Mám rád životopisné filmy popisující osudy různých hudebníků i kapel všemožných žánrů. Minulý rok mě zaujal hudební dokument Restart o teplické kapele Motorband, životopisný snímek Bohemian Rhapsody o F. Mercurym, Dirt o pošucích Mötley Crüe či o drsných praktikách na jedné z nejprestižnějších hudebních konzervatoří – starší snímek Whiplash. Nemohl tedy chybět ani následující film….
Nad okolnostmi vzniku filmu režiséra Jonase Åkerlunda s názvem Lords Of Chaos, který natočil podle stejnojmenné knihy, žasnu úplně stejně, jako nad neuvěřitelnou životní dráhou tvůrce samotného. Jeho umělecká kariéra počala ve švédské legendární black metalové kapele Bathory, kde hrál na basu. Poté se spíše přesunul za kameru, ostruhy si získal natočením kontroverzních klipů Prodigy nebo Rammstein, až se propracoval na pozici jednoho z nejuznávanějších tvůrců klipů plejády mainstreamových amerických hvězd typu Madonny či Ozzyho Osbourna.
Když se předloňského roku rozhodl natočit celovečerní film o vzniku norského black metalu, tak vypukl pořádný poprask. Ani jedna z protistran, členové Mayhem, ani vrah jejich kytaristy Varg ze spolku Burzum nesouhlasili s popisem událostí ve scénáři a žádná ze zúčastněných kapel nedala souhlas s použitím hudby. Zasvěcení fanoušci (hlavně ti z Norska) kroutili hlavami nad obsazením Amíků do hlavních rolí a nad hollywoodským stylem kamery, nezasvěcení Amíci zděšeně zírali na explicitně pojaté krvavé a násilné scény.
Jako oběť byl v příběhu označen zakladatel „pravého norského black metalu“ – hudebník Euronymous z kapely Mayhem. Blasfemické projevy používal ve snaze co nejvíce šokovat okolí a s cílem zvýšit zájem o kapelu samotnou. Bohužel tato jeho póza přitáhla skutečné ZLO v podobě lidí, kteří se opájeli satanismem, násilím a fašistickými postoji. Ti v jeho okolí rozpoutali spirálu násilí, vražd a vypálení několika desítek kostelů. I sám Euronymous v závěru příběhu zemřel na následky 23 bodných ran trestající rukou jednoho z nich. V tomto případě si nelze nevzpomenout na staré české přísloví „Čiň Čertu dobře a Peklem se ti odmění“, které v tomto případě vystihuje situaci naprosto doslovně.
O tuto hudební odnož se vůbec nazajímám, snímek jsem zhlédl v zájmu rozšíření svého kulturního rozhledu. Snímek předložil sled událostí, které na počátku devadesátek útočily na každého z bulvárního tisku. Ze sociologického hlediska mne spíše zajímaly příčiny vzniku této scény.
Odpovědi byly ve filmu jen lehce načrtnuty – šlo o jakousi kombinaci mladistvého odporu k jakékoliv autoritě a tedy potažmo i k oficiálnímu křesťanskému náboženství, které je v Norsku těsně spjato s výkonnou mocí. Hudebnící se snažili navázat na pohanské rituály svých vikingských předků. To vše, spolu s geografickou polohou severské země, kde je mezi fjordy a horami skoro pořád zima a ponuré přítmí, celé dospělo k tragickým koncům. Nemalou roli tu sehrála paradoxně i tamní vysoká životní úroveň, neboť jsem často zaregistroval výroky o tom, že vše kolem hudby (zkušebny, nahrávání desek, provoz obchodu) platili tehdy rodiče muzikantů. Zde se ukázalo, že i v tak bohaté společnosti, kde bylo skoro vše dostupné, to nakonec mohlo být kontraproduktivním prvkem.
MAYHEMZávěrem: v tomto filmu jde o muziku až v jakémsi druhém plánu, moc ji tam nezazní (ještě méně než v Dirt) a spíše někdy poněkud šablonovitým způsobem seznamuje diváka, který se nerekrutuje z black metalových kruhů, kam až může zajít fanatismus ne zcela psychicky zdravých jedinců. Prvotní příčinu bych však v hudbě samotné nehledal…
Black metal je docela zábavný, pokud si z muziky vytáhnu to, co mi přináší posluchačský zážitek. Z jistého hlediska ztvárnění atavismů je dokonalý, a vyhovuje mi stejně jako Wagner a podobní. Z hlediska image je také zábavný, pokud to beru jako divadlo. To už vážně míněné církevní ceremonie mi přijdou děsivější. V blacku mám svoje oblíbence a rád se k nim vracím.
