Aneb když patos bublá v místech, která si zaslouží spíš zklidnění a relativně monotónní plynutí…
Dovolím si tuhle recenzi pojmout poněkud „bezohledně“ upřímně – bez přehnané korektnosti nebo diplomatické ohleduplnosti, ale přitom s úsměvem na rtech, jak ji tak píšu…
Přiznám se, že tohle album jsem objevil (a několikrát poslechl) až před několika málo lety. Ještě než jsem ho poznal, poslouchal jsem občas Ference Liszta a říkal si, že by bylo prima, kdyby někoho napadlo udělat z Lisztových klavírních instrumentálních skladeb, jako je třeba Love’s Dream nebo Funerailles, zpívané skladby. Zejména v kompozici Funerailles mě napadal Peter Hammill nebo Richard Sinclair…
No a to je můj „problém“ s tímto albem. Pominu to, že Rick Wakeman není moc můj šálek čaje. Je pro mě poněkud směšným (i když naštěstí s věkem zcivilněl), navíc fyzicky nepěkným šášulou (i když zraje, dnes podobně jako Roger Waters vypadá líp), hudba z jeho nejslavnějšího seventies období většinou Především Překombinovaná, bez upřímných emocí, extrovertní a někdy zbytečně podbízivá. A někdy také akademicky studí (alespoň mě) jak Brain Salad Surgery. Jak říkám, takto to já (zato fest) cítím. Plně respektuju a i chápu jeho obdivovatele. Koneckonců – taky se mi nemůže líbit všechno, že jo.
Hlavní problém na tomto albu mám s tím, že prostě popově (až soulově) zabarvený hlas Rogera Daltreyho se jednoduše podle mě k daným skladbám vůbec, ale vůbec nehodí. K nádherným Lisztovým skladbám, které jsou dnes v doslovném i přeneseném slova smyslu klasikou. Podobný problém – hlasový projev – mám s Yes a je to jeden z důvodů, proč se mi nelíbí – Jon Anderson mi zase prostě zní jako vykleštěnej šmoula…
Ricku promiň, ale máš smůlu, že jsem dané Lisztovy kompozice na tomto tvém albu nejdříve slyšel přímo od Ference Liszta – míněno tedy samozřejmě v originále: zahrané tak, jak je zapsal. A tak je mám i uložené v hlavě. A co mi zní nesrovnatelně líp, je asi zbytečné uvádět… Nenapadlo tě oslovit třeba nějakou ženskou zpěvačku? A tvůj bublající/kvičící syntík ve mně většinou vyvolával a vyvolává jen pocity znechucení… z toho, co slyším… syntetický patos… Přitom mám klávesové nástroje v rockové hudbě tak rád… Třeba na italskou scénu (samozřejmě ne vše), Klause Schulzeho, Ricka Wrighta, Hugha Bantona, Filipa Topola, Martina Kratochvíla nebo (trochu) paradoxně – (najazzlého) Keitha Emersona v The Nice nedám dopustit. A koneckonců i na Tebe ve Tvé pozdější, komornější tvorbě, chlape…
RICK WAKEMANNa druhou stranu, abych jen nekritizoval, bod má ode mě Wakeman za propagaci vážné hudby, za její rozšíření, pokud možno líbivou formou (a teď to nemyslím negativně), mezi rockové publikum. Wakeman od Liszta vybral opravdu ty i ve své době hodně populární, srozumitelné kousky – nezapomínejte, že v 30. a 40. letech devatenáctého století byl pohledný (štíhlý, dlouhovlasý) a jasně talentovaný Liszt všude zván a na jeho narvaných koncertech dámy projevovaly hlasitě nadšení a někdy až omdlévaly vzrušením – takže název alba Lisztomania, připomínající slovo beatlemanie, není vůbec od věci a je v podstatě velice přesný (a vtipný).
