Na album Beck, Bogert & Appice jsem narazil někdy v polovině sedmdesátých let. Hodně se kolem mě řešilo, jestli je tohle normální řadová LP Jeffa Becka, anebo vznikla nová supergroup a tohle je jejich první album. Obal mě tehdy málo zaujal a tak pod tlakem dalších albových titulů bylo nevědomě odsunováno a odsunováno, až jsem někdy v osmdesátých letech měl možnost koupit ho za relativně dobrou cenu. Už si nepamatuji, jestli to bylo proto, že u překupníka byl tenhle titul ležákem, anebo chtěl cenu stáhnout dolů na základě nějaké nevyzpytatelné libovůle, ale najednou stálo tuším 200 Kč a ne tradičně 350 Kč. To už byl důvod zareagovat, protože Jeff Beck byl můj guitar hero…
BLACK CAT MOAN – Bytelný úvod v podobě šlapavého blues-rocku. Nemyslím, že tohle by byla typická Beckova skladba. Hlas zpěváka je utopený a hudební doprovod jej překrývá. Don Nix nenapsal nijak výjimečnou kompozici a v dané harmonii se Beck strefuje do akordických výměn klouzavými glissando. V závěru se výtečně blýskne Tim Bogert na baskytaru. Řekl bych, že na Becka a bývalou výtečnou rytmiku z Vanilla Fudge je to přece jenom trochu málo.
LADY mě popadla za nitro. Je tady mnohem větší muzikantský nápřah a zajímavé instrumentální obraty. Místy mám dojem, že se jedná o nějakou reinkarnaci Cream, zejména baskytarové linky a bubenické víry v breacích tomu napovídají. Zatímco Beckova kytara je sice součástí kolektivní hry, v celku se mi jeví jaksi rozmazaná. Výborné akcentované nástupy. Bogert a Appice byli a zůstávají jedním z nejlépe sehraných rytmických tandemů na poli progresivního rocku. Vokální linky zjemňují sound, ale nepodbízejí se. S rytmiky jsem jednoznačně nadšen – to je práce hodná mistrů. Appice hraje formálně složité postupy, ale přitom s neuvěřitelnou lehkostí.
OH TO LOVE YOU – Výrazně se zpomalí a máme tady skladbu ve středním tempu, ale také hostujícího Duana Hitchingse na klavír a mellotron (Cactus). Krásně zaranžované vokály – někde mezi Beach Boys a The Who. Hudba je umírněná, Beckova kytara hraje spíš nenápadně a místy se v instrumentaci ztrácí, což bych v jeho případě nepovažoval za možné. Těžko zařaditelná skladba – není to hardrock, ani blues, ani psychedelie – je to prostě dobře proaranžovaná píseň s důrazem na vokální složku.
SUPERSTITION – Beck zaujímá polohu experimentátora a vybral si k tomu Wonderovu skladbu, která byla navlečena do funkového kabátu. Plnokrevná práce precizní rytmiky – znovu mě nezbývá než Bogerta a Appiceho chválit a chválit. Ve srovnání s alby Blow By Blow a Wired ovšem nebyla natočena na patřičné hudební úrovni. Buď to ještě tehdy neuměli, anebo zvukový a hudební režisér neměl smysl pro patřičné proporce. Beck se zde ovšem činí. Doluje ze svého bílého Fendera Statocastera správné experimentální zvukové kalibrace a stačí ještě vkládat spojovací můstky v minisólech. Appice se opět vytáhne vynikajícím bubenickém outrem par excellence.
SWEET SWEET SURRENDER – Pomalá balada, v níž se nám přihlásí akustická kytara za ostatní instrumentací a doprovodu výtečně zazpívaných sborů. Nevím, zdá se mě, jako kdyby Don Nix při komponování trochu „opisoval“ a máme tady jakýsi derivát Dylanovy skladby I Shall Be Released. Harmonické postupy jsou nápadně identické a proměny durových i mollových akordů tomu hodně napovídají. Na klavír zde hostuje Jim Greenspoon. V mezihře si Beck natočí kytarové sólo s aplikací wah wah pedálu, ale stále fascinují sborové zpěvy. Ani tohle není klasická beckovská záležitost a myslím, že by ho v podobných skladbách hledal málokdo. Kytarové rozostřené, téměř destruktivní, zvuky sice jeho přítomnost připomínají, ale celková atmosféra je trochu jinde.
WHY SHOULD I CARE – Dobře zahraná a s odpichem vedená skladba, ale ani ta se v beckovském repertoáru nejeví příliš osobitě. V mezihře se popustí fantazie improvizovaným nájezdům jeho kytary, ale máme tady celkem klišovaté rockandrollové téma prvního plánu – ovšem Bogertova baskytara i v tomhle hudebním terénu, stejně jako Appiceho bicí baterie, si najdou vlastní prostor. Koncertě určitě skvělé číslo, ale jako nová studiová skladba moc nezabírá.
LOSE MYSELF WITH YOU – Tohle je docela jiná káva. Mixáž funku a rockových aspirací se dobře snášejí. Je tady ohnivý zápal a rytmická proměnlivost, trochu škrcený pěvecký projev, ale aranžérsky výtečné nápady a muzikantská kreativita podle mého gusta. Žádná hardrocková klišé, ale smysl pro hledání a propojování žánrů a různých vlivů, kdy se rozehrávají jednotlivá témata. Zpěvák mi připadá, že se do svých expresí ve výškách hodně nutí a že si s daným prostorem moc neporadil. Muzikantsky ovšem výtečná záležitost.
