I první pokusy mohou být vydařené

Nejsem žádným velkým znalcem blues, blues rocku a k tomuto stylu přiléhajících periferních oblastí. Ve své sbírce, samozřejmě, řadu alb podobně orientovaných mám a asi jako každý mám za to, že to jsou ta nejlepší.

O jejich počtu nemám přesný přehled, ale víc jak padesátka jich zcela určitě nebude. Pro zakořeněného bluesmana číslo směšné, pro klasického rockera numero bohatě dostačující. Ono, určit přesně, co blues ještě je a co už není, bývá někdy ošidné. Jsou Led Zeppelin blues? Je Bonamassa blues? Hrál Gary Moore blues? Jsou Bad Company čistokrevný blues? Je v tvorbě kapel Procol Harum, Wishbone Ash, či z doby pozdější, takových Tesla, Great White, nebo nejnovějších – dnešních – Europe obsaženo blues? Zřejmě ano, někdy v množstvím větším, někdy naopak. Pak tedy mohu směle tvrdit, že jsem nějaké to blues už slyšel.

Na jednu kapelu jsem v tom svém výčtu však zapomněl. Tou kapelou jsou chalani, kteří si kdysi říkali Free. A co jsou, přesněji, co byli Free? Free to byl blues jako řemen. Osobně se tedy domnívám, že svou nesmrtelnost dosáhli až svým posledním a nejsilnějším dílem, deskou Heartbreaker. Řada jejich děl vydaných během kariéry není bez chyb a řada skladeb se nevyhýbá průměru, ale naštěstí je tu ještě jedno velmi silné dílo a tím je deska debutní.

Tons of Sobs je syrový blues rock očesaný na kost a plně podléhající stylu afro-americké otrocké komunity, ze které se na začátku 19. století čistý blues vykristalizoval. Jde o jeden z nejsilnějších debutních materiálů a nejpodařenějších nahrávek konce šedesátých let. Už plně vyprofilovaná kapela zde předvádí neskutečně výživné hody a její silný repertoár má ambice stát se klasikou žánru.

Mladičký Paul Rodgers tu ještě nemá tolik vyzpívaný a hřmotně úderný hlas jako v dalších letech, zato kytarové erupce Paula Kossoffa jsou už tady legendární. Důležitým stavebním prvkem je v mnoha skladbách také piáno Steva Millera, které v doprovodu šlapající rytmiky Fraser/ Kirke vytváří to správné bluesové topivo pod bublajícím hard-rockovým kotlem. Desku otevírají i uzavírají pastorální dvojskladby Over The Green Hills, mezi než bylo nacpáno osmero stylově originálních komponentů. Mezi klasiky bych zařadil skladby Worry, Walk In My Shadow, Moonshine a Sweet Tooth.


Věřím, že pro poctivého bluesmana jsou Tons of Sobs těmi nejlepšímí Free.

SKLADBY:
01. Over The Green Hills (Pt 1) /Rodgers/ 0:49
02. Worry /Rodgers/ 3:26
03. Walk In My Shadow /Rodgers/ 3:29
04. Wild Indian Woman /Rodgers, Fraser/ 3:39
05. Goin’ Down Slow /Oden/ (8:20)
06. I’m A Mover /Rodgers, Fraser/ 2:56
07. The Hunter /Jones, Wells, Dunn, Jackson, Cropper/ 4:13 
08. Moonshine /Rodgers, Kossoff/ 5:04 
09. Sweet Tooth /Rodgers/ 4:54
10. Over The Green Hills (Pt 2) /Rodgers/ 1:58

SESTAVA:
Paul Rodgers – vocals
Paul Kossoff – guitar
Andy Fraser – bass
Simon Kirke – drums
+
Steve Miller – piano

Tons Of Sobs Book Cover Tons Of Sobs
Free
Blues Rock
Island Records
1969
LP
10

8 názorov na “I první pokusy mohou být vydařené”

  1. Jasné, Free sú, boli a budú patriť k tomu naj, čo rocková muzika kedy ponúkla a ponúkne, o tom nepochybujem.

    Celkom by ma zaujímalo, odkiaľ berieš niektoré svoje prehlásenia, tu to o nesmrteľnosti až s albumom Heartbreaker, keď historické fakty nepustia. Britský rebríček vzala útokom doska Fire & Water (2. pozícia) a rovnako uspel ich najslávnejší hit All right now (2. pozícia v rebríčku). Ten bodoval aj v mnohých ďalších európskych rebríčkoch a o nesmrteľnosť bolo postarané. A to až tak, že kapela nezvládla slávu, album Highway prepadol a rozpadla sa.

