D | I DIK DIK | RECENZIE | Suite Per Una Donna Assolutamente Relativa

Suita pro absolutně relativní ženu

komentárov 12

CD BMG Japan /2005/ BVCM-37584

Skupina I Dik Dik (pojmenovaná podle antilopy obývající buše ve Východní a Jihozápadní Africe) pochází z Milána a vznikla v roce 1965. Ještě téhož roku natočila svůj první singl, který brzy následovalo několik dalších a v roce 1967 aj první dlouhohrající deska. Ze začátku byla kapela ovlivněná především hudbou a vizáží The Beatles, nějakou dobu spolupracovala s popovou star Lucianem Battistim, no a potom přišel Woodstock v šedesátém osmém. Z kraje sedmé dekády však musela čelit – stejně jako ostatní skupiny té doby – progressive rockové tsunami, která se tou dobou hnala apeninským poloostrovem. I Dik Dik se v rychlosti přizpůsobili novým trendům a v roce 1972 natočili progressive popové album Suite per una donna assolutamente relativa. Pojďme si ho v krátkosti představit:

Jedenáct skladeb, necelých 41 minut symfonické a melodramatické hudby, kterou bych popsal jako “křížence” popu s art rockem. Placka je koncepční (jak se na tuto éru sluší a patří), skladby na sebe plynule navazujou a některá témata a melodie se v průběhu přehrávání opakují. Metaforické texty Herberta Paganiho skládají poklonu té něžnější části lidského pokolení, s čímž zrovna nekoresponduje trochu “praštěnej” obal desky, který navrhl Caesar Monti. Poněkud obměněný motiv z obálky je však ukryt i uvnitř skládací mini vinyl repliky a teprve tady pochopíme autorův záměr a smysl pro humor.


Sound je pěkně “zahuštěnej”, vyloženě klávesovej a nahrávka zní velmi symfonicky. Za tehdy docela úspěšnou kapelou stála silná firma a především autor veškeré hudby a klávesista Mario Totaro si tak mohl dovolit to nejmodernější vybavení. Mnozí jeho souputníci si tehdy museli vystačit s jedněmi rozvrzanými varhanami, ale tady už je slyšet – kromě obligátního piana a Hammond organu – Moog (hodně Moogu), Mellotron, clavinet, nebo cembalo. Doprovodná kytara je především akustická, bicí relativně jednoduché, vokály jemné – pochopitelně v italštině – a rozhodně neruší. Ve většině případů to jsou písničky ve volnějším tempu se stopáží okolo čtyř minut a celá kolekce je docela vyrovnaná. Hledat tady nějaký vrchol, ale i vyloženej propadák je počertech těžké. Vypíchnul bych tedy hlavně patetický monument La cattedrale dell’amore, chytlavý kvapík Le gambe, nebo pěkně melodickou Monti e valli.

Ve sbírce mám velmi pěkné vydání od BMG Japan z edice “Strange Days Presents: BMG Italian Rock Paper Sleeve Collection III” v provedení triple gatefold, ovšem ne ve formátu, na který jsem zvyklej. Většinou jsou všechny ty tři díly skládačky stejně veliké a do jednoho z “křidélek” bývá zasunutej nosič s bookletem. V tomhle případě jsou ty části po stranách v poloviční velikosti a disk se tak vkládá do prostředního dílu ze shora. Trochu nezvyk. Texty a nástrojové obsazení v jednotlivých skladbách jsou vytištěné přímo na obalu a booklet je v japonštině. Zajímavostí jsou chybějící jména a není tedy docela jasné, kdo se podílel na nahrávání. Všeobecně se však předpokládá, že celá tehdejší aktuální sestava…

Album to není špatné a mám ho rád, ale opravdovým milníkům žánru se nevyrovná. To je bez debat. On je to totiž i přes svůj symfonickej zvuk pořád ještě hodně přístupnej a líbivej pop a osobně mi tady schází více energie a vzrušení. Za tři.