Jeden a půl bodu z pěti tolerantně zaokrouhluji nahoru vzhledem k tomu, že komplexně pojat je Ferenc Liszt ve vážné hudbě můj favourite number one. Ale – mohl toho teda Wakeman od Liszta představit podstatně víc. Kde je třeba moje od Ference Liszta neoblíbenější věc – symfonická báseň Les Preludes, mající téměř van der graafovskou intenzivní atmosféru? Kde? Pompézní je snad dost. To na ni Wakeman při výběru skladeb na album zapomněl, nebo ji neznal? Je na každé Bestofce… Bohuš z Dědictví by dodal: „Irenko, proč? Já se ptám, proč?“… A já se taky ptám: Proč? Proč mně tohle album spíš evokuje nováckej vztahovej seriál? Lacinej trapnej cirkus? Proč? A to ještě v porovnání s takovou… nepovedeností, jakou je např. album Rhapsodies, je tohle řadové album/hudba k filmu klenot…
A ještě jednou na druhou stranu: Rick Wakeman později dokázal/dokáže vytvořit přímo geniální, vynikající alba pouze za pomoci klavíru/piana, jako např. zejména Sea Airs (1989) nebo Preludes To A Century (2000), takže, no… buďto je schizofrenní Wakeman, nebo já a mé vnímání nechápající, že i chameleoni mají právo na svůj chameleonský projev… Nicméně ta zmíněná komorní alba mi opět potvrzují můj obecný názor/pocit, že pokora člověka může zušlechtit…
Postskriptum: Jeden z důvodů, proč jsem se nezbavil CD přehrávače spojeného s přehrávačem magnetofonových kazet, je (kromě řady originálních kazet třeba Franka Zappy a také jednoduchého faktu: proč bych se ho zbavoval) originální kazeta koncertů Ference Liszta obsahující instrumentální skladby pro klavír, a také legendární koncerty pro klavír a orchestr č. 1 a 2. Taková souhra klavíru a orchestru na daných nahrávkách je něco, co je prostě… těžko přenositelné do jiných oblastí hudby… Rád bych byl udiven (rád jsem) originálními coververzemi posouvající žánry někam úplně jinam tak, aby nezněly blbě (Italové uměli třeba výborně pracovat s barokem), ale… chápu… je to těžké… To, co si člověk dokáže představit ve své fantazii je jedna věc a představy druhých v kombinaci s danými možnostmi věc druhá…
SKLADBY:
01. Rienzi / Chopsticks Fantasia (4:20)
02. Love’s Dream (4:25)
03. Dante Period (2:05)
04. Orpheus Song (3:10)
05. Hell (1:59)
06. Hibernation (1:11)
07. Excelsior Song (2:32)
08. Master Race (0:45)
09. Rape, Pillage & Clap (3:09)
10. Funerailles (3:48)
11. Free Song (Hungarian Rhapsody) (1:57)
12. Peace At Last (2:59)
SESTAVA:
Rick Wakeman – keyboards, arranger & producer
+
Roger Daltrey – vocals (2, 4, 10, 12)
Linda Lewis – vocals (5)
Paul Nicholas – vocals (7)
David Wilde – Liszt piano music
Performer [Musical Contributions From]:
– The English Rock Ensemble
– The National Philharmonic Orchestra
– George Michie
– John Forsythe
Releases information: The soundtrack of the Ken Russell film Lisztomania, a biography of Franz Liszt.
Lisztomania
Symphonic Rock, Soundtrack
A&M Records
1975
LP
12
Ference Liszta ani žádného z jeho kolegů neposlouchám, i tak jsem si před lety praštěnou Russellovu Lisztomanii užil nesrovnatelně víc než tohle čtení. Nemám nic proti přímočarému vyjadřování a chápu, že všichni nevyznáváme stejný druh humoru, ale přijde mi nefér zmínit klíčový fakt, že se jedná o SOUNDTRACK jen tak mimochodem až v závěru textu a navíc zmatečnou formou “řadové album/hudba k filmu”, či pomyslnou poznámkou pod čarou v angličtině…
A zrovna tak vnímám nejapný narážky na fyzický vzhled muzikantů a neztotožňuju se ani s odsudkem Daltreyho projevu, bo v Russellově pojetí si v titulní roli jen těžko představit někoho přesvědčivějšího než byl frontman The Who.
Je fakt, že styl týhle recky je u mě ojedinělej a jednou za čas to snad neuškodí. Ty sis mimochodem také moc nebral servítky v portrétu Rogera Waterse… Myslím si, že Rick Wakeman dokázal přijít se skvělými alby – právě v posledních dnech nadšeně naposlouchávám alba Retro I. a Retro II. a je to skvělá, nepřekombinovaná muzika, v mých uších porážející i většinu jeho tvorby ze sedmdesátých let, ale album Lisztomania… soundtrack nesoundtrack… ne, to prostě opravdu není můj šálek čaje.
Sám moc dobře vím, jaké to je, když se mi nějaká nahrávka nelíbí. Mám často co dělat, abych krotil nevybíravý slovník, a provádím dodatečnou cenzuru, protože když to čtu s odstupem, připadám si někdy jako nesnášenlivý magor.. 🙂
Tím spíše ale dovedu ocenit, když někdo popustí uzdu svojí nevybíravosti. Prostě tím jen dosvědčí, že tohle opravdu nemá rád.. Trocha emocí v recenzí být musí.
Ferenc Liszt je pro mne naprostý hudební fenomén. Nejen, že mám jeho tvorbu velmi rád, tu symfonickou řadím k tomu vůbec nejlepšímu, co mohl kdy romantismus nabídnout a klavírní snad ještě víš. Kusy pro samostatný klavír dávám hned vedle nedostižného Beethovena a oba klavíráky mám spolu s první trojicí klavírních koncertů Prokofjevových na samotném vrcholu.
Wakemana obdivuji za to, co udělal v Yes i Strawbs plus několik jeho famózních děl z úsvitu sólové kariéry. Tuto desku bych si však nikdy nepustil a to z jednoho prostinkého důvodu, nechci si pošramotit pohled na jeho osobu něčím, co se mu zdá se vůbec nepovedlo, a nechci ani slyšet úpravy Lisztových děl-to zkrátka předělat nejde, nedělá se, nemá se na ně šahat…. 🙂
Jsou desky, které vás zkrátka ničím nepřitahují a pro mne je právě tato jedna z nich.
Přesto děkuji za recenzi, bavila mne. A závěr s kazetami ještě víc:-)