“Slyšet tisíce lidí zpívat slova, která jsi napsal, je nejvíc, čeho může muzikant dosáhnout.” Woody Leffel

Bitva u řeky Granicus v květnu roku 334 př. n. l. otevřela Alexandrovi bránu do nitra Persie, starý název toku (dnes Biga Çayi v severozápadním Turecku) zvolila o 2306 let později pro vznikající kapelu pětice amerických muzikantů z Ohia. Jejich formace však boj o přežití v sedmdesátých letech minulého století prohrála a klíč k bráně, která by jim vydala druhé album, nalezla až po čtyřech desetiletích.

“Někdy na jaře 1972 jsem vyrazil do ulic Lakewoodu a z jednoho domu slyším halasnou hudbu. Zabušil jsem na dveře a zeptal se, jestli bych si moh’ jít poslechnout,” popisuje zpěvák Francis ‘Woody’ Leffel seznámení s budoucími spoluhráči.
Veterán z vietnamské války Al Pinell právě u svého přítele, bicmena Joea Battaglii, při nevázaném jamu zaháněl zlé vzpomínky tou nejmocnější zbraní – kytarou. K baskytaře zlanařili Dale Bedforda, servisního technika z místního Music Shopu, a konečnou podobu sestavě dal příchod talentovaného kytaristy Waynea Andersona, o něhož měla zájem celá řada lokálních uskupení. Kvintet se z Battagliova domu brzy přestěhoval do opuštěného skladiště v Clevelandu, kdysi upraveného na vězení, kde vznikaly první vlastní songy a byly položeny základy jejich typického soundu.

S rozhodnutím získat nahrávací smlouvu následoval další přesun, tentokrát do městečka Grafton ve státě New York, kde našli klid pro intenzivnější skládání v soukromé rezidenci Cedar House na pozemku vedle 200 let starého hřbitova.
První měsíce ale přinesly jen kontrakt s manažerem nevalné pověsti Georgem Freijem a zklamání z ohlasu na demosnímky, pořízené ve studiu Record Plant. Až účast na přehlídce těles všeho druhu a zaměření, kterou si v newyorském Mercer Arts Theater nenechala ujít ani řada představitelů nahrávacích společností, přinesla obrat k lepšímu. Každý soubor zde měl na svou prezentaci 20 minut, Granicus se již v polovině vyhrazené doby dočkali standing ovation a zájmu ze strany RCA a Columbia Records. Na Freijeovo doporučení se rozhodli pro Radio Corporation of America a 15. března 1973 podepsali smlouvu na debutové album, které ve studiích firmy nahráli s producentem Martinem Lastem během deseti dnů.
Na dvou stranách deska přináší vše, čeho rockerovo ucho žádá. Hutné kytarové riffy (When You’re Movin’), znamenitá sóla (Bad Talk), špetku akustiky (Nightmare), spoustu energie (Paradise), nosné melodie (You’re in America), k tomu čarokrásnou instrumentálku (Twilight), jízlivé texty (Cleveland Ohio) ve famózním podání samotného autora a nádavkem majstrštyk (Prayer), který je jasnou volbou pro všechny, kdo baží slyšet velkolepý neobehraný hardrockový hymnus.
Osobitý sound, opředený jemnou pavučinou smutku, která zachytila jak Pinellovu neblahou zkušenost, tak Andersonovo trudné dětství, především ale skupinovou kocovinu z poaltamontského vývoje v americké společnosti, dodal dílu rozměr naprosté mimořádnosti. A to by měl trezor RCA skrývat alternativní mix alba, který skupina prosazovala, protože ten na oficiálním vydání údajně nesnášela.

V létě 1973 byli Granicus bez potřebné podpory vysláni na krátké turné. Museli se spolehnout zejména na pomoc svých roadies, Gregga Reama a Billyho Kralle, kteří měli velkou zásluhu na příznivém průběhu šňůry, jejímž vrcholem byla zastávka v detroitském Michigan Palace, kde předskakovali Bobu Segerovi s čerstvým The Silver Bullet Bandem. Přes osm tisícovek fanoušků jim připravilo bouřlivé přivítání a společně s nimi zapělo úvodní řádky jejich koncertního otvíráku Bad Talk.

