CD Ricordi, BMG – MPCD00206
Po eponymním debutu a ještě téhož roku vyexpedovaném titulu Darwin! (1972) přišli Banco del Mutuo Soccorso o rok později s koncepčním albem Io Sono Nato Libero, což by se dalo přeložit jako “Narodil jsem se svobodný”. Deska je postavená na silně politických a sociálně kriticky zaměřených (byť metaforických) textech, o čemž svědčí aj složitá a ne tak snadno přístupná hudba provázená tíživou atmosférou. Od posluchače tak vyžaduje trochu pozornosti, trpělivosti a otevřenou mysl, ale zas taková hrůza to není a po několikanásobné ochutnávce vyplave její skrytý půvab. Zkrátka a dobře, kdo si oblíbil první dvě desky BMS, slupne aj tuhle. On je to totiž pořád ještě art rock par excellence…
Vrcholem alba je úvodní, košatá a takřka šestnáct minut dlouhá masáž Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Lament politického vězně, ve kterém se témata a nálady střídaj jak vyzábliny na přehlídkovejch molech. Od naléhavých pasáží, s naříkajícím Di Giacomem v hlavní roli po energické, Tarkus připomínající laufy. Jisté uvolnění přinese až klidnější část zhruba ve druhé třetině skladby. Bicí si daj pohov a dají vyniknout dvěma hostujícím hráčům na perkusní nástroje (Silvana Aliotta a Bruno Perosa), v jejichž víru se točí kouzelné propletence akustických kytar. U vokálu je cítit větší důraz na text, což je trochu na úkor melodické linky, ale zpěvu si člověk beztak užije jen v prvních sedmi minutách. Dál už je to jízda čistě instrumentální.
Nepochybně nejpřístupnějším kusem na desce je následující Non Mi Rompete. Je to pěkná a melodická písnička s okouzlujícím refrénem, ve které si Banco vystačí s akustickými kytarami, trochou perkusí, Di Giacomovým hlasem a špetkou syntezátorového hvízdání. Není překvapením, že se z ní vyklubal obrovskej šlágr a koncertní stálice, která nemůže chybět na žádné kompilaci s průřezem toho nejlepšího od BMS.
Třetí v pořadí, La Città Sottile, je skladbou s velmi tíživou atmosférou a náročnou na poslech. Vyznačuje se urputně klopotným, těžkopádným rytmem a z části teatrálně deklamovaným textem. Asi nejslabší kus celé pětiskladbové kolekce, ale s následující Dopo … Niente È Più Lo Stesso je už zase všechno v nejlepším cajku. V členité kompozici dominují klávesy bratří Nocenziových za podpory technických, variabilních bicích a v kramflecích jistej Di Giacomo šplhá po stupnicích s akrobatickou bravurou. Skladba by se dala rozdělit zhruba na dvě části a obzvlášť ta druhá – uvedená pěknou fanfárkou – je strhující a instrumentálně košatou nakládačkou. Album vrcholí velmi pěknou a sotva tři minutky dlouhou instrumentálkou Traccia II. Její pompézní leitmotiv je neobyčejně chytlavej a vhodnější kousek k uzavření celé kolekce si snad ani neumím představit.
Původní album vyšlo u labelu Ricordi hned v několika verzích a dostatečném množství, je tedy dostupné za relativně slušnou cenu. Díky svému unikátnímu přebalu ve tvaru otevírajících se dveří a uvnitř všitou přílohou s texty je však složitější sehnat nepoškozený kus. CD reedicí je přehršel. Ta moje je nedatovaná, ale s největší pravděpodobností se jedná o represss vydání z roku 1995. Je trochu odbytá a čtyřstránkovej booklet nenabídne víc, než sestavu, tracklist a texty písní Non Mi Rompete a La Città Sottile.
Je to prvotřídně vyprodukované album s dokonale padnoucím, křišťálově čistým zvukem. Na dobu svého vzniku to hraje opravdu výborně, člověk si může vychutnat i ty nejjemnější nuance a myslím, že milovníci kvalitního přednesu si přijdou na své. Pro mnoho fanoušků je to nejlepší album Banco del Mutuo Soccorso, ale já si obou předcházejících cením o trochu víc. Plnej počet tak nedám, ale je to těsné. Setsakra těsné…
SKLADBY:
1. Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico (15:46)
2. Non Mi Rompete (5:09)
3. La Città Sottile (7:13)
4. Dopo … Niente È Più Lo Stesso (9:55)
5 Traccia II (2:39)
SESTAVA:
Francesco Di Giacomo – lead vocals
Marcello Todaro – electric & acoustic guitars
Gianni Nocenzi – electric & acoustic pianos
Vittorio Nocenzi – organ, spinet, synths
Renato D’Angelo – bass, acoustic guitar
Pier Luigi Calderoni – drums, percussion
+
Rodolfo Maltese – acoustic & electric guitars
Silvana Aliotta – percussion
Bruno Perosa – percussion
Io Sono Nato Libero
Prog Rock
Ricordi
1973
LP
5
CD Ricordi, BMG - MPCD00206
Skvělá deska výborné kapely. Darwin je sic jen jeden, ale trojka je dle mého ještě promakanější.
Prvé tri albumy Banco del Mutuo Soccorso sú akoby ich jedna mater mala. Som rád, že si Io sono nato libero pripomenul. Vďaka.
Ahoj a dík za koment. Je fakt, že následující řadovka z roku 1976 – Come in un’ultima cena – už zní trochu jinak, ta tříletá pauza je holt znát. Ovšem aj tak je to výborné album, které se těm prvním třem (minimálně) vyrovná.
S tou pauzou je to docela zajímavé, bylo mi divné, že se tak dobře rozjetá kapela odmlčela na tak dlouhou dobu. Tož jsem trochu zapátral a zjistil, že už od konce roku 1974 pracovala na (tak trochu megalomanském) projektu, založeném na životních osudech Sv. Františka z Assisi. Měla to být show s tanečníky, sborem a celou řadu významnejch hostů, ale nakonec z toho sešlo. Jedním z mála dochovanejch artefaktů je skladba Ľalbero del pane, která vyšla – jako jediná v italštině – na exportním albu Banco z roku 1975.