M | MAGNUM | Magnum II | RECENZIE

To nejlepší se zrodilo hned zkraje…

komentárov 10
ANEB VITALITA A ENERGIE MADE IN MAGNUM

MAGNUM. Žádná jiná kapela mě nedala tolik za vyučenou jako právě oni. Právě s Magnum jsem se nejvíc vytrestal tím, že jsem začal prozkoumávat jejich diskografii odzadu. Portfolio britských pomp-rockerů je natolik bohaté a obsáhlé, že je opravdu těžké si vybrat, kam se při seznamování s nimi vrtnete. Já začal tehdy aktuální deskou Princess… z roku 2007, která spadá do fáze číslo dva (i když při důkladném rozboru stylových etap souboru, možná až někam do fáze č. 5) po rozpadu souboru (třetí studiovka znovu nastartovaných Magnum). Této i následující záležitosti jsem okamžitě podlehl, ale s každou další novou deskou Magnum znatelně slábli, až se mi zprotivili natolik, že jsem je přestal skupovat, sledovat a ty poslední věci i rychle prodal. Zkoušel jsem některé záležitosti z konce osmdesátých let i průběhu devadesátých, ale nebylo to ono. Až po dlouhé době jsem si dal za úkol, podívat se na zoubek i začátkům této kapely. Začal jsem to brát zpětně od Storytellers dolů, to znamená od půli osmdesátek až na konec let sedmdesátých.A pak jsem už jen nevěřícně nechápal. Každá starší a starší deska mi připadala namakanější, zajímavější, kreativnější, prostě lepší. Pětaosmdesátka mi imponuje, Eleventh Hour ještě víc, Chase the Dragon je bomba totální a recenzované album číslo II snad i jejich majstrštykem. Po x letech jsem konečně Magnum přisoudil status mé velmi oblíbené kapely, která to nejlepší vypotila hned na samém startu své dlouhatánské kariéry. Dnes je jejich tvorba prakticky mrtvá. Ač se může zakládající duo Clarkin/Catley snažit sebevíc, už hezkých pár let je jen karikaturou své někdejší slávy.

Dnešním Magnum znatelně chybí energie služebně dokonce o jednu dekádu starších Uriah Heep (i když Magnum prý vznikli daleko dřív, než vydali svůj debutní materiál), čuch a talent napsat poutavé skladby po vzoru Deep Purple, nebo nějaká štipka vlastní sebereflexe a vůně kreativity, kterou disponují například dnešní Styx, či Kansas.

Ale vraťme se nazpátek do samého počátku Magnum. Ti podobně jako temní kolegové Black Sabbath pocházejí z průmyslového města Birmingham ležícího ve střední Anglii. Na rozdíl od svých kolegů však hrají muziku zcela odlišnou, dalo by se říci až pozitivní a uchu příjemnou. Během své existence prošli několika menšími stylovými obměnami, ale esence pompézního rocku byla v jejich tvorbě přítomna odjakživa a vlastně až dodnes. Ve svých začátcích zněli více rockově, chvílemi přičuchli k heavy metalu a s koncem osmdesátek výrazně otočili k zaoceánskému A. O. R. a popu.

Druhá deska v sobě ztělesňuje přesně to, co mám na podobné muzice rád. Je nadita vzletnými, působivými a silnými melodiemi. Melodiemi, které dráždí smysly a k popovému kýči a vlezlosti amerických band mají hodně daleko. Poutavými a výraznými vokály, bohatými sbory, mohutnou klávesovou hradbou i šlapající dunící rytmiku.

Pompézně střižený úvod Great Adventure s tajemnými Catleyho frázemi, se v různých obměnách postupně přerodí do nádherných akustických motivů z pera Tony Clarkina. Skladba šlape ve středních tempech a postupně obměňuje dynamiku a nespočet nápadů. Dvojka Changes má mnohem měkčí a uhlazenější charakter. Je to hitovka cílena na prvotní smysly s touhou získat si na svoji stranu davy. Není špatná, ale na albu bude tou nejslabší. To třetí The Battle naběhne hned od počátku do ostrého tempa, Catley zpívá jako bůh a Clarkin prostřídá elektriku s akustikou. I klávesy si tady urvou velkou část pro sebe. Ještě lepší je tajemná If I Could Live Forever. Pompa jako hrom, klavír a vůbec celá kapela šlape v mírně baladickém tempu. Pátá Reborn jako by vypadla z nejlepších alb Uriah Heep. Kapela má tolik nápadů a dokáže je tak ladně propojit, že z jejich esencí může vzniknout skutečně vybroušený rockový drahokam.

Druhá půle začíná pochodovou So Cold the Night s výrazným podílem kláves a klavíru. Na odlehčenější strunu brnkne Foolish Heart, ale perla strany B nese název Stayin’ Alive. Smyslná balada na Queen-ovský způsob s prvotřídní instrumentací a Catleyho velice solidními intonačními schopnostmi. Závěrečná dvojice Firebird (s dunícími španělkami jak ze staré sedmdesátkové školy) a jazzověji rozvolněná All of My Life udělají pěknou tečku za albem, které produkoval basák Ten Year After, podepsaný též pod nejlepšími počiny kapely Ufo – Leo Lyons.

