Válka ve Vietnamu byla vícevrstvým kolbištěm, střetem USA se Severním Vietnamem a Vietkongem, konfliktem dvou světových systémů, mocných s „bezmocnými“, a v neposlední řadě i silným katalyzátorem mezigeneračního konfliktu a umělecké tvorby.

Na úvod něco málo o zapojení USA do konfliktu. Po druhé světové válce se Francii již nepodařilo získat pod kontrolu své indočínské kolonie. Po definitivní porážce se území rozdělilo na Kambodžu, Laos a Vietnam, jenž byl přeťat 17. rovnoběžkou na severní a jižní část s tím, že sjednocení nastane po demokratických volbách na jihu.
Severní Vietnam v čele s Ho Či Minem se přidal ke komunistickému táboru, Saigonský režim pak začal být významně hospodářsky a vojensky podporován Spojenými státy. Prodlouženou rukou hanojského režimu se stalo partyzánské hnutí, tzv. Vietkong.

K otevřenému konfliktu mezi USA a Severním Vietnamem došlo počátkem srpna roku 1964 při tzv. Tonkinském incidentu mezi torpédoborcem USS Maddox (DD-731) a třemi severovietnamskými torpédovými čluny. Americký kongres 7. srpna 1964 přijímá rezoluci o Tonkinském zálivu, jež presidentu Johnsonovi schvaluje jakékoliv protiopatření.
K prvnímu květnu 1967 působí ve Vietnamu 436 000 amerických vojáků, do konce roku přibylo dalších padesát tisíc! Toto masivní nasazení mladých mužů mělo v době hospodářského a společenského rozkvětu zcela zásadní dopad nejenom na samotné dění uvnitř USA. Odpor k vietnamské válce se stal v druhé polovině sixties celosvětovým fenoménem, a promítl se i do kultury, včetně pop hudby.

Pacifistické odmítání vojenské služby organicky prolnulo s hnutím hippies. Není divu, vietnamská válka si doma vybírala oběti výhradně mezi mladými Američany.

MAKE LOVE, NOT WAR

Nejslavnější dobový protiválečný slogan, přeložitelný jako Milujte se, neválčete, se poprvé nejspíše objevil na veřejnosti v březnu 1965 v podobě připínacích knoflíků, rozdávaných na mírovém pochodu ke Dni matek. Za autora sloganu se vydával mj. americký literární kritik Gershon Legman, prý jej použil při své universitní přednášce již v roce 1963. Otisknutá fotografie Dianny Newell z 25. dubna 1965 s připnutým papírovým štítkem s heslem rozšířila povědomí o Make Love, Not War po celých Státech.

V rozšířeném významu se stalo jedním z nejviditelnějších „politických“ symbolů hnutí hippies, tak jako takzvaný protiatomový znak – společně se oba poprvé objevily na odznáčku v roce 1965. Je známo, že čerstvě zvolený kalifornský guvernér Reagan se při pohledu na protestující hipísáky a jejich Milujte se, neválčete, ušklíbl s poznámkou: „Vždyť nejsou schopni ani jednoho“. Nejspíš nevěděl, že někteří američtí vojáci si ve Vietnamu psali slogan na své přilby.
Ještě slavnějším se stal takzvaný protiatomový znak, jenž používali od konce padesátých let britští míroví aktivisté. Šlo o grafické prolnutí vlajkových semaforových pozic pro písmena N a D, čili Nuclear Disarmament, nukleární odzbrojení. Postupem času se z něj stal mezinárodně uznávaný symbol míru. Vznikl před hippies a přežil je. Díky nim ale vstoupil do povědomí celého světa.

28. dubna 1967 odmítl Muhammad Ali z náboženských důvodů vstoupit do armády. „Nemám nic proti Vietkongu,“ prohlásil. Byl zbaven všech boxerských titulů a odsouzen k pěti letům vězení. To sice nenastoupil, avšak zpátky na boxerský trůn se musel znovu probojovat až po vypršení tříletého zákazu.
16. října sedmašedesátého vrátilo své povolávací rozkazy 2000 branců.

K dobovým paradoxům Léta lásky patří adorace Che Guevary díky jediné ikonické fotografii Alberta Kordy z března 1960, na níž Che vypadá takřka morrisonovsky. Ve skutečnosti šlo o marxistu, schopného vraždit za názor, byť byl původně lékařem! Jeho neblahá role šéfa popravčího komanda v Castrových službách by neměla být zapomenuta. Když ministroval, byl jeho poradcem Valtr Komárek. Ano, onen prognostik, co hřímal z tribun o svobodě a na sklonku života obdivoval generála Pinocheta.
Po odchodu z Kuby a zorganizování partyzánského oddílu byl Che Guevara 9. října 1967 zabit komandem bolivijské armády. Jeho kultovní portrét dodnes zdobí havanské zdi, ale i trička novodobých levičáků, komunistů a některých popletů.

