Vzorec pro valčík

CD Strange Days Records, Cramps Records – POCE-1143  /2007/

Méně symphonic rocku, ale o to víc jazzu. Druhé studiové album italských Arti & Mestieri je přehlídkou dokonale zvládnutých instrumentálních dovedností členů kapely, kteří tady předvádějí hotové psí kusy. Je to jeden virtuos vedle druhého a především z bubeníka jsem úplně auf…

Furio Chirico je žijící legendou a skutečnou extratřídou, která furt ještě hraje a z Itálie neznám nikoho, kdo by se mu mohl minimálně rovnat. Hudební kariéru spojil především se skupinou Arti & Mestieri, ale dvě vynikající alba nahrál i s další slavnou kapelou, britsko – italskými The Trip. Pro jeho unikátní styl je zážitkem se na něj koukat a osobně ho stavím do stejné řady s osobnostmi typu Billy Cobham, Dennis Chambers, Carl Palmer, nebo Neil Peart.

Album Giro di valzer per domani vyšlo v roce 1975 a sestava skupiny zůstala stejná, jako v případě debutového alba Tilt. Jediným “nováčkem” se stal zpěvák Gianfranco Gaza, kterého si možná někteří čtenáři Rockovice pamatují ze skupiny Procession. Jeho angažmá však považuji za poněkud diskutabilní, protože toho prostoru moc nedostal. Kompletní tracklist čítá 15 kousků, což se může zdát hodně, ale hned několik z nich je kraťasy se stopáží kolem jedné minuty. Tři skladby jsou s vokály, zbytek instrumentálky a podle několika opakujících se motivů soudím, že tady půjde o nějakej koncept.

Je to pořádná smršť, kterou ocení především fanoušci fusion. Arti & Mestieri však naštěstí nezapomínají ani na melodie a dokazují to hned v úvodní a neobyčejně půvabné Valzer per domani. Tu jsem si okamžitě zamiloval a myslím, že jde o nejlepší položku celého alba. Není divu, že se společně s písničkou Saper sentire objevila i na samostatném singlu. Ta je třetí v pořadí, ale zdá se mi taková neslaná – nemastná. Gianfranco Gaza se sice snaží, ovšem tomuhle hudebnímu stylu svědčí spíš instrumentálky…

V následujících čtyřech kouscích se objevuje stejný motiv a tak by mohlo jít o jednu suitu. Je to sice jen moje domněnka, ale svědčí o tom i názvy první – Nove lune prima (Před devíti měsíci) a poslední části – Nove lune dopo (Po devíti měsících). Líbí se mi především obě, sotva minutu dlouhé melodické vsuvky, tedy Nove lune prima a Mescalero, nicméně s gustem si vychutnám i nakládačku Nove lune dopo, vyplněnou fantastickými bubny. A ve stejném módu si to sviští i následující Dimensione terra. Je to sice fusion, navíc v setsakramentsky svižném tempu, ale její hudební náplň je plná klidu a harmonie. Žádnej z hudebních nástrojů nevyčnívá, nedráždí a tak se můžu v klidu soustředit na bubenickou show. Ostatně, při délce jeden a půl minuty nemá nejmenší šanci mě unavit.

Druhou z písniček s vokálem Gianfranca Gazy je v pořadí devátá Aria pesante a myslím, že dopadla líp, než ta předešlá. Není to takovej mazec a navíc ji Arturo Vitale ozdobil moc pěkným ságem. Při poslechu energické Sagra se nemůžu zbavit dojmu, že Chirico disponuje nejméně jedním párem končetin navíc, taková je to jízda a pilulkou na zklidnění tepové frekvence je melodická drobnůstka Consapevolezza parte 2ª.

Poslední písničkou je Rinuncia, ale Gianfranco to stoprocentně není. Ten hlas je jinej a myslel jsem si, že by to mohli být Vitale, nebo Vigliar. Narazil jsem však na tvrzení, že jde o Eugenia Finardiho, který téhož roku a u stejného vydavatele (Cramps Records) natočil svoje první sólové album. Proč však není uvedenej v kreditech netuším.

