Při hledání nějakých součástek k PC na půdě jsem objevil krabici, která nebyla popsaná. Zvědavost mi nedala a já ji otevřel, natěšen, že objevím nějaký poklad. Místo toho tu bylo jen pár hudebních časopisů starých několik desetiletí, ale i některé fanziny z osmdesátek a mimo jiné i má zcela první recenze, která byla vydána v roce 1989 v místním undergroudovém plátku Zametal Hamr. Byl šířen na severu Čech a obsahoval různé žebříčky, rozhovory převzaté ze zahraničního tisku a jak je dle názvu patrné, nechyběl ani humor. 🙂

Jednalo se o koncert populární metalové kapely Arakain, která tehdy byla na vrcholu a v životní formě. Každý uskutečněný koncert party podobného stylu byl tehdy malým svátkem a nenechali si ho ujít ani mnozí muzikanti, kteří tehdy nebyli konkurenty, ale námořníky z “jedné lodi”, které spojovala společná hudba a podobné názory.

Tyto doby jsou dávno pryč, ani já už Arakain neposlouchám, ale z článku na mne dýchla velká dávka nostalgie při vzpomínce na doby, kdy taková akce byla zá.žitkem na mnoho týdnů. Proto jsem se rozhodl  s tehdejším zážitkem podělit…

Je krásný letní den – 17.8.1989, široko daleko není žádná heavy metalová akce, proto vyrážíme do Prahy na koncert thrash metalové kapely č.1 u nás – ARAKAIN. Na místo holešovického letního kina v Paláci kultury a oddechu Julia Fučíka dorážíme s dvouhodinovým předstihem. Na všech vývěsních plochách je u plakátku kapely nalepen vzkaz – “Vyprodáno”. To nás, narozdíl od dalších metalistů nevyvádí z míry, jsme totiž členy fan klubu. U bočního vchodu po nějaké době odchytáváme pořadatele a žádáme o kontakt z někým z kapely. Asi po deseti minutách  přichází basák Zdeněk Kub, kterému vysvětlujeme situaci, líčíme, že jedeme z daleka a prokazujeme se členskými legitimacemi. Zdeněk nás vpouští do zákulisí, kde již probíhá menší párty za účasti dalších osobností tvrdě rockové scény  – krom členů Arakainu je tu i Láďa Křížek (Citron), Mirek Imrich (Alarm), Luděk Adámek (Vitacit, Dux) a hlavně starej známej z pražské hudební burzy Vlasta Henych z Torru.

Blíží se sedmá hodina večerní a konferenciér uvádí kapelu. Letní kino je zaplněno po okraj, cca 1000 fandů propuká v jásot. Na jeviště nastupuje komplet Arakain a rozpoutává thrash bouři v pravém slova smyslu. Na úvod zní píseň, podle které se jmenuje nový program kapely “Thrash the Trash“.

Neuvěřitelně rychlá palba bicích Radka Vondrovice žene kupředu naprosto sehrané a ostré kytary Jirky Urbana a Daniela Kroba. To vše umocnňuje dunění basy Zdenka Kuba. O zpěvu Aleše Brichty netřeba dlouho mluvit. Úvodní píseň končí a na nás se valí další a další věci: Šeherezád, Šakal nebo Ne! Jdi a zabíjej.

Zvuk je skvělej, baterie světel bičují podium, na kterém tu a tam vybuchují mohutné magnesiové petardy. Fandové šílí, objevují se první stagediveři. Vše je, jak má být. Kapela se vrací k předchozímu programu, jedná se o lahůdky typu Půlnoční Hollywood, Pán Bouře, Den Potom, Automat svět a 311. Peruť.

Aleš představuje vtipně své spoluhráče, bubeník svléká svou džínovou vestičku s nápisem na zádech “Fuck off” a vhazuje ji do davu. Basák ukazuje obrázek nahé ženy nalepené na svém nástroji, po chvíli jej odepíná z popruhu a naznačuje vhození mezi fandy. Na poslední chvíli si to však rozmýšlí s omluvou, že ta basa byla moc drahá. Ostatní členové již nic nehodlají odhazovat a tak koncert pokračuje. “A je tu píseň o honu na barevné” – vtipně uvádí Brichta song Ku Klux Klan a naráží tak na kritický článek z Rudého Práva, kde byla kapela neoprávněně nařčena z rasismu. Atmosféra dále houstne, z podia nadále plane žár nevybíravého metalu. Pomalu, ale jistě se blíží konec. Kapela se loučí písní, kterou si publikum vybírá samo – zní pecka Proč? i s magickým skandováním v úvodu – “Co je? Co je? – Co je? Co je? Co je?“

Po této písni odchází kapela do zákulisí. Po mohutném skandování se však uplně propocení muzikanti vrací na podium a spustí starý známý Gladiátor, ovšem zahraný snad čtyřikrát rychleji, než v originále. To je tedy perfektní vyvrcholení koncertu!

Spolu s ostatními fandy v poklidu opouštíme amfiteátr a bavíc se pohledem na stagediving místních trasherů do holešovické fontány odcházíme na místní železniční nádraží. Cestou na zdi místního kina vidíme asi metrový nápis červeným sprejem – “Hardcore” a naše štěstí je dokonalé…

P.S.: V článku jsem upravil trochu slovosled, ale jinak jsem zjistil, že po více jak třiceti letech píšu pořád stejně blbě 🙂