Patnáct minut slávy ale vzápětí vystřídalo rozčarování. Ještě téhož dne, kdy se skupina s RCA domluvila na další spolupráci, firma svůj závazek bez vysvětlení vypověděla. Pokleslou náladu však přispěchali pozvednout producenti Sandy Pearlman a Murray Krugman z Columbia Records (t. č. slavící úspěch s Blue Öyster Cult), kteří konsternovanému kvintetu do jeho newyorského hotelového pokoje neváhali doručit nabídku smlouvy na několik alb. Manažer Freije však Granicus od uzavření podobného kontraktu zrazoval a jen těžko uvěřit, že neopakovatelnou příležitost si nakonec nechtěl nechat ujít jediný Leffel, pro něhož bylo zahození obrovské šance dostatečným důvodem pro odchod z kapely.
Frontmana, který díky svému projevu a hlasovému rozsahu bývá přirovnáván k Robertu Plantovi, jindy (Daniel Bukszpan: The Encyclopedia of Heavy Metal, 2003) označován za křížence Gillana a Geddyho Lee, nedokázali Granicus nahradit. S nedokončeným materiálem, připravovaným na druhé album, se rozložená kapela vrátila do Clevelandu dokonat svůj rozpad.

Po otráveném Bedfordovi skončil i Pinell, který dal přednost vzdělávání a meditacím, a kamsi na jihovýchod USA z hudebního světa navždy zmizel i Anderson, který svůj vztah ke kytaře vyměnil za pouto k víře a nově založené rodině.
Battagliovi přihrál manažer Freije kšeft s newyorským glam-punkovým bandem Pandora, jemuž v létě 1974 v Clevelandu produkoval několik nahrávek. Dvě z nich, Space Amazon a Daze of Madness, vyšly na flexi-disku v regionálním časopise, dnes si ale Battaglia nepamatuje ani jména hudebníků, natož jejich další osudy. Kompletní záznamy však v roce 1997 vydal na CD prostřednictvím labelu ARF! ARF!, specialisty na podobné ultra-vykopávky. Po spolupráci s Johnem Waitem, známým později z The Babys a Bad English, a skotským rodákem, zpěvákem a skladatelem Jessem Raeem, zamířily jeho další kroky na Cleveland State University.

Jediným aktivním muzikantem tak nakonec zůstal Woody Leffel, který se podílel na několika projektech, v žádném už ale nedostal tolik prostoru, jako tomu bylo u Granicus. Svou pouť málo známými uskupeními zahájil pasivní účastí při koncertech spacerockového dua Alan Howarth a Guy Bickel, které vystupovalo od roku 1973 pod názvem Pi Corp s řadou hostujících muzikantů (Danny Feffert, Rick Fischer, Brian Risner aj). V roce 1976 dvojice skončila, aniž by vydala jedinou nahrávku, dočkala se až pětadvacet let po svém zániku na albu Lost in the Cosmic Void (2001), které vyšlo v limitovaném nákladu 500 kusů.
Ve stejném počtu kopií byla o šest let později k mání reedice eponymního alba Granicus, s níž přišel španělský label White Stallion. Bonusový materiál přinesl půlhodinový záznam rádiové show, v níž se kapela představila v listopadu 1973. Jejím vrcholem bezesporu byla prodloužená bluesová verze songu Cleveland Ohio a dříve nezveřejněná skladba Hollywood Star.

Rovněž další záznamy z období 1973-74, původně určené pro druhé album, odložené po Leffelově odchodu, se nakonec dočkaly. Z iniciativy starého známého Gregga Reama dali v roce 2009 čtyři členové skupiny dohromady veškeré dochované nahrávky, k nimž Leffel napsal texty a v Bedfordově studiu natočil vokály. Pod výmluvným názvem Thieves, Liars, and Traitors je Granicus vydávají v listopadu 2010.
Spíš než o klasický reunionový počin se tedy jedná o druhou šanci. A třeba dodat, že čím déle na ni kapela čekala, tím lépe s ní naložila. V titulním mrazivém songu si jednou provždy vyřídila staré účty a v dalším průběhu opakovaně potvrdila ohromný potenciál, který v její sestavě dřímal. Atmosférická Space In Time, riffový klenot Wizard of Was nebo teskná balada Slings and Arrows jsou toho nejpádnějšími důkazy, samostatnou kapitolou potom budiž výkon Woodyho Leffela.
Přidané sedmadvacetiminutové koncertní kolekci When You’re Movin’ / Back Seat of My Car / Bad Talk vévodí kytara Waynea Andersona a jinde nevydaná prostřední pasáž. Představovala by tu nejlepší tečku za interesantním příběhem Granicus, nebýt zprávy zveřejněné s příchodem roku 2016 o znovuzformování souboru a záměru vydat nové album.

Trojice zakládajících členů kapely Battaglia, Pinnell, Bedford dává akci punc nezpochybnitelné legitimity, na konečném výsledku se ovšem může neblaze projevit (nejen) neúčast Woodyho Leffela, jehož se pokusí nahradit veterán clevelandské hudební scény Gerry Schultz. Post kytaristy obsadí Artie Cashin, který již vypomáhal s druhým albem.

DISKOGRAFIE:
1973 – Granicus (LP, RCA Records)
2010 – Thieves, Liars, and Traitors (CD, Granicus)
2016 – Better Days (CD, Granicus)