CD CGD East West – 8573 81105-2
Legendární I Camaleonti (Chameleoni) vznikli v roce 1963 v Miláně a jsou jednou z nejslavnějších italských pop-rockových skupin. Za svoji dlouhou kariéru natočili nějakých 39 singlů a 17 studiových alb, nicméně fanoušky RPI by mohlo oslovit leda tak LP Amicizia & Amore z roku 1974…
Kapelu zakládali (nejprve jako Mods, později jako Beatnicks) Livio Macchia, Antonio Cripezzi, Gerardo Manzoli a Paolo De Ceglie, ovšem v průběhu následujících let si i ona prošla mnoha personálními otřesy. Debutovala v roce 1966 kolekcí předělávek beatových šlágrů The Best Records In The World, ale po odchodu zpěváka a kytaristy Riki Maiocchiho (nahradil ho Mario Lavezzi) začal v tvorbě Camaleonti převládat spíš melodickej pop.
Svůj vrchol si kapela odbyla v letech 1968-73, protože čtyři singly na špičce italské hitparády se jí nepodařilo už nikdy zopakovat. V roce 1968 se skladbou Applausi zvítězila v sedmém ročníku putovní soutěže “Cantagiro 1968” a v roce 1973 byla v populární anketě “Vota la voce” zvolena skupinou roku. Mezi její úspěchy by se dala počítat i účast na písničkovém festivalu v San Remu, kde vystoupila celkem pětkrát a jejím nejlepším výsledkem bylo 3. místo v roce 1979. Během své kariéry prodala přes 30 miliónů singlů a alb, což ji vyneslo čtyři zlaté desky a byla jednou z nejdéle fungujících kapel v Itálii.
Z výše uvedeného je patrné, že u rockerů si Camaleonti nejspíš moc neškrtnou a já nebyl výjimkou. Jenomže pár týdnů nazpět jsem v jednom hudebním bazaru narazil na CD s albem Amicizia & Amore a té obálce s fotkou pětice vlasatých hudebníků se nedalo odolat. Prohlížeč v telefonu napověděl, že by se mělo jednat o jednu z nejzajímavějších desek z produkce kapely, s vrcholem v podobě téměř jedenáct minut dlouhé skládačky Gimcana. A tak jsem si ji nakonec koupil…
Amicizia & Amore (Přátelství a láska) je šestým studiovým albem I Camaleonti, které vyšlo prostřednictvím nadnárodního labelu CBS začátkem ledna 1974. Z původních členů zůstala čtveřice Livio Macchia (kytara, zpěv), Antonio Cripezzi (klávesy, zpěv) Paolo de Ceglie (bicí) a Gerardo Manzoli (basa), kterou doplnil kytarista britského původu Dave Sumner. Ten se proslavil s britsko-italskou beatovou skupinou The Primitives a právě on stojí za, na poměry I Camaleonti neobvykle propracovaným kytarovým zvukem. Další zajímavostí je symfonický doprovod pod vedením skladatele a dirigenta Franca Monaldiho, za účasti několika členů vysoce prestižního orchestru opery “Teatro alla Scala” v Miláně.
No, na můj vkus je tady toho popu pořád víc, než by mi bylo milé a u dobré poloviny materiálu se docela vrtím. Symfonické aranžmá je sice fajn, ale z přeslazených melodií, vypjatých vokálů a melodramatických refrénů mi naskakujou osypky. Úvod v podobě titulní písně Amicizia e amore ještě ujde, ovšem bez cajdáků Pensa, nebo Il mare e lei bych se s radostí obešel. A když už jsem u toho vypisování skladeb s takřka nulovým potenciálem, připojil bych i závěrečnou Attimi. Taky žádnej zázrak.
