just Breathe podbarvená houslovým kvartetem. Snad aby po tom zážitku hudebníci posluchače nevyplašili, tak zdánlivě jen na půl plynu vystřihnou skladbu Amongst The Waves ozdobenou parádním sólem. Následující Unthought Known se sice pomalu rozjíždí, dokonce v ní zní piáno, ale ve výsledku je to ohromný nářez střídající okamžiky klidu s přívaly bouře. A ta nastane při kousku Supersonic, v němž se skupina opět rozpomene na své začátky a hrne to do nás hlava nehlava. Ještě že je tu něžná Speed of Sound, jinak by se mi mohla rozskočit hlava. Vůbec je závěr desky Backspacer takový klidnější a na tom nic nezmění ani předposlední říznější kousek Force Of Nature, po němž přijde absolutní tečka na závěr, Vedderova pěvecká paráda The End. Akustická kytara, smyčce a nad tím hlas, který je darem od Boha.
Tato deska mě přiměla, abych si postupně začal doplňovat diskografii skupiny Pearl Jam. Přece se říká, že staré lásky nerezaví, a u hudby to platí dvojnásobně. Jenom s tím hodnocením mám trošku problém, nakonec však z úcty k počátkům jejich tvorby dám rovné 4 hvězdy.
Recenze byla napsána v květnu 2018.
Skladby:
01. Gonna See My Friend (Vedder) – 2:47
02. Got Some (Ament / Vedder) – 3:01
03. The Fixer (Cameron, McCready, Gossard / Vedder) – 2:57
04. Johnny Guitar (Cameron, Gossard / Vedder) – 2:49
05. Just Breathe (Vedder) – 3:34
06. Amongst The Waves (Gossard / Vedder) – 3:57
07. Unthought Known (Vedder) – 4:08
08. Supersonic (Gossard / Vedder) – 2:38
09. Speed Of Sound (Vedder) – 3:34
10. Force Of Nature (McCready / Vedder) – 4:03
11. The End (Vedder) – 2:55
Obsazení:
Eddie Vedder – zpěv, kytary;
Stone Gossard – kytary;
Mike McCready – kytary;
Jeff Ament – baskytara;
Matt Cameron – bicí, perkuse
Bruce Andrus – horn;
Justin Bruns – housle;
Richard Deane – horn;
Danny Laufer – cello;
Cathy Lynn – viola;
Brendan O’Brien – vokály, klavír;
Christopher Pulgram – housle;
Susan Welty – horn.
Alternative Rock
Monkeywrench Records
2009
CD
11
Grunge vlna se mi přelila možná tak přes kotníky, takže mě kapely s tímhle stylem spojené nechávají docela v klidu. V roce 1991 mi bylo dvacet dva a poslouchal ultrametály s prasopaly, tzn. čím rychleji, tím líp. Na kazetu jsem si nahrál jen alba Nevermind a Dirt (interprety si jistě dosadíš), ale dlouho se u mě neohřála. No a během mánie, která se kolem grunge vzápětí strhla jsem se o něj přestal zajímat úplně. Od Pearl Jam jsem tenkrát neslyšel nic, ale moje paní je má v oblibě a tak jsem jí kdysi koupil 2CD kompilaci Rearviewmirror. Stejně ji neposlouchá a já už vůbec, navíc i docela blbě hraje…
Recka je fajn. Obě ukázky jsem si pozorně poslechl, ale nic se nezměnilo, tahle muzika mě nechává zcela netečným. Chyba je jednoznačně na mém přijímači a vůbec netvrdím, že se ti to nemůže líbit. Martine, dík za hezké povídání. Jen tak dál.
Tož ultrametály jsem nikdy neposlouchal, aspoň si nevzpomínám. Já jel začátkem devadesátek v hudbě 60. let a všechno, co nevzniklo minimálně před dvaceti, pětadvaceti lety mě už ze zásady nezajímalo. Znáš to, mladej a blbej. Taky mě bavilo dělat před mými známými chytrýho a poučovat je o hudbě, kterou nikdo z nich nepamatoval. Ale Pearl Jam se mi líbili hned.
Problém taky byl, že jsem dost dlouho smrděl korunou a většina peněz šla jiným směrem než do hudby. Navíc céda v té době byla dost drahá, teda když to přepočítám na dnešní možnosti. Ještě že existovali ty půjčovny.
Dnes mám ve sbírce více grungeových nahrávek a průběžně se k nim vracím.
Děkuju, žes zareagoval na něco, co je mimo tvůj hudební zájem a že sis ty ukázky poslechl.
No, ty texty nám tady nepřibývají zrovna masově a tak se můžu každému, v recenzi hodnocenému albu v klidu věnovat. Furt lepší, než nějaká “pavlač” a ty články tady zůstanou tak dlouho, dokud bude mít Piťo chuť se o stránky starat. Mám rozepsané další tři recky a balit to nehodlám, ale ne vždy mi to myslí a občas potřebuju pauzu. Člověče, kdybych dokázal sfouknout recku za večer, to by bylo…
Tak to se mi už dlouho nepovedlo. Je to o tom, že čím jsem starší, tím jsem unavenější a vlastně i línější. A nemám už ani náladu si sednout na několik hodin k počítači a skončit, až konečně něco vypotím. Každopádně něco nového vyplodím, akorát bych raději nic konkrétního dopředu nesliboval.