Jméno Marillion jsem poprvé uslyšel v létě roku 1989. Do té doby jsem vůbec netušil, že uskupení podobného jména existuje, takže nabídka lístků na brněnský říjnový koncert v Mariánském údolí mě nechávala chladným. Jak víme, ona to stejně byla bouda a samotní Marillion ani netušili, že by měli v nějakém Brně hrát. Každopádně semínko nedůvěry bylo zaseto a kapelu jsem neprozíravě odsunul do škatulky nezajímavých.
Uplynuly tři desítky let, během nichž se doba, a především můj posluchačský vkus změnily. Poučen poslechem skupin Yes a Genesis jsem se odhodlal vyzkoušet i jejich následovníky. A jelikož se s tvorbou hudebních uskupení rád seznamuji chronologicky, pro začátek jsem si pořídil první dvě alba z období, kdy za mikrofonem stál charismatický zpěvák Fish. Musím se přiznat, že se jednalo o přímý zásah a obě alba mě postupně uchvátila.
Prvotina Script for a Jester’s Tear vyšla roku 1983. Británie té doby byla ve znamení rozmachu heavy metalových skupin, silně o sobě dávali vědět novovlnní romantici a irští U2 se pomalu chystali k cestě za celosvětovou slávou. Do té doby víceméně neznámá skupina přichází s debutem, který jako by zdánlivě zaspal dobu a ustrnul někde v sedmdesátých letech v gabrielovských teatrálnostech. Jednotlivé skladby jsou dostatečně košaté a svou strukturou lehce připomínají rozsáhlé kompozice tolik typické pro tvorbu progresivních uskupení ze sedmdesátých let. Avšak podezírat hudebníky z pouhého kopírování Genesis by bylo příliš zjednodušující. Kompozice, které nám skupina na albu předkládá, jsou sice možná mladšími příbuznými písní z desek Nursery Cryme a Foxtrot, zároveň nepostrádají větší rockový drajv a tah na branku. Také délka jednotlivých kompozic se zkrátila, pryč jsou rozsáhlé dvacetiminutové suity, s jejichž vstřebáním by mohli mít někteří posluchači doby postpunkové určité problémy.
Marillion se nám představují jako dokonale sehraný stroj na vyvolávání emocí. Od úvodní kompozice Script for a Jester’s Tears až po závěrečný protiválečný opus Forgotten Sons jsem vtažen do jiného světa plného kouzelných melodií a nečekaných zvratů. Při každém poslechu objevuji něco nového, co jsem do té doby svým ubohým sluchem nerozeznal. To je zvláště patrné u nejdelší skladby na této podmanivé desce, u písně The Web. Vždy mě zaujme něčím novým, překvapujícím. Pokaždé si také náležitě vychutnám nádhernou Rotheryho kytaru v uhrančivé Chelsea Monday. Za to sólo by se nemusel stydět ani sám David Gilmour. A při závěrečné náloži skrývající se pod jménem Forgotten Sons jsem již plně jménu Marillion oddán a omlouvám se hudebníkům, že jsem snad někdy o jejich schopnostech pochyboval.
Deska Script for a Jester’s Tears je jedním z mých pozdních objevů. Mohlo to přijít dřív, ale jak se věkem mění vkus, tak se snažím vracet ke skupinám, o nichž sice vím, ale z různých důvodů jsem se jejich tvorbou nezabýval. Nyní se to snažím napravit a tato recenze budiž malou splátkou dluhu, který k tvorbě Marillion stále mám.
P. S. Recenzi jsem napsal v roce 2019 a od té doby se má sbírka nahrávek Marillion o něco rozrostla. Musím říct, že zatím dost dobrý.
Seznam skladeb:
Script For A Jester’s Tear – 8:42
He Knows You Know – 5:23
The Web – 8:52
Garden Party– 7:19
Chelsea Monday – 8:17
Forgotten Sons – 8:23
Sestava:
Fish – zpěv
Steve Rothery – kytara
Mark Kelly – klávesy
Pete Trewavas – basová kytara
Mick Pointer – bicí
Script for a Jester's Tear
Prog rock
Parlophone
1983
6
CD Parlophone – 7243 5 27115 2 9
V roce 1987 jsem přes kamaráda kupoval kazetový magnetofon (tape deck) s Dolby C a rozpoznáváním typu kazety. Při té příležitosti mi pustil nějakou desku od Marillion, která mě vůbec pro podobnost s Genesis nezaujala. Po revoluci jsme si v práci s kolegy koupili přes ROH lístky na zmiňovaný koncert v Mariánském údolí, povedlo se je vrátit.
