Heinrich Harrer: “Myslím si, že člověk se špatným charakterem nemá v horách šanci.”

Z úst rakouského horolezce, olympionika, cestovatele, geografa, etnografa a spisovatele vcelku odvážné tvrzení, uvážíme-li, že byl od roku 1933 členem nacistických oddílů SA a po anšlusu Rakouska v roce 1938 vstoupil do NSDAP a oddílů SS.
“Hloupá chyba a ideologický omyl,” zachoval si Oberscharführer Harrer mrazivý nadhled z vysokohorského prostředí i při strohém vypořádání se s tímto kádrovým škraloupem. Nač tedy zmínkami o desetileté mladické nerozvážnosti kazit dojem ze svého úspěšného románu Sedm let v Tibetu (v originále Sieben Jahre in Tibet, s podtitulem Mein Leben am Hofe des Dalai Lama, 1953), či ze stejnojmenného Annaudova filmu, na jehož vzniku se prof. Harrer v letech 1996-97 konzultantsky podílel.
Samotný název německé progrockové kapely však není jediným důvodem, proč se v souvislosti s ní nabízí připomenout i Harrerovo dílo. Existují další paralely. Sedm skladeb na albu jako sedm let pobytu na “střeše světa”, či zdlouhavý proces natáčení desky, evokující strastiplnou pouť do Lhasy. A T. Texas Taylor by jistě přidal některá další podobenství, od Černého vojáka s balíčkem karet ale k meritu věci.

Kořeny německé skupiny Tibet sahají do poloviny šedesátých let, kdy nahrávky Rolling Stones, The Kinks a The Who spojily dva spolužáky z Werdohlu, malého města nedaleko Dortmundu, kteří stáli při zrodu studentské kapely. Nedlouho po ukončení střední školy se však jejich cesty rozešly; Jürgen Krutzsch se připojil ke skupině Fine Art, jejíž repertoár zdobily skladby začínajících Spooky Tooth, zatímco Fred Teske zamířil k ozbrojeným silám.
Po dvou letech Krutzsch vyměnil místo za klávesami ve stagnující formaci za bubenickou stolici v další místní kapele Nostradamus. Na tomto postu se mu ale nedařilo, prožitý krátkodobý útrp si kompenzuje odlouděním klasicky školeného pianisty Dietera Kumpakischkise, s nímž v roce 1970 zakládá vlastní projekt. Z Fine Art přetahují baskytaristu Karla-Heinze Hamanna a při hledání bicmena padne první volba na starého přítele a multiinstrumentalistu v civilu Teskeho.

Inspirováni soubory jako Sam Gopal (formace malajsijského hráče na tabla), Quintessence (mezinárodní těleso kolem australské dvojice Shiva Shankar Jones a Raja Ram), ale především experimentálním Third Ear Bandem perkusionisty Glena Sweeneyho (během památného festivalu v Hyde Parku 5. července 1969 dostal prostor mezi Family a Rolling Stones), hodlali osvěžit svůj sound východními vlivy a tak i název pro novou kapelu zvolili po vzdálené zemi v Himalájích, od padesátých let anektované komunistickou Čínou.

V průběhu první pětiletky převážně instrumentální produkce, jíž nádech Východního světa dodaly sitár, citera a tabla, ovšem brzy narazila na strop technických limitů kvarteta, které nakonec zvolilo návrat k tradičnímu obsazení a využití syntezátorů. Jisté mystické zabarvení si ale hudba skupiny Tibet uchová po celé desetiletí.

Krátce po veřejné premiéře 8. října 1972 ve Fellbachu poblíž Stuttgartu převzal manažerskou roli Peter Halbsgut a “pátým členem” sestavy se stal roadie Wolfgang Wilka, který připravil efektní světelnou show s obrazovou projekcí, nedílnou součást příštích vystoupení.
Koncertní kolotoč po hudebních klubech, sporadicky proložený účastí na významnější akci či velkém festivalu po boku budoucích hvězd Eloy, Jane či Grobschnitt, ale nasadil ostré tempo až po založení nezávislého sdružení, jehož členové se střídali v pořádání hudebních večerů. Společně s Kraan, Bröselmaschine a Franz K. byli Tibet nejaktivnější složkou této rozvětvené německé rockové rodiny, což potvrdili i v roce 1974, kdy se jako jedni z mála zahraničních účastníků vypravili na třetí ročník Free Festivalu v anglickém Windsoru, který byl trnem v oku tamním úřadům. Oba hlavní organizátoři Ubi Dwyer a Sid Rawle byli za jeho přípravu uvězněni a varování před cestou do Anglie se členům kapely dostalo i od Spolkového kriminálního úřadu. To je však nemohlo zastavit.