A1. Great Adventure 4:49
A2. Changes 3:13
A3. The Battle 2:06
A4. If I Could Live Forever 3:59
A5. Reborn 5:42
B1. So Cold The Night 3:55
B2. Foolish Heart 3:07
B3. Stayin’ Alive 3:18
B4. Firebird 4:45
B5. All Of My Life 4:40

Autorem všech skladeb je Tony Clarkin
Nahráno: Music Centre Studios, Wembley
Aranže: Magnum
Producent: Leo Lyons

Bob Catley – zpěv
Tony Clarkin – kytara
Wally Lowe – basová kytara
Richard Bailey – klávesy, flétna
Kex Gorin – bicí

Magnum II Book Cover Magnum II
Magnum
AOR
Jet Records
1979
LP
10

10 názorov na “To nejlepší se zrodilo hned zkraje…”

  1. horyna: Magnum mám rád, poslouchám je přes třicet let se stejnou potěchou, tož mi nedá neutrousit poznámku.
    Jak tušíš, od Uriah Heep je nedělí zmíněná dekáda, ale jen dva roky. To je rozdíl. A pokulhává i jejich srovnání s “dnešními” Styx a Kansas, kteří vydali jediný album po 12-16 letech… V poslední době jsem slyšel Magnum naživo třikrát, naposledy loni (report). Každý, kdo tehdy v nabitém sále byl, ví svoje o údajném nedostatku energie. A že se nedaří ji přenést do studia? Nesouhlasím, stejně jako s absencí sebereflexe a kreativity. Ale beru, věc názoru. Pro mě je Clarkin pořád velmistrem svého oboru a Magnum dobře namazaným strojem na vkusnou pompu.

    1. Ahoj Borku: pro začátek-o jakých dvou letech tu hovoříš. Vždyť U. H. se dali doromady na konci let šedesátých a Magnum až v polovině sedmdesátých, nebo se mýlím?
      Věřím, že naživo mohou být Magnum stále přitažliví, především když hrají staré songy. Mně se však jejich poslední tvorba značně zajídá a slyším ji jako nudně kolovrátkovskou(především tři poslední nahrávky). Respektuji tvůj odlišný názor, ale domnívám se, že kdyby si dali právě Magnum mnohem delší studiovou pauzu (nemusí to být tolik let:) jako u hore jmenovaných), jejich čerstvosti a nápadům by to značně prospělo.

      1. Mrknul jsem do svýho profilu: “Kořeny kapely Magnum sahají do roku 1972, kdy se kytarista a skladatel Tony Clarkin připojil k trojicí Bob Catley (zpěv), Kex Gorin (bicí) a Bob Doyle (baskytara), záhy nahrazený Davem Morganem: “Náhodou jsem byl u toho, když Doyle odcházel, jen proto jsem dostal tenhle job.” Pobyl tři roky, načež vratký post na celá dvě desetiletí zastabilizoval Colin ‘Wally’ Lowe. Personálním změnám se však skupina neubránila ani v následujícím období, jádro kapely Catley & Clarkin však zůstávalo nerozlučné jak dvojčata ze Siamu…”
        Jistotně jsem se po tom pídil, než jsem to napsal. A Uriah Heep? Jasně, oficiálně se uvádí prosinec 1969, ale měsíc v tomhle případě nehraje roli. Nemluvě o tom, že ještě v únoru 1970 vystupovali jako Spice. Tak o tutěch dvou letech byla řeč.

        1. Aha, tak děkuji za vysvětlenou. Ale že jim to studiově trvalo než něco vyplodili. Prý jim firma sned debut nechtěla vydat a pozdržela jej o tři roky, ale i tak…
          Ještě k tomu mému porovnávání starých a nových Magnum: při objevení vzpomínanou deskou Princess Alice… jsem byl tenkrát příjemně překvapen, stejně jako v případě Valley…, ale pak se to nadšení s každou další nahrávkou rychle vytrácelo, až nezbylo takřka žádné. Když jsem se po letech konečně dopracoval k jejich začátkům, nechápal jsem, že jde o stejnou kapelu. Že mohli být tak dle mého originální a instrumentálně barevní. Dnes u nich úplně postrádám časté přechody do akustik, dunící španělky, melancholicky barevné plochy kláves…našlo by se toho víc. Prostě to, co dělá jejich staré nahrávky tak přitažlivými. Alespoň já to dnes u nich už neslyším.

          Nechci je přehnaně kritizovat, každému to jeho a já jsem vlastně moc šťastný, že jsem staré Magnum objevil a je mi s nimi tak dobře. Mám rád pompézní rock a ke kapelám typu Asia, Journey… jsem našel dalšího adekvátního zástupce.

          1. OK, taky jsem rád za každýho příznivce Magnum a taky nemám všechny tituly ve stejný oblibě, ale po reunionu v sestavě s basákem Alem Barrowem (přivedli si ho z Hard Rain) to vnímám jako vyrovnanou řadu alb od kapely, která má pořád co nabídnout. Navíc v přebalech od Rodneyho Matthewse…
            A pravda, Magnum měli na firmu smůlu, Jet Records byli schopný všeho, stejně jako Mr. Big (Don Arden, majitel labelu). Mj. první živák Marauder odmítli kapele vydat jako 2LP, tak pořešili stylem LP + 2SP se čtveřicí songů, které se na album nevešly… Nejen v Československu se rodily ediční nesmysly, ale o tom klukovi od Brna nemusím vykládat.

            1. Máš na mysli osobu, co zde někdy na konci osmdesátek organizovala fiktivní koncert Marillion 🙂 ?

              Ještě krátce k diskografii Magnum. Určité výkyvy jejich repertoáru slyším už v průběhu osmdesátých let. Vigilante (a teď mi promiň to trochu drsnější přirovnání) zavání pořádnou komercí a jeho přesládlá náplň dokáže u určité skupiny jedinců pořádně rozbolavět dutinu břišní. Podobně jako nevýrazné Goodnight L. A. V těchto dnech testuji Wings a to mi připadá jako “pěkná” muzika.

              Znovu mi tak mezi nejzdařilejší ročníky vplouvají desky z let 81-85. Ale podobně to bývá u každé služebně starší bandy.

Pridaj komentár