@Zdeny: Tož ani bych nečekal, že ti Marillion padnou do noty, přesto se dá pochopit, žes chtěl na koncert zajít. Ale jestli vám lístky prodávali ještě po revoluci, tak s vámi odboráři vydrbali ještě víc než Suchý.
@Borek: zdravím, já jsem tehdy v roce 1989 po prázdninách měnil firmu, a nejsem a nebyl jsem si jistý jestli to bylo před nebo po revoluci. Napsal jsem reakci a pak si přečetl ten tvůj odkaz. Rok na to nám ROH proplatila vstupenky na Urban Jungle na Strahově.
Mám tuhle desku hodně rád, ale to platí o všech albech Marillion s Fishem.
O zmíněných brněnských nekoncertech jsem se tehdy dověděl až ex post z “černý kroniky“. Neskutečná akce, o který vyšla i útlá knížka Podfuk za milión aneb aféra Marillion (někde v knihovně bych ji našel), připomenutá i na netu: http://www.muzikus.cz/publicistika/To-bylo-tak-Brnenske-tunel-afera-Marillion-v-Brne-cerven-zari-1989~07~leden~2003/
Borku, dík za ten odkaz. Je neskutečné, co všechno je s patřičnou dávkou drzosti možné.
Borku přiznám se dobrovolně, v té době nabídka lístků na
brněnský říjnový koncert v Mariánském údolí
v Brně jsem těžce podlehl, cena mě trochu udivovala
ale lístek zakoupil, mám ho schovaný dodnes.
Jinak Marillion u mě je lahůdka
Možná není úplně cajk, aby se příspěvky k tak skvělýmu albu točily jen kolem tý šarády, ale ono je to interesantní téma, tož dík za tvoji poznámku. Jak se znám, ten lístek bych si taky nechal.
Jinak mi to nedalo a knížku jsem dohledal. Suchý byl hochštapler, kterej předznamenal dobu. O jaký drzý a tupý hovado se jednalo, nejlíp vystihuje jeho vyjádření: “Co budu dělat, když Marillion nepřijede? Obleču borce od nás, hodím playbeck a Češi houby poznají.”
Jak říkám, tu padesátku bych oželel, ale už jenom za tohle bych mu nakopal prdel.
Script jsem koupil na burze v Brně, kde jsem byl v roce 1983 na vojně. Stačilo, aby prodávající řekl, že je to ve stylu starých Genesis, a neváhal jsem. V novovlnné době to byla pro mě pastva pro uši. Marillion jsem i s Fishem viděl naživo v Polsku v době vydání Clutchin In Straws, asi těsně před jeho odchodem a bylo to skvělé oproti jeho sólovému koncertu několik let poté. Všechny 4 desky s Fishem jsou dnes klasikou.
Ahoj, Leonarde, v roce 1983 mně bylo 11 let a o nějakých Genesis jsem neměl ani potuchy. Ve třinácti jsem objevil Beatles a už to jelo. Pravda, k progresivnímu roku a art roku jsem se dostal podstatně později. Té zajímavé hudby je tolik, že pořád můžu objevovat něco pro mne nového.
Já jsem se k Marillion dostal mnohem později, ale drápek zasekli a postupem času jsem od nich nakřečkoval pěknou hromadu. Nicméně, ne všechno mi sedí. Třeba tolik opěvovanou Brave jsem nikdy nepobral a odvázanej nejsem ani z placky This Strange Engine…
Ale první tři desky mám rád. Všechny je mám ve výpravných 2CD edicích a ty obálky jsou jednoduše nádherné. Dlouho jsem je neposlouchal a tak nechci střílet od boku, ale hned jak to bude možné si je oživím. Díky za recenzi.
Jsem rád, že se ti recenze líbí. Já mám zatím zmapované desky z 80. let a myslím, že se dál ani pouštět nebudu. Asi bych neměl čas to nějak poslouchat. Raději upřu svůj zájem jiným směrem. Anebo se jasně vyhraním jako ty. Neboj, do Itálie ti asi nepolezu, ta italština pro mě není to pravé ořechové.
Tak to je škoda, protože pak bych ti byl aspoň něco platnej. Chápu, muziky je opravdu moc a štastnej může být ten, kdo si ji dopřává i v práci. S Marillion ti moc nepomůžu, na ty tady byli jiní borci, ale třeba se ještě někdo ozve. Pár desek z pozdějšího období jsem si docela oblíbil – Holidays In Eden, nebo Marbles.