V královském Windsor Great Parku nakonec zažili nadmíru vydařený večer a odváželi si pozvánku na další podnik. Až po návratu do Německa se z médií dozvěděli, že několikadenní “nepovolenou” přehlídku nezávislé kultury předčasně ukončil drsný policejní zásah…

V reakci na pobouření veřejnosti poskytla britská vláda pro čtvrtý ročník prostory v areálu opuštěného vojenského letiště ve Watchfieldu, kde se Tibet při svém návratu do Anglie stali nejzářivější hvězdou devítidenní akce. Z celé plejády hudebních těles byly pouze jim povoleny tři přídavky, s podobným ohlasem se nesetkala ani vystoupení Baker Gurvitz Army či tradičních účastníků festivalu Hawkwind a Gong.
Ani tento opojný okamžik, samotnou kapelou hodnocený jako nejsvětlejší bod kariéry, ale nezvrátil Kumpakischkisovo rozhodnutí skoncovat s kočovným životem a opustit kapelu.
Na inzerát v hudebním tisku se přihlásila rovnocenná náhrada, klasicky školený muzikant z Bochumi Deff Ballin (ex-Bertha & Friends), jehož neodradila ani neúspěšná jednání souboru s řadou nahrávacích společností.

V roce 1976 padlo rozhodnutí vydat na vlastní náklady alespoň nejpřístupnější čísla ze svého repertoáru Only Man’s Love a She Is Gone, k nimž dodal texty někdejší Wilkův učitel angličtiny, publikující básně a povídky pod pseudonymem Allan Borel. Singl přišel na svět koncem roku v malém šestnáctistopém bochumském studiu a jeho tisícikusový náklad byl distribuován v místních obchodech a na koncertech. Dnes je ceněnou raritou.

K průlomu na domácí půdě měla přispět rovněž přítomnost 17leté doprovodné vokalistky Margie při natáčení, ale sázka na komerčnější kartu, po níž by Tibet vytáhli z rukávu progresivní albová esa, nevyšla. Tři z nich alespoň v předtuše podobného vývoje nahráli ve zbylém studiovém čase.
Čerstvá zkušenost vnukla Ballinovi myšlenku vyzkoušet bývalého spoluhráče z kapely Kobold, zpěváka Klause Werthmanna, který dodatečně nazpíval Borelovy texty i ke dvěma zaznamenaným songům (Fight Back a Take What’s Yours).
Stejně kostrbatě, jako se rodil základ budoucího alba, vznikaly i jeho další části. Z důvodu neutěšené finanční situace probíhalo natáčení ve studiu Rhein-Ruhr-Film po etapách až do září 1978 a v mezidobí se vedla jednání s vydavateli. Již nepravidelné koncertování po Německu si Tibet naposledy dokázali zpestřit krátkým klubovým turné na severu Anglie, kde se podle Werthmannova vzoru představili s make-upem a v roztodivných kostýmech.
Vyjednávací zlom nastal s příchodem roku 1979, kdy převzal řízení skupiny hudební publicista a promotér Jürgen Wigginghaus (koncerty Scorpions, Colosseum, akce v Loreley, ad.), jemuž se podařilo přesvědčit Bellaphon o kvalitách formace i přichystaného materiálu. K závěrečným sessions byl navíc přizván bývalý parťák Dieter Kumpakischkis, který pro jádro kapely představoval nejjistější záruku autentického soundu. V sestavě nakonec zůstal a šestičlenná formace odehrála několik impozantních koncertů se dvěma klávesisty.

Krátce před vydáním eponymního alba v květnu 1979 ale sbalil kufry zhrzelý Ballin a věci si vybalil až v NDW souboru Geier Sturzflug, jenž se proslaví hitem Bruttosozialprodukt.
Brzy ho následoval i Werthmann, který dokončil studium pediatrie a dal přednost práci v oboru. Kapela se tak po čtyřech letech znovu ocitla v původním složení, tentokrát ale kvartet Krutzsch, Teske, Hamann a Kumpakischkis přijal nového vokalistu bez prodlevy. Stal se jím Richard Hagel, zpěvák s praxí z lokálně známých souborů Sir John & The Starfighters a Virgin.
Po několika propagačních akcích pro pohlaváry z hudebního průmyslu (mj. v hamburském Star Clubu) skupinu čekalo turné po Rakousku a Švýcarsku, jenomže… po splněném albovém snu dostaly poprvé většinově přednost práce a rodina, což neodvratně přiblížilo přátelský rozchod.