FLOWER POWER

Do té doby největší masovou demonstrací proti válce ve Vietnamu a politice presidenta Johnsona se 21. října stalo stotisícové shromáždění ve Washingtonu u Lincolnova památníku, z něhož se odhadem polovina vydala na pochod přes Arlington Memorial Bridge k Pentagonu. Šlo o bezprostřední reakci na Johnsonův požadavek na desetiprocentní zvýšení financování americké vojenské přítomnosti. V létě 1967 poprvé poklesla v USA podpora války ve Vietnamu pod padesát procent.

Na akci organizované Národním mobilizačním výborem pro ukončení války ve Vietnamu vznikla mimo jiné i ikonická série fotografií s aktivistkou Jane Rose Kasmir, stojící s květinou proti bajonetům a podobně koncipovaná Bernieho Bostona s květinami v hlavních pušek. Zrodila se Flower Power, Síla květin.
Nasazeno bylo 2500 vojáků a zatčeno na 250 účastníků „útoku“. Akce se účastnila pestrá občanská směsice, od zapálených revolucionářů přes vznášející se hippies, ostré motorkáře, vysokoškolské profesory, ženy z domácnosti, až po ministry a umělce. U Pentagonu se objevili také vymítači démonů a došlo i na pokus levitovat největší budovu světa, kdy Abiie Hoffman, vůdce Yippies požádal velitele o povolení prostřednictvím aramejského rituálu levitovat Pentagon do výše 300 stop, kdy by se měl zbarvit do oranžova a začít vibrovat, čímž by se zbavil zlých duchů. Od velitele, zřejmě humoristy, dostal guru povolení na zvednutí maximálně o stop deset.
Leader psychedelické skupiny THE FUGS, Ed Sanders, který před dvanácti lety v Praze vystoupil s THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE, začal předčítat připravený text, kde ve jménu kosmu, Dia, Anubise, Afrodité, Hospodina a dalších vyzval barák k pohybu. Stojí tam dodnes.

MUSIC POWER

Jedním z nejmocnějších zážitků z Woddstocku v roce 1969 byla dva roky stará protiválečná halekačka I-Feel-Like-I’m-Fixin’-To-Die Rag v sólo podání Joa McDonalda. Byť vietnamské peklo dávno vychladlo a zůstala jen pachuť a vzpomínky, tak kdykoliv a kdekoliv Joe McDonald zahaleká sloku:

And it’s one, two, three,
What are we fighting for?
Don’t ask me, I don’t give a damn,
Next stop is Vietnam;
And it’s five, six, seven,
Open up the pearly gates,
Well there ain’t no time to wonder why,
Whoopee! we’re all gonna die.

strhne ke společnému zpěvu davy pod pódiem. Osobně jsem toho byl svědkem před čtrnácti léty na svém Woodstocku, prvním ročníku festivalu Lovely Days v rakouském St. Pöltenu. Spolu s Joem zpívaly nadšeně tři generace Rakušanů a Němců, text znali všichni bez rozdílu. Oni se snad o hippies učili ve škole, říkal jsem si tehdy.

Vznikaly samozřejmě i další protest songy zaměřené proti válce ve Vietnamu, vybírám několik, jež vznikly roku 1967 anebo krátce předtím:

Tom Paxton – Lyndon Johnson Told the Nation (1965), kde autor poukázal na Johnsonův rozpor mezi slovy a činy.

Matt Jones – Hell No, I Aint Gonna Go (1965) šel ještě dál: „Nepůjdu do Vietnamu umírat za strýčka Sama a bít se se svým bratrem ve zbrani z Vietkongu.“

Bob Seger System – 2+2=? (1966) vmetl politikům do ksichtu: „Jsem podle vás příliš mladý na to či ono, ale dost starý na to, abych zabíjel.“

Joan Baez – Saigon Bride (1967) se ptala „Kolik mužů ještě padne? Kolik dětí ještě musíme zabít, než se vlny zklidní?“

Jacqueline Sharpe – No More War (1967) burcovala stejně znělým hlasem jako Joan Baez v „No more war, war never again!“

Mick Softley – The War Drags On (1965), jde o původní verze písničky, kterou zpopularizoval Donovan.

Jiné písně se do své role „vietnamských“ protest songů dostaly například tím, že je zpívali demonstranti na svých pochodech anebo američtí vojáci ve Vietnamu.
Jednou z nejvíce burcujících dobových protiválečných skladeb je Eve of Destruction z pětašedesátého. Skladbu devatenáctiletého námezdního autora, používajícího umělecké jméno PF Sloan, vydali nejdříve THE TURTLES, nakonec se ale zdaleka nejslavnější stala původní de facto demoverze, nahraná v červnu 1965 za účasti autora po boku zpěváka křesťanských písní, Barryho McGuiera.
Apokalyptická vize atomového konfliktu vznikla v reakci na atentát na Kennedyho. Ocitla se na indexu mnoha rozhlasových stanic, strašila prý děti, ani to však nezabránilo, aby se stala nedílnou součástí odkazu šedesátek.