Naštěstí tu jsou i zajímavější kusy a začal bych rozmáchlou Amico di ieri, amico perduto. Téměř sedm minut dlouhá stopáž je na I Camaleonti opravdu hodně a navíc, tohle už je téměř bigbít. Pochválil bych pěkně sezpívané vícehlasy a líbí se mi i dlouhá instrumentální vsuvka vyplněná “zhuleným” kytarovým sólem. U písničky Conosco questo gioco, l’amore je to půl na půl. První tři minuty a samotnej závěr jsou opět průvodem slzavým údolím, ovšem ve zbytku skladby už se i docela zajiskří. I když, ke skutečnému hard rocku to má pořád ještě na míle daleko…
Tím nejlepším jsou pro mě po sobě jdoucí písně Dove curva il fiume a Gimcana. Jako kdyby je nahrála úplně jiná kapela a být taková celá deska, poskakuju po kvartýru a ruce mnu si spokojeností. První jmenovaná má pěkné vokály, symfonickej doprovod a nádhernou melodii umocněnou sólovým hobojem, takže to vypadá na další z pastorálně líbeznejch písní. Náhlý vpád nabroušené kytary s plně elektrifikovanou kapelou v zádech je pak o to nečekanější, leč vítanou změnou. Konečně muzika podle mého gusta a nastavenou laťku drží si i téměř jedenáct minut dlouhá Gimcana. Mnohovrstevnatá skladba v progressive rockovém stylu a dosud neslyšenými rejstříky kláves. Najednou to jde i bez orchestru a trochu mi to připomíná krajany Formula Tre na desce La grande casa.
Je trochu zvláštní, jak špatně je tohle album dostupné a mezi fanoušky kolují především původní výlisky ještě ze sedmdesátejch let. Rovněž na CD se dá sehnat jediné vydání, od CGD East West/Warner Music někdy z konce devadesátek. Je trochu odbyté, protože klasická jewel case s transparentním trayem obsahuje jen kotouč a čtyřstránkovou reprodukci originálního obalu. Sestavu na ní sice nenajdete, ale zvuk to má dobrej.
Za tu dobu, co mám CD doma jsem ho protočil opravdu mockrát a jde to. Tři skladby se mi líbí (přes dvacet minut materiálu) a tak si ho můžu poslechnout i bez toho, že bych utrpěl nějakou újmu. Na čisté tři hvězdy je to však pořád ještě málo.
SKLADBY:
1. Amicizia e amore – 3:55 (Bigazzi – Savio)
2. Amico di ieri, amico perduto – 6:50 (Cogliati – Cripezzi)
3. Pensa – 3:50 (Cogliati – Cripezzi)
4. Conosco questo gioco, l’amore – 5:22 (Bigazzi – Savio)
5. Il mare e lei – 4:35 (Bigazzi – Savio)
6. Dove curva il fiume – 3:58 (Cogliati – Cripezzi)
7. Gimcana – 10:40 (Cogliati – Cripezzi)
8. Attimi – 4:25 (Bigazzi – Savio)
SESTAVA:
Livio Macchia – voce, chitarra, cori
Antonio Cripezzi detto Tonino – voce, tastiere, violino, cori
Dave Sumner – chitarre
Paolo de Ceglie – batteria
Gerardo Manzoli detto Gerry – basso, cori
+
violinisti dell’orchestra del Teatro “La Scala” di Milano
Gianfranco Monaldi – arrangiamenti
Amicizia & Amore
Rock
CBS
1974
LP
8
CD CGD East West – 8573 81105-2
Tak jako chameleon mění své zabarvení dle potřeby, tak i skupina I Camaleonti mění ve třech připojených ukázkách své hudební vyznění z líbivého popu na celkem zajímavý a instrumentálně velice vytříbený prog rock. Že by pánové v tom roce 1974 ucítili potřebu své hudební nadání uplatnit při tvorbě zajímavější muziky.
Snejku, dík za tuhle zajímavůstku.
Podobně reagovaly i další pop rockové skupiny té doby. Zkusily naskočit na prog rockovou vlnu, ale většinou zůstalo u jediného alba a vrátily se k líbivější produkci. Asi nejzářnějším příkladem jsou I Dik Dik s albem “Suite per una donna assolutamente relativa” z roku 1972, ale zajímavým je i eLPíčko “Sacrificio” (1974) neméně slavných Equipe 64. Nedávno jsem si ho koupil a v budoucnu o něm určitě napíšu.
Martine, díky za komentář.