Les Humphries Singers

Myšlenka multikulturalismu byla v Evropě ještě v plenkách, když Angličan Les Humphries (nar. jako John Lesley Humphreys) po odchodu ze superskupiny Wonderland (německý polohit Moscow #15) založil koncem roku 1969 v Hamburku po vzoru Edwina Hawkinse (celosvětový úspěch s Oh, Happy Day, 1968) multietnické vokální těleso Les Humphries Singers.

Ve variabilní sestavě běžně čítající kolem patnácti účinkujících, se v průběhu let představila řada známých jmen, mj. Henner Hoier (The Rattles), Liz Mitchel (Boney M), Elizabeth Thompson (v Singers jako Barry St. John), kterou možno slyšet i na floydovském The Dark Side of the Moon, John Lawton (Lucifer’s Friend, Uriah Heep) nebo Jimmy Bilsbury z Magic Lanterns, s nímž Humphries na začátku sedmdesátých let spojil síly i ve vedlejším jednoalbovém projektu Megaton, který je černou můrou sběračů informací o starých rockových vykopávkách. I když, při vědomí trudného konce obou hlavních protagonistů někdy snad lepší nevědět.

Ale píše se teprve rok 1970 a pestrobarevný pop-gospelový mix se koncem září dočká prvního velkého úspěchu, když se song To My Father’s House dostane na čelo singlové hitparády v Nizozemsku. A pak už to jde ráz na ráz Evropou – co rok, to hit: We Are Goin’ Down Jordan (1971), Mexico (1972), Mama Loo (1973), Kansas City (1974) a … šlus. Jako když utne.

Další singlové pokusy jsou vděčné za místo v první padesátce v německy mluvících zemích a lepší už to nebude. Za začátek konce nejslavnější etapy Les Humphries Singers je považováno utrápené vystoupení se skladbou Sing Sang Song ve finále 21. ročníku písňové soutěže Eurovize v nizozemském Haagu na jaře 1976.
Psalo se o rozklížených poměrech uvnitř mnohonárodnostního souboru, které měly mít na svědomí i účast pouhé šestice vokalistů, jež skončila hluboko v poli poražených. Neviditelná ruka diktátu názorové korektnosti ovšem odhalila i tohle slabé místo v historii Humphriesova konglomerátu a přepsala dějiny. Neobvykle nízký počet vystupujících nově zapříčinil požadavek produkce s odvoláním na pravidla soutěže.
No nic, beztak pohádce o věčné slávě s příchodem roku 1977 odzvonilo. Dlužno dodat, že stačila napsat i několik českých kapitol (př. Za klobouk si vrásky dej, Týden končí, Zahoď starosti).

Les Humphries, který si vedle autorských práv nikdy nelámal hlavu ani s daněmi, se kvůli stále dotěrnějšímu berňáku uklidil zpátky do Anglie a v Německu se znovu ukázal až po promlčení daňových deliktů. Polehčující okolností mu budiž fakt, že uhlídat finance při desítkách zlatých a platinových ocenění za více než 40 milionů prodaných desek, by jistě dalo zabrat každému.lhs_singlMezitím doba pokročila do října 1991, kdy se Les Humphries Singers vrátili na scénu v Talkshow televize NDR, podepsali smlouvu s labelem Pilz, vydali album Spirit of Freedom (1992) a vyrazili na turné po německých sálech a televizních stanicích. Již v únoru 1993 se ale v pořadu Meine Show zpěvačky a moderátorky Dagmar Frederic odehrálo reunionové finále, bo ani Singers nedokázali podruhé vstoupit do téže řeky.
Zato příští osudy duchovního otce multietnického projektu dají opět vzpomenout na dění v Evropě posledních let.

Kvůli dalším daňovým problémům Les Humphries v roce 1998 dokonce předstírá vlastní smrt a začne se vydávat za svého bratra (!?). Skutečně zemřel až 26. prosince 2007 ve věku 67 let na infarkt po těžkém zápalu plic v nemocnici v anglickém Basingstoke. O tři dny později odvysílala stanice NDR podrobný dokument Andrease Fischera s názvem Les Humphries Singers: Vzestup a pád popové legendy, spory pozůstalých odsunuly řádný pohřební obřad až na 18. srpna 2008…