V instrumentálce Marilyn dochází k zajímavému souboji. Na jedné straně jsou to melancholicky vyhrávající piano se saxofonem, na straně druhé z řetězu utržené bicí. Ten kontrast nemůže být větší, ale podobné případy se objevily i v minulosti. Pokud si někdo vzpomenete na debutové album Gentle Giant a skladbu Nothing At All, tak tam se v jednu chvíli odehrává něco (vzdáleně) podobného. Úplně posledním kusem na desce je pohodovej příjezd do konečné stanice, tedy Terminal.

Do jazzmana mám sice setsakramentsky daleko, ale tohle album je v pohodě a jedinou skladbou, která mi tak trochu pije krev je v pořadí druhá Mirafiori. Pořádná divočina s trýznivými sóly a jsou to především housle, které mi jdou pěkně na nervy. S ohledem na stopáž desky (44:11) je to však maličkost a myslím, že stájoví kolegové Area jsou tvrdším oříškem k rozlousknutí.

Do sbírky jsem si koupil parádní vinyl repliku od japonských Strange Days Records a nejenom, že pěkně vypadá, ona i výborně hraje. Ten zvuk je opravdu luxusní, měkkej, krásně zaoblenej a křišťálově čistej. Radost poslouchat a v porovnání s debutem jde jednoznačně o posun vpřed.

Album Tilt mám raději, ale Giro di valzer per domani mu šlape zdatně na paty a myslím, že fanoušci debutu zblajznou i tohle. Vzhledem k tomu, že prvotinu jsem ohodnotil čtyřkou dám v tomhle případě tři. Ovšem silné, jak nohy od stolu.

SKLADBY:
01. Valzer per domani – 2:16
02. Mirafiori – 5:59
03. Saper sentire – 4:43
04. Nove lune prima – 0:53
05. Mescal – 5:16
06. Mescalero – 1:12
07. Nove lune dopo – 2:38
08. Dimensione terra – 1:34
09. Aria pesante – 3:55
10. Consapevolezza parte 1ª – 3:25
11. Sagra – 3:05
12. Consapevolezza parte 2ª – 1:14
13. Rinuncia – 2:53
14. Marilyn – 2:44
15. Terminal – 2:22

SESTAVA:
Gigi Venegoni – chitarra, sintetizzatore A.R.P.
Beppe Crovella – pianoforte elettrico, pianoforte acustico, sintetizzatore A.R.P., emment mellotron, organo hammond
Arturo Vitale – sassofono soprano, sassofono baritono, clarinetto, clarinetto basso, clavinet, vibrafono, voce
Giovanni Vigliar – violino, voce, percussioni
Gianfranco Gaza – voce
Marco Gallesi – basso
Furio Chirico – batteria, percussioni

Giro Di Valzer Per Domani Book Cover Giro Di Valzer Per Domani
Arti & Mestieri
Prog Rock, Jazz Rock
Cramps Records
1975
LP
15
CD Strange Days Records, Cramps Records – POCE-1143

2 názory na “Vzorec pro valčík”

  1. Ahoj Snejku, mně je docela sympatické, že ty skladby jsou poměrně krátké a většinou se v nich toho poměrně dost děje, takže nestačí ani nudit, jak to občas u tohoto typu hudby bývá. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že vše, co je nad 5 minut, je nudné, to v žádném případě.
    Dík za recenzi, pořád žasnu, kolik toho ti Taliáni mají.

    1. Jojo, je to tak. Skladby jsou to krátké, rozmanité a tak ti album uteče dřív, než bys řekl švec. S fusion musím opatrně, ale v této podobě mi vyhovuje a špatná není ani jejich třetí deska (Quinto stato), ovšem o té zatím jen uvažuju…

      Itálie je zdánlivě nevyčerpatelnou studnou a i kdybych si už nic dalšího nekoupil, psal bych recenze na nosiče z mé sbírky dalších pár let. Ještě to nebalím, ovšem už by to asi chtělo nějakou změnu. Nejspíš zkusím oprášit některej ze svejch starších textů.

      Martine, díky za příspěvek.

Pridaj komentár