    Pomerne rýchlo sa dala dokopy, ale Kossoff bol tak zdrogovaný, že to nevydržalo. Iste, posledný album Heartbreaker majú mnohí fanúšikovia radi. V USA mal vcelku úspech. V Británii zabodovala skladba Wishing Well (7. pozícia), ale celkovo je to až bronzová pozícia v histórii singlov, My brother Jake ju predbehol (4. pozícia).

    Z pohľadu histórie šlo o posledný záchvev pred koncom a nie o budovanie nesmrteľnosti. Tá už bola dávno zaistená. Alebo máš nejaké iné dáta?

    Inak, aj nadpis ma pobavil, patrím k tým, čo debuty často radia k tomu naj.

    Vďaka za podnetné čítanie.

    1. Ten nadpis zaskočil aj mňa – a poriadne! Práve tie debuty bývajú „čisté“, neskazené, pretože do toho hudobníci dali VŠETKO!!! A takéto nahrávky mám vo veľkej obľube a beriem ich aj so všetkými prípadnými chybami. Potom sa už do toho začali miešať všetci – vydavatelia, manažéri, producenti, bedňáci, kaderníci, manželky, frajerky, deti a neviem kto ešte. A ak boli peniaze, tak sa 3 mesiace iba ladili nástroje…
      Výborná skupina a fantastický spevák!!!

    2. Ahoj Eriku: předpokládám, že z textu je to jasně patrné. Zkopíruji část znovu. “Osobně se tedy domnívám, že svou nesmrtelnost dosáhli až svým posledním a nejsilnějším dílem, deskou Heartbreaker.” Důležité je slovo osobně, které vychází pouze z mé poslechové dedukce napříč discografií Free. Nehledal jsem fakta (nemám problém věřit, že to je jinak), hodnotil jsem pouze svými sluchovody. Dovysvětlím malinko obšírněji. Free ani náhodou nejsou MOJE kapela. Nějak zvlášť je rád nemám, narozdíl od Bad Company a většiny zdejšího osazenstva. Přičichl jsem k nim skrze kámoše, který o nich kdysi řekl, že ta kapela stojí za ho… a jediné pořádné album je Heartbreaker. Ostatní je slabota a nemá cenu se s ními více “špinit”. Už toto tvrzení malinko naformovalo cestu k nim. Koupil jsem tedy Hea… a byl nadšen. Časem se koukal i okolo, ale nic, vůbec nic mne neoslovilo, snad až na tento debut. Desky mezi mi přišli plytké, nezáživné, skladby nudné, nedotažené… prostě to není moje parketa. Hear… je dle mého přečůral o pořádných pár kilometrů – a proto i onen výrok. Přece není povinností recenzenta vždy procházet žebříčky, hledat statistiky a pod. Obzvlášť, když prezentuje vysloveně svůj názor.
      Ono je to podobné, jako kdybych pronesl výrok… řekněme – podle mě hráli Beatles příšerné odrhovačky pro holky. Také bude někdo souhlasit a někdo tě pošle do pekel. Vše je individuální. Je to pravda i není.

      A co se týče samotného nadpisu (pozdrav i Piťovi). Chalani já to mám s debuty přesně opačně jako vy. Ale u mne to pramení s mými začátky v metalu a glam rocku. Tam nejsou debuty vůbec slavné, spíš naopak. Metallica, Megadeth, Helloween, jen namátkou a třeba Poison, Warrant, Cinderella… prostě ty alba stojí dle mého za starou belu. V rocku, hardu, progu, artu… je to jiné. Tam ti hráči alespoň umí ovládat své nástroje 🙂 Ale i tady se hodně neshodneme. Neuznávám debuty Wishbone Ash, Deep Purple, Pink Floyd, Genesis, Rush, Ufo – všechny mě přijdou žalostně slabé. Naopak debuty takových Procol Harum, Barclay James H., Black Sabbath, Led Zeppelin, Kansas, Toto… nehorázně geniální.

      1. Vďaka za vysvetlenie. Nič proti tomu nemám, z textu mi to však nebolo jasné. Prekvapilo ma to preto, lebo All right now je skrátka nespochybniteľný slávotvorný faktor kapely, bez ohľadu na to, že mu niekto napr. neprišiel na chuť.

      2. Mně se taky většinou nejvíce líbí první alba. Každý má svůj vkus, pro mě debut Wishbone Ash je jejich nejlepší album a The Piper At The Gates Of Dawn je nejlepší deska Pink Floyd. Pro mě to stejné platí i pro Metallicu, Kill´em All je pecka a to co pokračovalo je sebevykrádání.

  2. Ahoj Marku, kapela na které se shodnem. Tuhle první desku mám možná nejradši. Paul Rodgers je pro mě zpěvák, který do bigbítu patří a jeho způsob zpěvu dodnes obdivuji. Díky za recenzi asi si je vezmu do kanceláře a poslechnu.

Pridaj komentár