Poslední regulérní album, o kterém jsem se s odstupem dočet’, že bylo ve světě přijato s nadšením. Většina lidí z mýho okolí se ale tehdy (chvilku po vydání) nefalšovaně zděsila, ohrnula rypec, nebo rovnou zavrhla kapelu…
Sám jsem si desku užíval od prvního slyšení, Page upozaděnej na úkor Jonese mi nevadil, pro mě to bylo příjemný osvěžení a nic se na tom nezměnilo, naopak. S rozšířeným povědomím o nakládání s inspirací na předchozích albech neklesla domácí poslechová intenzita právě jen u In Through the Out Door. Samostatnou – v případě Led Zeppelin tuším dobře známou – kapitolou je obal desky.