Jo, dobře udělaný film s HM (nikoli BM) tematikou je Hesher:
https://www.csfd.cz/film/257978-sycak-hesher/prehled/
V podtitulu filmu „Based on Truth and Lies“, bych určitě přehodil pořadí obou podstatných jmen (když už bych tam tu „pravdu“ musel nechat)…
Co bývá tomuto snímku nejčastěji vyčítáno, je zkreslování skutečnosti, jednostranný pohled a řada nepřesností (lépe řečeno nepravd až výmyslů). To byl taky důvod, proč většina (a drtivá) oslovených kapel i jednotlivců odmítla mít s tímto filmem co do činění.
Jako příklad a upřesnění bych uvedl třeba fakt, že onen Varg ze „spolku“ Burzum (což je jeho one-man band) byl v té době baskytaristou v Mayhem, s níž nahrál jejich dlouhohrající (a legendární) debut, měl s „vůdcem“ blackmetalového hnutí, o 5 let starším Euronymem, velice zvláštní a oboustranně nevyrovnaný vztah (mluvilo se i o větším dluhu ze strany „šéfa“ aj.). Pochopitelně, že vraždu omluvit nelze! (Navíc se z Varga stal – během pobytu ve vězení – ještě větší pitomec, zradikalizoval se směrem hodně doprava atd.)
Poslední, co bych poznamenal je, že zmiňovat působení Jonase Åkerlunda v Bathory (což zřejmě rád kvůli reklamě činí) je trapné až nemístné… V letech 1983–1984, kdy tam působil, měla kapela několik názvů, až nakonec skončila u Bathory; jmenovaný s ní nahrál dvě skladby, které se objevily na výběru „Scandinavian Metal Attack“ v roce 1984, a to je vše. Navíc, nehrál na baskytaru, ale bubnoval…
Abych to uzavřel – tenhle film je, mírně řečeno, průjem. Jde o dojmy jednoho člověka, který se na scéně, o níž je film, ani nepohyboval (v 88. roce natočil klip s švédskými doomaři Candlemass, v 89. s taky švédskou křesťanskou skupinou Walk On Water, pak už byl u popu a když začal pracovat s Roxette, dočkal se v 97. kýženého úspěchu; norský black metal byl a žil zcela mimo něj), dokumentární hodnota je proto „jedna paní povídala“, což je, jak už jsem výše psal, taky důvod, proč od toho všichni oslovení „zúčastnění“ dali ruce pryč.
Zlatý „The Dirt“ o(d) Mötley Crüe, tam jsou drobné nepřesnosti, ale nelže se tam…
Pokud je americkej film natočen “na základě pravdivých skutečností”, tak všichni víme, že si autor vezme kostru nějakého reálného příběhu a domyslí si k němu cokoliv. Hledat rozpory v jednání či konání skutečných postav ( a že jich tam je) nebylo smyslem mé recenze. Konec konců je to tvrzení proti tvrzení a to v článku zmiňuji. Například jako vyloženej útok a zesměšnění Vikernese vzhledem k jeho názorům považuji obsazením jeho postavy hercem židovského původu, což nám, normálním lidem je uplně jedno, pro něj to však musela být trpká pilulka. Krutým žertíkem musela být i typově naprosto rozdílná postava sádelnatého herce oproti skutečné podobě Varga, Zajímavé je, že některé další postavy byly pomalu k nerozeznání od originálu.
Já jsem film vnímal spíše jako pokus američanům ukázat, jak se tehdy v Norsku určitá část mladých lidí zradikalizovala na základě určité ideologie. O hudbu šlo v tomto případě ještě méně, než u Dirt…
.
Situaci v Norsku jsem tenkrát sledoval jen prostřednictvím hudebních časopisů a myslel jsem si, že jsou dost nadsazené. Jenomže nebyly. Podle traileru to nevypadá špatně, dost dobré hodnocení to má aj na ČSFD. Pokud bude příležitost, tak na to kouknu…
Black metal ide tiež mimo mňa, ale za tip na film, ktorý sa tomuto zvrátenému fenoménu venuje, ti ďakujem.