CD AMS Records – AMS 240 CD /2015/
Taky vám říkávali, abyste si nikdy nekupovali dvě věci najednou? Že tu jednu budete mít vždycky raději? Tedy, především oblečení (dvě košile, nebo trika), ale konkrétně v tomhle případě by se dala tahle rada vztáhnout i na muziku…
Debut italskejch Unreal City (2013) mě úplně rozsekal, ale poznal jsem ho až pár měsíců po vydání a než jsem se rozhoupal k objednávce, bylo na trhu i jeho pokračování v podobě alba Il paese del tramonto. Vzal jsem tedy obě desky najednou a pak se jimi postupně prokousával, ale byť se od sebe prakticky neliší, prvotinu La crudeltà di aprile mám přece jen o něco raději. Ovšem na důvod se mě neptejte, protože ho neznám. Možná jen kouzlo prvně slyšeného?
Sestava skupiny zůstala téměř stejná, novým je pouze basista Dario Pessina. Podobně, jako debut La crudeltà di aprile je i album Il paese del tramonto zastřešené temným, trochu strašidelným konceptem a podobné je i řazení skladeb. Pět kratších kusů s vyvrcholením v podobě rozsáhlé suity. Na obou deskách hostuje houslista Fabio Biale, kterého tady doplňuje ještě hráč na akordeon a trombón Rossano Villa.
Unreal City (neplést si se stejnojmennou HC partou z USA) jsou hrdými zástupci RPI a jejich hudba je neředěným koncentrátem italského symphonic progu sedmdesátých let. Skupinu založili Emanuele Tarasconi s Francescou Zanetta, kteří jako svoje vzory uvádějí Pink Floyd, Genesis, PFM, Camel, nebo VdGG. Může být, ale já bych je doplnil ještě o podobně nekompromisní Metamorfosi, Semiramis, nebo Alphataurus…
Stačí si poslechnout instrumentální předehru Ouverture: Obscurus fio, která jako kdyby vypadla z první poloviny sedmdesátých let. Retro symphonic prog? Možná, ale v duchu těch nejlepších tradic. S plnotučným a krásně hřejivým zvukem analogovejch syntezátorů, který je manou pro uši každého, s loudness war bojujícího fanouška. Bezprostředně navazující a v dobrém slovu chytlavá Oniromanzia obsahuje tunu parádních melodií a vrcholí orgasmickou instrumentální nakládačkou. Říkáte si dobrá, ale kde tady jsou ta strašidla? Inu, stačí si počkat na následující Caligari. To je šílené tango, hrůza a děs. Už hororová introdukce dává vzpomenout na bubáky Daal, Antonius Rex, nebo Claudia Simonettiho a není divu. Text písně je inspirovanej slavným německým hororem Das Cabinet des Dr. Caligari (1920) a atmosféra skladby je mu šitá přesně na míru.
V instrumentálním úvodu pecky La meccanica dell’ombra jsou slyšet harmonie a prvky blízkovýchodní hudby a taky si tady konečně pořádně vrznou oba výše uvedení hosté. Vokální část, s “chlapecky” zvučným hlasem Emanuele Tarasconiho je přehlídkou prvotřídních melodií a závěr skladby už je opět vyhrazen instrumentálním eskapádám. Melodramatická Il nome di lei, s velice pěkným sólem kytaristky Francesci Zanetta patří k nejmelodičtějším kusům na desce a divím se, že k ní nevznikl aj klip, ale ten si kapela vyhradila až pro následující energickou pecku Lo schermo di pietra (κένωσις).
Vrcholem alba je přes dvacet minut dlouhá a do čtyř strof rozepsaná suita Ex tenebrae lux. Dá rozum, že takovej monster track není otázkou jednoho odpoledne a sám Tarasconi uvádí, že jim zabral pár měsíců. Nechtěli sklouznout k tomu, aby to byl jeden, z kratších útvarů poslepovanej celek a já myslím, že se jim to povedlo. Je to opravdu komplexní skladba s postupnou gradací, bez násilných předělů a sám nejsem schopnej určit, kde jednotlivé kapitoly začínají a končí. Objevují se tu motivy z předcházejících kompozic a pozorný posluchač tak zažije už u prvního nástřelu pocit jistého déjà vu. Moc se mi líbí instrumentální pasáž zhruba uprostřed skladby, ve které mi rejstříky kláves připomínaj desku Pale Communion rarachů Opeth.
Debut kapele produkoval Fabio Zuffanti, ovšem tohle si kapela nahrála víceméně sama a nepoznal bych rozdíl. Cédéčko hraje fakt parádně a tak ho můžu poslouchat i s volume na max bez pocitu, že mi urve hlavu. Rozkládací mini vinyl replika od AMS je velice pěkná, jak už je jejich zvykem. Booklet má šestnáct stran a obsahuje kredity, texty všech skladeb a dvě fotografie.
Recku jsem psal asi týden a tak jsem to album slyšel opravdu mockrát. Nakonec jsem si pro porovnání pustil i La crudeltà di aprile a ujistil se v tom, že rozdíly mezi oběma alby jsou skutečně minimální. V obou případech se jedná o prvotřídní prog rock s výtečnými melodiemi, přehledem podanými instrumentálními výkony a plnotučným zvukem. Debut jsem svého času ocenil za plnej počet a tady nemůžu jinak.
d. Ab Aeterno
Emanuele Tarasconi: Voce, Pianoforte, Hammond, Minimoog, Sintetizzatori, Mellotron, Organo liturgico, Fender Rhodes, Clavinet, Clavicembalo, Theremin
Rossano “Rox” Villa – Trombone, Fisarmonica
Il paese del tramonto
Prog Rock
AMS Records
2015
CD
7
CD AMS Records – AMS 240 CD /2015/
Himbajs, tak tohle je vážně pecka. Zatím se mi to líbí. Začínám chápat, co na té Itálii vidíš, vlastně slyšíš.
Snejku, dobrá práce.
Děkuju za názor, ale tohle se vážně povedlo. Mladá kapela bez nějakých větších zkušeností, teprve druhé album a už se může bez bázně a hany poměřovat se vzory La Maschera di Cera, nebo Höstsonaten. Bohužel, s následující deskou už to šlo trochu do kopru, ovšem o té až někdy příště.