LIVIN‘ ALONE – Perfektně pojednané rockové téma. Rytmika dusá a hraje úžasně lehce, se smyslem pro detail. Žádné sebemenší zaváhání, ale výtečně prokreslená hra. Appice si pohrává se svou baterií stejně jako Beck v mezihře s kytarovými tóny. Neomračuje nějakými supertechnikami, ale doluje ze strun a svých zesilovačů originální zvuky, které dále ohýbá a překrývá. Krásná práce s dynamickými odstíny a tajuplné kytarové tajemno z backgroundu přímo prýští. Závěrečné pěvecké a kytarové outro s ohýbanými hlasovými expresemi a kytarovými libůstkami.
I‘M SO PROUD – Soulový interpret Curtis Mayfield posloužil poslední skladbou. Je prezentovaná podmanivým pěveckým přístupem. Klasicky znějící hudební doprovod propojující soul a rhythm and blues. Hladivé a chladivé, ale v žádném případě nudné. Beck si vyhradil prostor pro tónová kouzla, která tajemně doluje ze své kytary a předává je k poslechu s přeznívajícími obrazci. Ryze černošská hudba, má duši a vnitřní rozměr. Předává pocitová hlediska, než nějaké drsné a decibelové masáže, odpovídající době, kdy tohle album vyšlo.
Podobně jako na jiných albech signovaných Beckovým jménem i zde je více než polovina kompozic od jiných autorů – dokonce i producent Don Nix si prosadil skladby podepsané jeho jménem. Slavný kytarista zde odbočuje od své profilové linie a mezi alby Jeff Beck Group a Blow By Blow tak, podle mého, zeje jakási nezacelená díra. Možná bych měl poznamenat, že když se Beck začal tajně domlouvat s Bogertem a Appicem na spolupráci, tak ještě právně existovala kapela Vanilla Fudge. Vince Martell a Mark Stein si to nechtěli nechat líbit a chtěli Becka docela bezostyšně inzultovat(!) Beck byl kamarád, ale i „protivník“ Jimmyho Page a záviděl mu kapelu Led Zeppelin. Logicky prý chtěl postavit svou kapelu jako protipól Zeppelinům a Bogerta a Appiceho si vyhlédl jako vynikající rytmiku. Vždycky ale zápasil se zpěváky a klávesovými hráči, pak začal manévrovat dál od hardrockových vod pozvolna k funku a jazzrocku, ale to už je jiná kapitola.
Váhám mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Jsou zde silná a přesvědčivá místa, ale budu-li vnímat album prizmatem Beckových kvalit, musím uznat, že obecně se zde zůstalo nějak přešlapovat a v daném okamžiku hledání se asi nenalezlo to pravé. Koncertně to ovšem musela být naprosto famózní záležitost, ale ve studiu se mi to tak superpřesvědčivé nezdá. Sorry, Jeffe, z výše uvedených důvodů to tentokrát bude „jenom“ dobré – tedy za tři!
SKLADBY:
1. Black Cat Moan /Nix/ 3:44
2. Lady /Hitchings/French/Bogert/Appice/Beck/ 5:33
3. Oh to Love You /Bogert/Appice/Beck/ 4:04
4. Superstition /Wonder/ 4:15
5. Sweet Sweet Surrender /Nix/ 3:59
6. Why Should I Care /Kennedy/ 3:31
7. Lose Myself With You /French/Bogert/Appice/Beck/ 3:16
8. Livin’ Alone /Bogert/Appice/Beck/ 4:11
9. I’m So Proud /Mayfield/ 4:12
SESTAVA:
Jeff Beck – guitar, lead vocals (1)
Tim Bogert – bass, lead vocals (4, 6-7)
Carmine Appice – drums, lead vocals (2-3, 5, 8-9)
+
Danny Hutton – backing vocals
Duane Hitchins – piano, mellotron
Jimmy Greenspoon – piano

Hard Rock
Epic
1973
LP
9

Album som zaradil do zbierky. Súhlasím, od takej silnej trojice som tiež čakal viac. Na rozdiel od recenzenta, veľmi sa mi páči úvodná skladba Black Cat Moan.
Ďakujem za recenziu!
Rovnako sa nazdávam, že tento album nenaplnil potenciál, ktorý táto zostava mala. Napokon, japonský koncertný dvojalbum je ďaleko lepší, energickejší. Nič to nemení na tom, že si ho občas rád vypočujem.
hejkal: “Mal to byť minimálne zážitok storočia a on nikde.” Na tuhle hlášku se zapomenout nedá… Pravda, tohle album to v mým okolí nemělo nikdy lehký a dá se tomu rozumět. Průměrnej materiál se ani v podání těchhle borců nemůže stát zážitkem století… určitě nepomohlo ani chaotický střídání za mikrofonem a rozháraná produkce, Beckovi jsem navíc nikdy nezapomněl, že rozesral Vanilla Fudge… přesto mám tuhle desku svým způsobem rád (a podepsanou bubeníkem).