SKLADBY:
01. Donna paesaggio  (4:03)
02. Il viso  (4:06)
03. Il cuore  (4:18)
04. Intermezzo  (1:01)
05. La cattedrale dell’amore  (3:33)
06. Le gambe  (4:08)
07. Suite relativa  (1:39)
08. Monti e valli  (4:16)
09. I sogni  (4:56)
10. La notte  (4:10)
11. Sintesi  (4:43)

SESTAVA:
Erminio “Pepe” Salvaderi (chitarra, voce)
Pietruccio Montalbetti (chitarra, basso, voce)
Giancarlo “Lallo” Sbriziolo (chitarra, voce)
Mario Totaro (tastiere)
Sergio Panno (batteria)

 

Suite Per Una Donna Assolutamente Relativa Book Cover Suite Per Una Donna Assolutamente Relativa
I Dik Dik
art rock, pop rock
Ricordi
1972
LP
11
CD - BMG Japan /2005/ BVCM-37584

12 názorov na “Suita pro absolutně relativní ženu”

  2. Od skupiny I Dik Dik som doteraz nepočul ani notu. Vedel som akurát to, že v nej určitý čas pôsobil klávesový mág Joe Vescovi z The Trip. Album som si vypočul, dokonca trikrát za sebou. Súhlasím – nič výnimočné, ale také taliansky prívetivé a milé.
    Snake, díky!

    1. Bylo fajn, jak se začátkem 70. let někteří klasikové italského poprocku znažili mírně zprogresivnět svoji produkci. Kromě I DIK DIK to byli třeba ještě I POOH a třeba I NUOVI ANGELI, nebo I NOMADI. Pokud máš rád italskou muziku, tak i tyhle sedmdesátkové popíky mají spoustu kouzelné atmosféry. Hrozně rád je poslouchám, je tam víc kantilény, než rocku, ale je to balzám.
      Suite per una donna assolutamente relativa jsem měl v italské mini LP replice (1 vydání na CD) a jeho obal mi přišel jako jeden z těch pozoruhodnějších, ale třeba na HUNKA MUNKA, nebo CERVELLO neměl.. ?
      Skladba La cattedrale dell’amore je progrock jako vyšitý!

      1. Z těch tří kapel, které uvádíš nemám ani notu – ale jeden čas jsem brousil kolem některejch desek I Pooh. S těmi obaly je to opravdu zajímavé, jsem překvapenej, jak kreativní byli jejich tvůrci. Otvírací hajzlík u Hunka Munka je dokonalej, album Il rovescio della medaglia zas obsahovalo kovovou medaili, elpíčko Procession vypadalo jak kufr, indiánskej náčelník na obalu Capitolo 6 se dal rozložit a pověsit na zeď, jediná deska kapely J.E.T. měla v obálce výřez a do něj vlepenej kus skla a tak by se dalo pokračovat. Vydavatelům to však muselo lézt trochu do peněz …

        1. Podobný přebaly pro mě představujou obrovskou přidanou hodnotu díla, bohužel jich historie z celkem pochopitelných důvodů moc nenabízí. Tím spíš bych nečekal, že zrovna z italskýho rukávu jich vysypeš tolik. Díky za info.

          1. Je pravda, že hustota spešl obalů byla v Itálii fakt vysoká. Jeden měl na obalu nalepenou v plastových bublinách šroubky a matičky. Samozřejmě při skladování se to všem prodřelo a vysypalo. A další vydání to už mělo jen na obrázku. Kdo má origo 1st press i s náplní, má ultra raritu.
            Jen to včíl nedokážu dohledat…

        1. Pito: Od I POOH doporučuji LP Alessandra (1972). Tam hráli svůj vlastní líbivý styl, ovšem v tom období byl i pop rock příjemný. Pokud se snažili o prog, který jim nebyl úplně přirozený, ztratila jejich hudba na vyznění. Také od I DIK DIK se mi více líbí album Volando (1976), kde jsou daleko přirozenější, než na výše recenzovaném.
          Recenze, no, už aby byly dlouhé zimní večery…. 🙂

    2. Pito: Kdysi jsem tuhle desku ohodnotil na tři a půl a zatáhnul to směrem nahoru, ale od těch dob jsem slyšel spoustu dalších italskejch alb a tak je mezi sebou porovnávám. Nechci všemu dávat absolutní hodnocení jenom proto, že mám tuhle muziku rád. Tři hvězdule se tak můžou zdát málo, ale mám tu placku rád. Jenom obsahuje opravdu koňskou dávku snad až příliš přívětivějch melodií.

      Děkuju za koment. Jsem rád, že sis to album – dokonce několikrát – poslechl.

Pridaj komentár