Takovej návrat na scénu chce pořádnej třesk, řekli si chlapci z New Trolls a co zafungovalo jednou, mohlo by zabrat i podruhé. Ukuchtili tedy matroš podle vzoru legendárního alba Concerto grosso per i New Trolls z roku 1971, s názvem mírně pozměněným na Concerto grosso n° 2 a stejně, jako v případě desky z roku 1971 jim s titulní suitou pomohl argentinský skladatel Luis Enríquez Bacalov. Její stopáž však nepřesahuje hranici 13 minut a tak ji doplňují ještě čtyři skladby z vlastních zdrojů, plus cover písničky Let it be me od Everly Brothers.

Musím uznat, že suita Concerto grosso n° 2 má něco do sebe a jak první, tak třetí část se mi docela líbí. Velký orchestr sice nahradilo smyčcové těleso doplněné syntezátory, ale hlavní téma v úvodní  Vivace (tak trochu Vivaldi s příměsí latina) a hudební náplň třetí Moderato mě dokážou zaujmout a připoutat k reproduktorům. Ovšem to, co následuje je studenou sprchou a zároveň důkazem, že do stejné řeky dvakrát opravdu nevstoupíš…

Titulní skladba vyplnila téměř celou první stranu původního vinylu a posledním trackem na straně A je píseň Quiet seas. Z mého pohledu nezáživné a pro kapelu atypické rhythm and blues se slovy v angličtině a vokálem drsným, jak truhlářská rašple. Za zmínku stojí pouze její symfonické vyvrcholení, které jako kdyby se pokoušelo navázat na úvodní suitu a je nadlouho posledním, jakžtakž zajímavým místem na desce.

Jak hlemýžď se táhnoucí balady Vent’anni a Bella come mai jsou sice obě v italštině, ale neslyším na nich nic zajímavého. Proplazej se jedním uchem dovnitř, druhým ven a zanechaj po sobě mazlavě vlhkou, sliznatou stopu. Ta první, prakticky komplet akustická ještě (se skřípěním zubů) ujde, ovšem ta druhá už je popíkem nejhrubšího zrna a naskakujou mi z ní osypky. Ranou do vazu je pak u-ta-ha-ná předělávka skladby Let it be me, s příšerně vysokými vokály a doprovodem sladkobolných smyčců. Původní verzi jsem sice nikdy neslyšel, jenomže po téhle hrůze ani nemám nejmenší chuť si ji pouštět.

V okamžiku, kdy nad albem začínám definitivně lámat hůl a říkám si, že už mu nepomůže ani svěcená voda je tady poslední skladba, dokonce s názvem ve fránině – Le Roi Soleil (Král Slunce). A vida, ono by to nakonec šlo. Je to sice taková taškařice ve stylu Queen, s překrývajícími se vokály a sbory v kvazi operním stylu, ale zahraná s lehkostí, nadhledem a přesvědčivými instrumentálními výkony. Takovej příval energie mi přijde vhod a je veliká škoda, že se těch skladeb v podobném stylu neurodilo víc.

Mám dojem, že tenhle návrat na scénu nebyl o ničem jiném, než o penězích. Jinak si nedokážu vysvětlit ten stylovej veletoč. New Trolls už nejsou divokým mustangem z let 1971-72, ale kulhavou a krotkou kobylkou vyřazenou z cirkusu. Takovou, co ji pouštějí už jenom k dětem, kde žebrá o trochu přízně a matně si vzpomíná na publikum, které ji kdysi tolik milovalo…

Album v pěkném, rozevíracím obalu vyšlo na značce Magma a původní výlisky se dají i dnes pořídit za slušnou cenu. Já ho mám na jednom CD společně s Concerto grosso per i New Trolls a ještě, že tak. Samotnou placku Concerto grosso n° 2  bych si s největší pravděpodobností nikdy nekoupil. Slabé dvě hvězdy.

SKLADBY:
Lato A
Concerto Grosso N° 2
1. I tempo: Vivace – 4:41
2. II tempo: Andante (Most dear lady) – 3:39
3. III tempo: Moderato (Fare you well dove) – 4:12
4. Quiet seas – 3:21

Lato B
5. Vent’anni – 4:50
6. Bella come mai – 4:15
7. Let it be me – 3:17
8. Le Roi Soleil – 5:20

SESTAVA:
Vittorio De Scalzi: sintetizzatore, pianoforte, Fender Rhodes, chitarra acustica, flauto, voce
Nico Di Palo: chitarra elettrica, chitarra acustica, ARP, synth, voce
Giorgio D’Adamo: basso, voce
Gianni Belleno: batteria, percussioni, voce
Ricky Belloni: chitarra elettrica, chitarra acustica, voce