Neobvyklé tažení sedmou dekádou Tibet ukončili po koncertě v Essenu 22. března 1980. Jejich eponymní album zdobí obal z dílny grafika Güntera Jenneho, autora mnoha festivalových plakátů a obalů několika desek (mj. Epitaph – Outside the Law, 1974).
Původně bylo vydáno pouze v německy mluvících zemích a přesto, že nevynáší Buddhu a jeho učení až do nebes, nepřináší ozdravné mnišské chorály v sanskrtu, není ani přehlídkou originálních tibetských nástrojů a už vůbec nemá co do činění se záplavou soudobých relaxačních děl, jeho poslech dokáže hojit duši. Je účinným balzámem pro všechny vyznavače symfonického progresivního rocku.

Na CD se titul objevil poprvé v roce 1994, kdy se jeho reedice chopil francouzský label Musea Records, krautrockový specialista Garden of Delights v roce 2001 zpřístupnil obě singlové skladby, které uzavírají pátou část edice Psychedelic Gems s raritními nahrávkami z let 1966-76, a v lednu 2015 zavedená německá firma Sireena Records vydala album na vinylu s rozevíracím obalem.

SAMSÁRA

Jürgen Krutzsch vydal v dvousetkusovém nákladu pod hlavičkou Die Neue Weltmacht singl Tanz Ins Glück/Orientträume (1982), dva roky strávil v projektu 4U s dvojicí Teske, Hamann a se sedmičkou najatých muzikantů v čele s dalším bývalým spoluhráčem Richardem Hagelem natočili pod názvem Cinema album Isolation (1985). Koncem osmdesátých let se vydal na manažerskou a producentskou dráhu, pravidelně pořádá koncerty ve Werdohlu, malém městě v Severním Porýní-Vestfálsku, kde se usadil.
V roce 2010 oslovil bývalé spoluhráče, z řady různých důvodů ale nakonec z reunionu Tibetu sešlo. Koncem roku 2012, sedmadvacet let po vydání debutového titulu, tak alespoň oživil značku Cinema novým albem instrumentální hudby The Magix Box.
Fred Teske je spolumajitelem pojišťovací agentury a v domácím studiu nahrává svoje skladby pro vlastní potěchu.
Karl-Heinz Hamann zastává manažerský post ve firmě Nordsee.
Dieter Kumpakischkis působil v jazzrockové kapele Tobaggo a na záčátku devadesátých let se připomněl na debutovém albu Confederal Wedding formace General Lee Band, kombinující blues s jižanským rockem. Podniká v oblasti zdravotnických potřeb.
Klaus Werthmann je od roku 1995 odborným konzultantem na klinice v Landau.
Deff Ballin po úspěchu s Geier Sturzflug na čas zakotvil v muzikálu Andrewa Lloyd Webbera Starlight Express, dlouhodobě vystupoval se svou manželkou Julií (saxofon) jako Concertation Duo, od roku 2008 i s rozšířeným projektem Trio Julietta s djembistkou Annie Williams (album Julietta spielt – Lieblingsstücke, 2015).
Richard Hagel se přidal ke stále aktivnímu Pee Wee Bluesgangu, jenž má na kontě bezmála dvacítku alb a řadí se mezi evropské bluesrockové legendy.
Wolfgang Wilka vystudoval architekturu a zkušenosti z oboru předává jako pedagog.
První manažer kapely Peter Halbsgut vystudoval světelný design na univerzitě v Hamburku a dnes je v Německu považován za jednoho z nejlepších v oboru. V současné době spolupracuje s Jamesem Sutherlandem na jeho projektu Boléro-Extase.
Jeho nástupce Jürgen Wigginghaus stál u zrodu magazínu Metal Hammer (první německé vydání vyšlo v lednu 1984). Prošel všemi vzestupy a pády v hudebním byznysu, dnes je redaktorem časopisu Nachtflug.

Heinrich Harrer založil v roce 1983 v rodném Hüttenbergu muzeum. Jeho návštěvu možno doporučit stejně vřele, jako poslech předmětného alba.

DISKOGRAFIE:
1976 – Only Man’s Love/She Is Gone (SP, Eye Records 001)
1979 – Tibet (LP, Bellaphon BBS 2581)