Steppenwolf – Steppenwolf, 1968

Kapela Steppenwolf byla vlastně první „mimoamerickou“ hudební partou z Kanady, kterou jsem zaregistroval za oceánem. Narazil jsem na ně v Divadle hudby na podzim 1970 v pořadu Underground, kde jim byl poskytnut celý večerní profil. Samozřejmě, že ústředním momentem na albu byla skladba Born To Be Wild, která kapelu etablovala na nejvyšší místa popularity a uznání.  

Také jsem si zapamatoval, že její zakladatel a zpěvák John Kay byl německého původu a narodil se ve Východním Prusku – německá enkláva na nejvýchodnější výspě Polska a strategický bod na Baltu – s celou rodinou emigroval do Kanady, kde přijal jako rocker efektní jméno John Kay.

Ne sice hned, ale po delší době jsem na album dosáhl a považuji ho za nepominutelný zaoceánský přínos klasického rocku, který navzdory datu vydání mohu dodnes bez uzardění poslouchat.

SOOKIE SOOKIE – úvodní skladba přináší syrový rock, s poctivým rockovým soundem kořeněným klasickým rockem s acidickými přísadami. Elektrická kytara Michaela Monarcha hraje dravé akcenty, podporovaná tetelivým tremolem hammondek Goldyho McJohna, kterému se podařilo z varhan vytáhnout zvláštní, místy až strašidelně rozvibrovaný sound, který už kapele zůstal. Jerry Edmonton na bicí nástroje a Rushton Moreve na baskytaru hrají úderné zemité party, které nijak nevybočují z klasického formátu. Pod skladbou je mj. podepsán snad nejlepší soul-rockový kytarista Ameriky Steve Cropper, který je v daném žánru v USA opravdová hvězda.

EVERYBODY’S NEXT ONE – dravost rockové formy zůstává zachovaná, ale rovněž melodická linka je poměrně čitelná a nepouští se do nějakých krkolomných experimentů. Převážná většina členů kapely zpívá a tak má frontman John Kay docela slušnou pěveckou podporu. Monarchovy kytarové party se drží prověřené formule a nijak se nepouští do sólistických exhibicí, jimiž tehdejší rocková scéna žila na plný plyn.

BERRY RIDES AGAIN – a máme tady rock and roll jako bič. Samozřejmě odvázaný, ale přesto nijak netlačí na pilu. Goldy McJohn ve stylu Jerry Lee Lewise vyšívá na klavír přesně podle daného modelu klavírní party za asistence trochu upozaděného Monarcha s kytarovými výjezdy ve stylu Chucka Berryho. Moreveho baskytara hraje docela zajímavou basovou linku, ale skladba je na můj vkus přece jenom dost krátká a mohlo v ní být popřáno více prostoru instrumentální dovednosti jednotlivých hudebníků.

HOOCHIE COOCHIE MAN – klasické číslo legendárního Willieho Dixona lákalo hodně kapel vytvořit coververzi a Steppenwolf nebyli výjimkou. Podařilo se jim adaptovat hodně zdařilou variantu. McJohn je opět za hammondkami a jeho dravý varhanní sound ze skladby hodně vyčnívá. A je to dobře – Kay hraje na kytaru základní vypilovaný riff a Monarch se pustí do terénu svým kytarovým sólem. Neplýtvá tóny, spíš našlapuje a volí zatěžkat téma zvukem kytary. McJohn střídá klavír a elektrické piano a dodává skladbě ty správné exprese. Skladba je dobře interpretovaná a uspokojí každého příznivce syrového bluesrocku.

BORN TO BE WILD – a už je to tady. Klíčová skladba pro celé album a klíčová skladba dějin rockové hudby vůbec. Budu-li hledat klasičtější model rockové skladby, zvolil bych právě tuhle záležitost. Výtečně zahrané, zaranžované a vůbec ta základní autorská myšlenka je geniální. Má v sobě mimořádné napětí a deklarovanou touho po svobodě. McJohn zde řádí na hammondky kreativním způsobem. Edmontonovy bicí dusají jako parní stroj a Moreveho basy s nimi výtečně souzní, stejně jako Monarchova elektrická kytara se svým syrovým timbrem. Ani po letech neztrácí skladba nic ze své dokonalosti a významu. Cítil jsem při poslechu téhle skladby v sedmdesátých letech jakýsi závan americké svobody a nespoutatelnosti, což ostatně deklaruje i film Easy Rider a také okolnost, že ji motorkáři (možná na celém světě) přijali jako svoji hymnu. Nejsem sice motorkář, ale jejich pocitu z dané skladby asi rozumím. Geniální rockové dílo! (Třebaže pro někoho možná už „profláklé“).


YOUR WALL’S TOO HIGH – klasický model rocku konce šedesátých let. Instrumentace Steppenwolf nepřináší jednoznačně nejvýraznějšího instrumentalistu nebo tahouna kapely, ale na albu je všechno – tuhle píseň nevyjímaje, správně seřízeno do zdařilého výsledného produktu. Spojení rocku, blues, soulu a psychedelie se zde děje s kontrolovanou živelností a s jedinečným dopadem na posluchače. Jak někdy s oblibou říkávám: „Je to hudba z doby, kdy bylo nutno UMĚT hrát hned v prvním plánu.“ Žádné synthesizery, žádná elektronika a kouzla se zvukem. Kapela zněla ve studiu stejně přesvědčivě jako na pódiu pod širým nebem, tak i v zakouřeném klubu. McJohn si mě na klávesy získává a tak pozoruji, že bez jeho přispění by leccos v téhle hudbě nebylo definitivní, třebaže nikdo další z kapely není žádný „župní přebor“.

