„Je válka, je válka!“ křičel malý blonďáček, vrazivší onoho rána do mého pokoje. „Co to návštěvnické mrně plácá?“ pomyslel jsem si v polospánku, ale pak mě něco uvnitř bodlo…

Večer předtím, dvacátého srpna jsem byl potupně donucen jít k holiči, zmetku, co to vzadu sekal až mezi uši, a večer byl proto nasraně toulavý, byla skoro tma, když jsem proběhnul obývákem půldomku a letmo pozdravil návštěvu z Čech, máminu kolegyni z pardubické nemocnice a jejího osmiletého syna. Dlouho do noci mi byla společníkem muzika ulovená na středních vlnách mého malého japonského tranďáčku.

Ráno bylo kruté nejenom probuzením, dodnes mám v hlavě vypálen obraz obýváku, kde rodiče zaledovaně sedí přikováni u černobílé televize Dajana, z níž Kamila Moučková vzývá: „Ptejte se jich proč…“

Následující dny i týdny byly hektické. Hlavy přilepené k reprákům i obrazovkám. Fronty na baterky a na všechno, co se dalo zakonzervovat. Skupinové pátrací cyklistické výlety do okolí a hledání, odkud se vynoří zelený příval. Toulky po velkými písmeny na zdech a střechách popsaném městě, kdy některé výkřiky zoufalství a zmaru prosvítaly ještě letech, jako lehce pomýlený „Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil,“ kdykoliv zapršelo – byl opět tam, byť stokrát smazán. Následovaly nekonečné kolony Rusáků táhnoucí se městem, fámy o Američanech, co jdou na pomoc, fantazírování o neutralitě, dětský soud nad kolaborantem spolužákem Mirou Cenigou, co prý dal jakýmsi vojákům chleba. Stokrát za den hudebně příšerná – ale naše – agitka Běž domů, Ivane, co vlezla do povědomí a hrála v hlavě sama do úmoru. Bratříček a Modlitba byly naštěstí jiná hudební liga.

MŮJ PRVNÍ NAHATÝ MEJDAN

Vraťme se o pár týdnů zpět. Jupíííí! Sehnal jsem srpnový Mlaďák číslo 16 s V+W na přebalu, a odvážnýma nudistkama na osmi stranách uvnitř! Fantazie. Neměl jsem si ale koupit dva kousky? Pivoda a Veverka si budou chtít můj určitě půjčit, a ještě mu ublíží, anebo dokonce …, raději nedomýšlet. Tak jim řeknu, že jsem ho taky nesehnal. A je to.

A hned na další dvoustránce Šimek a Grossman, s povídkou Můj první mejdan. Ta byla! Zakrátko jsme ji všichni uměli nazpaměť. Už onen rajcovní začátek: „V životě lidském nachází se několik pěkných momentů. První dětské krůčky, překonání strachu z Polednice, vstup do Pionýra, vyloučení z Pionýra a od čtrnácti let pravidelné mejdany, kde se utuží kolektiv a pubertální představy nabudou konkrétních forem.“ Hláška „Bylo by podmáslí?“ se stala nedílnou součástí našich mejdlíček, tak jako finále: „ […] přišla mi naproti sestra v nedbalkách. ,Už spíte?’ šeptl jsem bojácně. ,Co blbneš, Béďo’ řekla mi. ,Naši jsou na schůzi, tak pořádám mejdan. Pojď dál a svlékni se do půl těla, abys mezi nás zapadl.’“

Tuzemský fotbalový rybníček čeřil skandál, kdy hrozil rozpad celostátní československé ligy na dvě části. Kdo si na tehdejší čechrání peříček dnes – na Slovensku v Česku – vzpomene. Žádní kapříci, nuda.

BEATLES do Moskvy, halasil optimisticky nadpis článečku, odvolávajícího se na anglický Melody Maker, jenž přinesl zprávu o vyjednávání sovětského kulturního atašé s impresáriem Vicem Lewisem o vystoupení Fab Four a několika dalších interpretů v SSSR. Jak známo, nic z toho nebylo, kupodivu ani Back In The USSR nahraná 22. a 23. srpna (!) nemá s námluvami či ruskou invazí nic společného, byť někteří obviňovali BEATLES z nejapného šprýmování.

