Hodně povedené album… Určitě jedno z těch lepších od druhé půlky 80. let (pochopitelně mezi ostatními „motöráckými“)…
Hned v úvodní vypalovačce „Terminal Show“ si zahostoval se svou „Ibanezkou“ Steve Vai, jedno sólo si vystřihl také v závěru šesté „Down On Me“, a ač by obě skladby fungovaly stejně dobře i bez něj, jde o příjemný bonus…
Celá „infernální“ (tj. „pekelná“) nahrávka je dostatečně tvrdá, zároveň však melodická a taky, což u desek Motörhead nebývalo vždy pravidlem, pestrá; a to i přesto, že jde o jednu z nejdelších studiových nahrávek kapely (délka se blíží 49 minutám).
Jak už jsem zmínil v úvodu, považuji tento počin „Lemmyho bandy“ za velice zdařilý a současně dost vyrovnaný; přesto zde jedna píseň ční nad ostatní, a to závěrečné blues s názvem „Whorehouse Blues“. Lemmy tu vyměnil svého „Rickenbackera“ za „španělku“, zafoukal na harmoniku a zachraptěl, podpořen druhou akustickou kytarou v rukou Phila Campbella, aby „zabluesoval“ jako rodák od Mississippi. Pro mě skvělá tečka za výtečným albem…
(Mimochodem k ní existuje i docela povedený klip.)
01. Terminal Show (3:45)
02. Killers (4:14)
03. In The Name Of Tragedy (3:03)
04. Suicide (5:07)
05. Life’s A Bitch (4:13)
06. Down On Me (4:12)
07. In The Black (4:31)
08. Fight (3:42)
09. In The Year Of The Wolf (4:17)
10. Keys To The Kingdom (4:46)
11. Smiling Like A Killer (2:44)
12. Whorehouse Blues (3:52)
Lemmy Kilmister – vocals, bass, guitar & harmonica
Mikkey Dee – drums
Philip Campbell – guitars & backing vocals
Inferno
Rock ‘n’ Roll
SPV
2004
2LP
12
Po Sacrifice mi všetky albumy kapely viac-menej splývajú. Konkrétne tento v zbierke mám, je dobrý, občas si ho vypočujem. Vďaka za pripomenutie.
Rádo se stalo.
No a s tím splýváním to máš těžké… Pokud se kapela „drží svého kopyta“ a vydá hodně alb, je jasné, že se určité uniformitě nevyhne (řada tvých oblíbenců stihla 1–2 alba a konec – tam pak „splývání“ nehrozí). 😉
Když ale tu kapelu „máš naposlouchanou“, snadno odlišíš jednotlivé kusy a nijak si je ne(s)pleteš. Skladby takových AC/DC, ale i Ozzyho Osbourna, Aerosmith, Accept, Slayer aj. (a to vůbec nemluvím o blackmetalových bandách) v „nezasvěcených uších“ mohou znít jedna jak druhá, možná jen poznají, že některá je rychlejší a jiná pomalejší…
Na druhou stranu, vezmi si, jak „prospěšná“ často změna je – první 4 thrashová alba (možná ještě i to páté „pop-thrashové“), co vydala Metallica, no a pak změna na „Load“ (kterou já snáším velmi dobře), „Re-Load“ (tu už ne) a další… Tam si na splývání těžko kdo může stěžovat, přitom by bylo mnohem lepší.
Súhlasím, že často sa pokusy o experimenty nevydaria a lepšie je držať sa toho, v čom je človek doma. Splývanie vnímam skôr tak, že v istom životnom období si zamilujem niektoré albumy od kapely (napr. Gov’t Mule), ale po čase zistím, že už mi povedala všetko, čo mohla a nové albumy, samostatne dobré, nepôsobia v porovnaní s tými, ktoré ma nadchli na začiatku, tak silne na moje emócie. A o tom to pre mňa je predovšetkým.
S poslednými (prakticky od Sacrifice) albumami Motörhead mám osobne ten problém, že výrazne obmedzili gitarové sóla.