DESPERATION – další skladba ve středním tempu. John Kay se stylizuje do soulové interpretace. Rytmus ve stylu shuffle má svou podmanivost. Monarch kouzlí na elektrickou kytaru, ale není to ani Bloomfield, Walsh nebo Allman a tak spíš vnímám jeho pastózní kytarové barvy, než nějaké překvapivé proměny. McJohn na hammondky pracuje s přístupem mírně kreativního čaroděje. V něčem se sound kapely přibližuje britským Procol Harum. Téma je dáno a víceméně je rozvíjeno jako podmanivý plouživý song.

THE PUSHER – tahle skladba má v sobě zajímavé napětí. Ten úvod s kvílivou Monarchovou kytarou mě opravdu zaujal a McJohn střídá plíživé hammondky s výrazným elektrickým pianem. Výraznější proměna, která skladbu původně tradičního country and westernového autora Hoyta Axtona dostává do jiných souvislostí. Kay výtečně frázuje a dokáže patřičně přitlačit na výraz svého projevu. Lehký odér Iron Butterfly zde přece jenom cítím. Snaha o kytarový experiment ve stylu Erika Keitha Branna je evidentní. Do hudby vstupuje víc psychedelického opojení. Rytmika sice není výbojná, ale baskytarové postupy vykazují dost zajímavých kreací. Vedle Born To Be Wild další velmi výrazná skladba, kdy kytarová vazba místy připomíná tón lodní sirény se závěrečnou elektrickou vibrací. Výtečný příspěvek.

A GIRL I KNEW – milostná balada? Vypadá to tak alespoň v úvodu, kdy se do hry dostane cembalo, ale pak se rockově šlapající rytmus rozběhne a přináší zcela jiný pohled. Výrazná melodická poloha by z téhle skladby mohla udělat hitparádový hit. Přesto si nemyslím, že by šlo o nějaký plánovaný popík. Hlasy sice ztratí rockové ostří, ale neutápíme se v nějakém sirupu a ta subtilnější baladická část se docela dobře poslouchá jako další, poměrně netušená změna.

TAKE WHAT YOU NEED – Steppenwolf se vrátil k údernosti. Možná se v melodických proměnách v něčem přibližují Who nebo Small Faces. Monarchova elektrická kytara dotváří zaostřený zvuk a Edmontonovy bicí nápadně vyčnívají z hudebního terénu, stejně jako pořádně odpíchnutý a místy dravý klavír McJohna. Akcentovaná hutnost se na okamžik odmlčí, aby se opět přihlásil ten výrazný melodický motiv.

THE OSTRICH – závěrečná skladba začíná opět s chvějivými hammondkami a ten butterflyovský sound se nám zase nějak připomene. Edmonton hraje na bicí krátké přechody, aby umocnil napětí, kterému vévodí již vícekrát připomínané nabroušené hammondky se zvláštním dozvukem. Dobře šlapající bicí a baskytara tvoří energetické jádro skladby. Kay slušně frázuje, kytarové kouzlení se prolíná v mezihře ve zvláštních odrazech, Monarch sem dokonce nahrál playbackované party a v závěru nám dokazuje, že si to nejlepší nechává vlastně tak trochu na konec. Instrumentální model Born To Be Wild se do skladby jaksi promítá, ale nestaví na jeho ústředním motivu. V závěru přichází psychedelický chaos se zmatenými hlasy a zvuky dolaďovanými klavírem. Velmi důstojné rozloučení.

Steppenwolf vytvořili zdařilý debut. Možná nebylo všechno dotaženo do jasné dokonalosti, ale představuje kapelu, která má dost energie nato, aby nezapadla po prvním albu. Třebaže jsem byl rozhodnut pro pět hvězdiček, jistá opatrnost mi zabránila toto rozhodnutí potvrdit a tak uděluji čtyři a půl. Prakticky tedy čtyři. Klasický model blues rocku, psychedelického rocku a acid rocku, který mohu jenom doporučit!

SKLADBY:
01. Sookie Sookie (Don Covay/Steve Cropper) 3:12
02. Everybody’s Next One (John Kay/Gabriel Mekler) 2:53
03. Berry Rides Again (J. Kay) 2:45
04. Hoochie Coochie Man (Willie Dixon) 5:07
05. Born To Be Wild (Mars Bonfire) 3:28
06. Your Wall’s Too High (J. Kay) 5:40
07. Desperation (J. Kay) 5:45
08. The Pusher (Hoyt Axton) 5:43
09. A Girl I Knew (Morgan Cavett/J. Kay) 2:39
10. Take What You Need (J. Kay/G. Mekler) 3:28
11. The Ostrich (J. Kay) 5:43

SESTAVA:
John Kay – guitars, harmonica, lead vocals
Michael Monarch – guitars, backing vocals
Rushton Moreve – bass guitar, backing vocals
Goldy McJohn – hamond organ, piano, electric piano
Jerry Edmonton – drums, percussion, backing vocals

Steppenwolf Book Cover Steppenwolf
Steppenwolf
Hard Rock, Psychedelic Rock, Acid Rock
Dunhill/ABC Records
1968
LP
11

Názor na “Steppenwolf – Steppenwolf, 1968”

  1. Môj najobľúbenejší album skupiny. Áno, Born To Be Wild, ale zďaleka nielen táto skladba. Osobne mám veľmi rád pieseň Desparation. Inak, film Easy Rider (Beztarostná jazda), som nikdy nedopozeral, hoci som sa o to párkrát pokúsil. Nechcem byť vulgárny, tak to ukončím iba bodkami…

Pridaj komentár