KDYŽ VLASTIZRÁDCI ZVOU

To podstatné na politické scéně se v téže době odehrávalo na čtyřdenní schůzce od 29. července 1968 – někdy označované jako „vagonová jednání“ – ve východoslovenském pohraničním městečku Čierná nad Tisou, obestřené tajemstvím, protože dodnes nevíme nic o obsahu soukromého rozhovoru mezi Brežněvem a Dubčekem. Podle dochovaných záběrů na vykolejeného Sašu nešlo o žádnou selanku. Ostatně, stenografický záznam společného zasedání předsednictva ÚV KSČ a politbyra ÚV KSSS téhož dne, dokumentuje jasnou Brežněvovu pohrůžku: „Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc.“
Kudla se nad těmito flusy ruské ober-svině otevírá v kapse i po půlstoletí! To ale nebylo vše, už v Čierné zřejmě předal Antonín Kapek Brežněvovi svůj osobní zvací dopis, psaný česky, o pár dní totéž, ale kolektivně a v azbuce spáchali, podepsali a prosbou o maximální utajení doplnili tito členové ÚV KSČ: Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak – vlastizrádci, kteří měli bez pardonu viset!
Visel ale jen Kapek. 23. května 1990 spáchal sebevraždu, věděl, že tajemství zvacího dopisu už nepotrvá dlouho. Oba elaboráty komunistických krys byly na pokyn prezidenta Václava Havla zveřejněny v roce 1992. Zápis z moskevské porady pěti nejvyšších komunistických představitelů zemí z 18. srpna hovoří jasně, Brežněv použil dopisy k oficiálnímu zdůvodnění intervence.

Dnes obzvláště je potřeba ukázat znovu veřejně a v plné nahotě, jak vypadala tehdejší vlastizrada ve prospěch moskevských mocipánů, a jak se neliší od současných pokusů ruské páté kolony v Česku! Zde je proto plný text zvacího dopisu:
„S vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.
Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.
V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.
Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.“

Stokrát hanba!

PLÁČ A ZMAR

„Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů,“ vyzval krátce po půl druhé ráno 21. srpna 1968 hlasatel Vladimír Fišer obyvatele Československa. Rozhlas běžně končil ve dvě hodiny ráno, ale tentokrát tomu bylo jinak. V 1.55 ráno se ozvala slova, která se řadě lidí navždy vryla do paměti: „Všemu lidu Československé socialistické republiky. Včera dne dvacátého srpna 1968, kolem dvacáté třetí hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky…“
Pak se ale vysílače v celé republice odmlčely, funkční zůstal jen rozhlas po drátě. Příkaz k vypnutí dal další kolaborant, Karel Hoffmann, v té době ve funkci ředitele správy spojů. Jeho konkrétně aspoň symbolicky dohnala spravedlnost. V roce 2003 byl původně obžalován z vlastizrady a nakonec za zneužití pravomoci veřejného činitele odsouzen na šest let, odseděl si ze zdravotních důvodů symbolických 26 dnů. Aspoň že tak.

Nemá smysl a ani na to není prostor detailně popisovat, co přesně se před padesáti lety dělo hodinu po hodině, pro chytré a zvídavé je k dispozici spousta knih i dokumentů, vřele doporučuji multimediální projekt Českého rozhlasu na webové adrese: 1968.rozhlas.cz

NENECHME SE ZNOVU OŠÁLIT!

Na závěr si dovolím malé zamyšlení o odkazu srpových událostí roku 1968 dnešku a apel všem, jimž jde o budoucnost.
Že jde o více než padesát let starou minulost, jen historii? Ano i ne. Vlastizrádci znovu vystrkují nozdry a rohy z hlubokých nor, odstrašujícím příkladem budiž stalinista Skála, dříve důvěrník StB, dnes místopředseda KSČM, poslanec parlamentu, co jako šestnáctiletý běžel ještě v noci vítat ruské okupanty, o čemž s dojetím psal soudruhům o pár let později. „Gottwald zatnul tipec kolaborantským elitám, Lenin byl impozantní katedrálou ducha, za komunismu jsme nebyli ničí kolonií,“ vytrubuje aktuálně. Hází své jedovaté flusy na naše dlouholeté spojence proti rudé totalitě, zkrátka věrný žák komunistického gestapáka Grebeníčka. A není sám. Rudá Marta Semelová označuje srpnovou okupaci za internacionální pomoc, a Milada Horáková se podle ní ke všemu přiznala dobrovolně, prý nešlo o nic vynuceného. Fujtajbl.
Spousta spoluobčanů dnes, v době kdy se máme dobře jako nikdy předtím, bohužel naslouchá vytrubovačům levných hesel a hurá tatata řešení. Pryč z EU, NATO, oplotit! K tomu se přidávají naivní představy mnohých o tom, že dnešní Rusko není SSSR, že se jej nemusíme bát a proto můžeme být mimo výše jmenovaná uskupení, jako Švýcarsko. Podobné nesmysly stačí konfrontovat s výročními zprávami BIS, konstatujícími přetrvávající aktivity ruských zpravodajců zejména v oblasti jaderné energetiky, výrazný vliv ruské a proruské propagandy, ale také rizika islamistických hrozeb a aktivizace českých islamofobů coby radikalizačního faktoru.

Nenechme se proto znovu ošálit, opět je aktuální Mlynářovo letité varování: Mráz přichází z Kremlu! Srpen 1968 budiž věčným výstražným mementem!