Dejme slovo autorovi: „Píseň ’Eve of Destruction’ jsem složil v časných ranních hodinách mezi půlnocí a svítáním v polovině roku 1964. Jako bych při psaní písně slyšel vnitřní hlas, například když jsem napsal verš ‚všechna nenávist je v rudém Rusku’, cosi uvnitř mi řeklo: ‚Ne, ne, to je rudá China!’ Vnitřní polemika mě doslova vyčerpala. Rozumově jsem měl za to, že rudé Rusko bylo nejvýraznějším nepřítelem svobody ve světě, ale vnitřní hlas mi jakoby vnukl, že Sovětský svaz padne do konce tohoto století, zatímco Čína bude páchat zločiny proti lidskosti dál a dál. Můj vnitřní hlas, jenž je součástí každého z nás, přehlušil křik rozumu! Píseň obsahuje řadu otázek, které pro mě byly v té době palčivě nesnesitelné. Napsal jsem ,Eve of Desruction’ jako modlitbu k Bohu za jeho odpovědi na ně.“

Sloan dále vysvětluje, že si ve své mladistvé horlivosti neuvědomil, že by skladba mohla být vnímána jako útok na systém, naopak, doufal, že by mohla pomoci k dialogu veřejnosti s kongresem, „Novinářům jsem řekl, že je to milostná píseň. Milostná a pro lidstvo.“

KONTEXTY A UDÁLOSTI

Vedle vleklého vietnamského konfliktu proběhla v červnu sedmašedesátého šestidenní izraelsko-arabská válka s obvyklým scénářem. Východním komunistickým blokem podporovaní sousedé židovského státu na něj lačně zaútočili. Za pár dnů utržili od Izraelců takový výprask, že se z něj dodnes nevzpamatovali a chodí poplakávat kde se jen dá, počínaje OSN. Izrael za pár dnů zdvojnásobil území pod svou přímou správou.

Telegraficky: 23. května – Egypt uzavřel pro lodě Izraele Tiranskou úžinu, což mezinárodní právo hodnotí jako válečný akt. 5. června – Izraelské jednotky v odplatě zaútočily na Egypt, začala šestidenní válka; Jordánsko a Sýrie vyhlásily Izraeli válku. 11. června – Šestidenní válka skončila drtivou porážkou arabské koalice.

Internet už mohl také slavit půlstoletí, v říjnu sedmašedesátého totiž předvedl Donald Davies přepínání paketů, čímž akceleroval vývoj směrem k decentralizované počítačové síti.

V roce 1966 vydala československá vláda tiskový zákon (č. 81/1996 Sb.) Tím poprvé v Československu za komunismu legalizovala instituci cenzury a pokusila se definovat její pravomoci. Hlavní správa tiskového dohledu byla přejmenována na Ústřední publikační správu. Stala se civilní institucí, kterou řídil ministr. 1. 1.1967 nový tiskový zákon, vznik ÚPS, 26.6.1968 ÚPS zrušena, 26.9.1968 obnovena; na cenzurní scénu vstupuje ideologická komise ÚV KSČ.

4. – 6. února – Prahu navštívili Brežněv a Andropov, tehdy šéf KGB. Předložili návrh na umístění dvou sovětských vojenských divizí v pohraničí ČSSR. Antonín Novotný tento požadavek odmítl.

Obrovský úspěch sklidil československý pavilon na světové výstavě EXPO 67 v kanadském Montrealu – měl 5. nejvyšší návštěvnost. Zaujal zejména tzv. kinoautomat – interaktivní filmové představení s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli na plátně i před ním.

27. – 29. června – Na IV. sjezdu československých spisovatelů v Praze zazněla ostrá kritika odpůrců probíhajících společenských reforem. Spisovatelé požadovali návrat do evropské kulturně civilizační sféry, odpovídající českým tradicím. Největší ohlasy vzbudila vystoupení Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Václava Havla a Pavla Kohouta.
Sjezd předčasně opustila delegace ÚV KSČ, vedená ideologickým tajemníkem Jiřím Hendrychem. Členové Svazu československých spisovatelů byli následně perzekuováni.

8. září – Nedaleko Chodova (tehdy okr. Praha – západ, dnes Praha 4) byl za účasti členů československé vlády slavnostně položen základní kámen prvního úseku dálnice D1 z Prahy do Mirošovic.

31. října – V reakci na neustálé výpadky proudu na studentských kolejích v Praze na Strahově vyšlo několik set studentů se svíčkami do ulic za skandování hesla: „Chceme světlo!“. V Nerudově ulici na Malé Straně jejich demonstraci rozehnala Veřejná bezpečnost. 10 osob muselo vyhledat lékařské ošetření…