Skupina Deep Purple se rozešla v roce 1976. To už v kapele dávno nebyl zpěvák Ian Gillan, a dokonce ani otec zakladatel Ritchie Blackmore, jehož to po vydání alba Stormbringer přestalo bavit a založil si vlastní projekt Rainbow. Vypadalo to, že hardrocková legenda je navždy mrtvá. Byl to však omyl. Skupina se po letech hibernace opět dala dohromady a to hned v tom nejsilnějším složení z počátku sedmdesátých let.
V roce 1984 spatřil světlo světa další skvělý „párplovský“ počin. Samozřejmě, že album Perfect Strangers není In Rock, to asi nikdo neočekával, přesto skupina nahrála kolekci, která se i dnes velice příjemně poslouchá. Hned úvodní skladba Knocking At Your Back Door dokazuje, že Deep Purple se vracejí ve skvělé formě. Píseň začíná Lordovými klávesami, po chvíli se přidá Gloverova pulsující baskytara, Ian Paice udeří do své bicí soupravy, Blackmore se přidá se svou kytarou a Gillan začne zpívat. Skvělý začátek alba s procítěným Ritchieho sólem. Následuje svižnější kousek Under The Gun, v němž Blackmore opět kouzlí na svého Stratocastera. Zvlášť závěr skladby je plný jeho typických bublavých tónů. V Nobody’s Home jako bych konečně poznával toho starého Gillana z období největší slávy. Jeho hlas je ostrý jako břitva, hodně prostoru se zde dostává i klávesovému kouzelníkovi Jonu Lordovi. Další píseň Mean Streak opět pěkně odsýpá, ale to nejlepší má teprve přijít.
Titulní skladba Perfect Strangers s dalším z Blackmorových geniálních riffů. Mám pocit, že jsem někde v Orientu, a jakmile Gillan začne zpívat refrén, rázem se ocitám na vrcholu blaha. Ale to ještě není konec. Je tu A Gypsy’s Kiss, ve které přesná rytmika pánů Paice a Glovera žene Gillanův hlas vpřed. Lord je podbarvuje svými klávesami a opět má dost prostoru, aby předvedl své mistrovství. Blackmore samozřejmě nezůstává pozadu a umně splétá předivo tónů, bez kterých by tento kousek nebyl úplný. Šanci předvést své výjimečné hlasové kvality se zpěvákovi dostane v baladě Wasted Sunsets ozdobené procítěným kytarovým sólem. Nádherná věc. Pro Hungry Daze je typický výrazný klávesový motiv. Gillan se zde opět chvílemi překonává a totéž platí i o zbytku kapely. Album zakončuje skladba Not Responsible s úžasným Ritchieho sólem.
Málokdy se podaří, aby se hudební skupina po tolika letech nečinnosti znovu sešla a vytvořila tak silný materiál. Párplům se to v roce 1984 podařilo na výbornou.
Skladby:
1. Knocking At Your Back Door
2. Under The Gun
3. Nobody’s Home
4. Mean Streak
5. Perfect Strangers
6. A Gypsy’s Kiss
7. Wasted Sunsets
8. Hungry Daze
9. Not Responsible
Sestava:
Ian Gillan − zpěv
Ritchie Blackmore − kytara
Roger Glover − baskytara
Jon Lord − varhany, klávesy
Ian Paice − bicí
Perfect Strangers
Hard rock
Polydor
1984
LP, CD
9
Súhlas, naozaj vydarený návrat kapely…
Martin, díky!
Skupina Deep Purple mě přestala zajímat po vydání alba Stormbringer, koupil jsem si ještě supraphonskou Ochutnávku. Když tohle album vyšlo tak o něm spousta lidí v mém okolí mluvila, ale nechalo mě to chladným. Supraphonské vydání jsem si nekoupil, ani jsem si to nenahrál. Před pár lety jsem slyšel titulní skladbu na rádiu Beat, ta skladba pro podobnost se skladbou Kashmir se mi dost líbila, ale desku jsem si stejně nekoupil. Pěkná recenze na desku, která mi nic neříká. Před časem jsem na eBay narazil na komplet devíti japonských mini LP a koupil si je. Perfect Strangers mezi nimi není. Pro mě, když hard rock, tak Led Zeppelin.
Zdeny, znáš to. Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Chápu, že pro alternativce tvého typu je tohle album příliš vyměklé. Jsem rád, že ses ozval.
Ahoj Martine, je to tak někdo vdolky druhý holky. Mně se hudba skupiny na prvních deskách líbila, bylo to něco nového, a jak hrála bylo odlišné od tehdy hrajících skupin. U mě pak nastal zlom na směr daný Mothers Of Invention a Velvet Underground a hudba typu Deep Purple šla stranou, ale nezatracuji. Před deseti lety jsem koupil na aukru komplet LP z pozůstalosti a myslím, že tam tahle deska byla, něco jsem si tehdy nechal a konkrétně toto věnoval dceři.
Mám taky rád všechny desky DP ze všech období, i ty podceňované. Pro tuto mám ale zvláštní slabost.
Jediné z “novodobějších” alb, které jsem si koupil. Bylo to především kvůli skladbě, která mu dala jméno, ale mám ho rád celé a poslouchám ho docela často. Vždyť i takové Under The Gun, nebo A Gypsy’s Kiss jsou výtečné…
Martine, díky za recku. Deštivé odpoledne mě přišpendlilo doma a tak jsem CD vylovil z regálu a s chutí ho “vdechnul”. Dobrá práce.
Dík za tvou reakci. Shodou okolností tohle byla druhá recenze, kterou jsem před šesti lety uveřejnil na progboardu. Tenkrát jsem byl v dost velkých sračkách a tvůj tehdejší komentář mě přesvědčil, že to moje psaní má nějaký smysl.
Ještě jednou dík.
Není vůbec zač. Můj starej komentář na PgB si nevybavuju a momentálně si to nemůžu ověřit, tak snad se nějak “nerozporuju”. Ten hudební vkus máme každej malinko jinej, ale to není důležité. Furt je to bigbít a jsem rád, že zrovna v tomhle konkrétním případě se shodneme.
Mám tento album rád. A potom, že peniaze kazia umenie…
Také mám tuhle desku rád. I když já si rád poslechnu jakoukoli nahrávku Deep Purple. Záleží na náladě.
Počátkem 80. let jsem na krátkou chvíli propadl kapelám z NWBHW. Když jsem ale získal v roce 1984 reunion Deep Purple, pochopil jsem, že pro mě tudy cesta nevede. Reunion DP považuji za nejlepší návrat všech dob. To, že pak u dalších desek zcela nenaplnili mé představy, už je jiná kapitola.
Já jsem se k NWBHM dostal až koncem 80. let, a to vlastně jen k Iron Maiden. Ty si rád poslechnu i dnes, ale není to taková závislost jako u Deep Purple.