“Evropa pohřbívá multi-kulti. Projekt padl, shodli se státníci,” hlásá 11. února 2011 titulek na portálu iDnes a ve stejném duchu informují i další zpravodajské weby a celostátní periodika.
V článku se uvádí, že se tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy připojil k rostoucímu počtu politiků z celého světa, kteří již dříve nad projektem zlomili hůl a konstatoval: “Tolik jsme se zajímali o identitu příchozího, že jsme nevěnovali pozornost identitě země, která ho přijímá”. Navázal tím na prohlášení bývalého britského premiéra Davida Camerona: “Státní multikulturalismus je doktrínou, která se ubírá špatným směrem a její následky mohou být hrozivé” a německé kancléřky Angely Merkelové: “Snahy Německa vytvořit multikulturní společnost totálně selhaly”.
Události v Evropě jen o dva páry let později, fatálně ovlivněné názorovým veletočem mocných na nejpalčivější problém doby, jako by dávaly na srozuměnou, že i tenhle smuteční obřad se konal jen na oko a všechna vydaná prohlášení byla pouze úhybným manévrem.

Les Humphries přežil svou fingovanou smrt o devět let. A Evropa? Ukáže čas. Snad projeví stejnou houževnatost jako nová sestava vokalistů v čele s pamětnicí úplných začátků formace Tinou Kemp. Ani po několika neúspěšných pokusech o restart (The Original Singers, Les Humphries Singers Reunion) to nezabalili a s návratem další dvojice z originální sestavy Malcolm Magaron a Victor Scott se vrátili k původnímu názvu. Už jako Les Humphries Singers v roce 2012 vydávají album Forever Young a comeback oslaví i v několika nezbytných televizních show.lhs-17Do sezóny 2017 vstoupili v osmičlenném složení Tina Kemp (Švédsko), Malcolm Magaron (Svatá Lucie), Tommy Heart (Německo), Chele Aguilera (Španělsko), Antoinette Kruger (Jihoafrická republika), Michele McCain, Monica Green a Marvin Broadie (všichni Spojené státy) a těší se na další setkání se svými fanoušky.
Nikdy jsem k nim nepatřil.

P. S.: Humphriesův nejspolehlivější parťák Jimmy Bilsbury, liverpolský rodák, spoluautor kompletního repertoáru Megatonu (vč. “zeppelinovské” Niagary), či hitu Belfast (1977) v podání Boney M, byl nalezen mrtev 13. března 2003 v jednom z útulků pro bezdomovce v německém Bonnu, kde dožíval jako těžký alkoholik odkázaný na sociální dávky. Pitva prokázala, že zemřel na srdeční selhání už o tři dny dřív…

2 názory na “Les Humphries Singers”

  1. Zaujímavo podané, s prepojením na terajšiu situáciu vo svete. Keď si spomeniem na 89-ty a tie silácke reči, ako nás všetci vítajú a otvoria sa nám. A o chvíľu samé podmienky a príkazy – tam môžeš, tu nie, u nás môžeš pracovať hneď, my Ťa zoberieme až po nejakom čase. Prejde zopár rokov a…

    Les Humphries Singers? Už som to tu raz písal, ale – pekné spomienky na detské roky, lyžiarsky zájazd v 7. ročníku a hrací automat so skladbou Mexico – za obeť jej padlo takmer celé moje vreckové. A z „Mexika“ rovno na tatranské svahy…
    Neskôr, keď som sa začal zaujímať o muziku viac, veľké prekvapenie, že tu pôsobil John Lawton.
    Osobne ma prekvapila a zarmútila zmienka o spoluautorovi repertoáru Megaton, pretože ten album ma oslovil. V najbližšom čase ho plánujem pridať do zbierky.
    Vďaka!

    1. Ba, kdo chce, pamatuje leccos, včetně omezení volného pohybu pracovních sil pro státy Višegrádské čtyřky a dobu, kdy byl za největší hrozbu pro staré státy EU vydáván “polský instalatér”. A co víc – jejich obavy člověk přijímal povětšinou s pochopením, a naopak – za jejich vyslovení nebyl nikdo označen za xenofoba…

      Megaton mám moc rád, na CD jsem kdysi sehnal od Mason Records (2005). A obětoval moře času odhalení identity zbývajících účastníků session. Dopracoval jsem se ale jen k jedinému jménu a to ještě jen v souvislosti s druhým singlem s nealbovými Sammy Is Dead/Aunt Sarah’s Uncle George. Ale vzhledem okolnostem je určitě ve hře.

Pridaj komentár