Dobrou kapelu nemůžeš držet při zemi

Uriah Heep jsou jediným ze čtveřice základních pilířů britského hard rocku, jehož pozice je od nepaměti vratká. Ze zpochybňování jejich úlohy v dějinách se v průběhu let stal (mezi)národní sport, kdežto o postavení magických Led Zeppelin, ani temných Black Sabbath nebo živelných Deep Purple se nikdy nediskutovalo. Dlužno dodat, že po právu. Stejné zacházení si ovšem zaslouží i Uriah Heep, jejichž přívětivý hard rock, v němž se snoubí elegantní melodie, zvukomalebné hudební plochy a mistrně zvládnutá práce s vrstvením vokálů i atmosférou jednotlivých nahrávek, se stal vzorem pro nejednu známou formaci, jež se k jejich odkazu hrdě hlásí.

S respektem ke všem fázím vývoje souboru a muzikantům, kteří prosluli členstvím v kapele, považuju za umělecky nejpřínosnější první období s osobitým vokalistou Davidem Byronem, z jehož projevu čišelo ve vzácné rovnováze nesmírné nasazení s potřebnou uvolněností a technická dokonalost s emocionálním zaujetím. Ten hlas vycházel z hloubi duše.
Období jeho frontmanství v letech 1970-76 přineslo devět studiových titulů, jedno koncertní dvojalbum a přízeň velké části hardrockové komunity, jejímž příslušníkem jsem už přes čtyři dekády.
Poslechově preferuju první pětici alb se zmíněným živákem a poslední Byronovkou High And Mighty, kterou jsem kdys bral jako příslib návratu lepších časů. Obecně uznávané album Sweet Freedom podle mě už pokulhává za předchozí tvorbou, jelikož Hensley spoustu kvalitního materiálu spotřeboval na svou první sólovku Proud Words On A Dusty Shelf, která vyšla jen o čtvrt roku dřív. Ale pravda, oproti rozpačitým následovníkům Wonderworld a Return To Fantasy má pořád dost co nabídnout. Ať už je to krátká náladovice One Day nebo komplet druhá strana s unikátním opusem Pilgrim, jenž by byl ozdobou každého alba, které kdy Uriah Heep vydali. Ten jediný mi skutečně schází v kompilačním boxu z roku 2002 nazvaném You Can’t Keep A Good Band Down.
Uvážíme-li, že obsahuje 7 titulů na 8 CD (živák je na dvou nosičích, přesně podle původního vzoru), dá se mluvit o trefě do černého, potažmo posluchačova vkusu, což nesporně zaslouží pár slov, přestože o deskách Uriah Heep bylo v uplynulém půlstoletí napsáno již mnohé.

… VERY ‘EAVY… VERY ‘UMBLE (Vertigo 1970)

Melissa Mills (Rolling Stone): “Jestli se tahle kapela proslaví, budu muset spáchat sebevraždu.”


Předlohou pro postavu proradného úředníka Uriáše Heepa v románu s autobiografickými prvky David Copperfield nebyl Charlesi Dickensovi nikdo jiný, než proslulý dánský pohádkář Hans Christian Andersen. Když přijel v červnu 1847 poprvé do Anglie, pozval ho Dickens na své sídlo na krátkou zdvořilostní návštěvu. Spokojený Andersen ale svůj pobyt natáhl na celých 6 týdnů, během nichž se nijak nesnažil porozumět stupňujícím se narážkám, vyzívajícím ho k odjezdu.
A právě s odkazem na původ názvu kapely měl být na přebalu prvního alba zpěvák David Byron zvěčněn s cylindrem a ve fraku. Po zkušební sérii fotografií se ale ukázalo, že tenhle nápad nefunguje, tož skončil v pavučinách. Pod jejich závojem se skrývá mírně rozháraný, avšak mnohoslibný debut, jehož název vycházel z románové fráze.

Je výrazně kořeněný a jak by taky nebyl, když většinu použitých surovin vypěstovali Spice boys (Box/Byron/Newton). Ať už se jedná o Walking In Your Shadow s nakažlivým riffem, výživnou kytarovou jízdu Real Turned On, či sborově odlehčovanou I’ll Keep On Trying, jejíž základ je hutný jak domácí bramboračka, nebo atmosférickou Wake Up (Set Your Pights) s jemnou příchutí jazzu a účastí studiového klávesisty Colina Wooda, jehož možno slyšet i v dalším čísle z časů Spice, působivé předělávce Come Away Melinda. Poprvé tenhle protestsong, jenž je dialogem mezi otcem a dcerou, do jejichž životů citelně zasáhla válka, zazněl v roce 1963 při vystoupení amerického folkového tělesa The Weavers, jehož členem byl spoluautor písně Fred Hellerman. Ve stejném roce ji vydal na albu i zpěvák Harry Belafonte a dočkala se i dalších rockových verzí, mj. v podání Velvet Fogg a UFO.

Přestože se Ken Hensley do nahrávacího procesu zapojil se zpožděním, jeho vliv je nepřeslechnutelný. Nejvýrazněji je slyšet v otvíráku Gypsy, jenž se po zásluze stal nesmrtelností, zatímco Newtonova osvěžující Dreammare založila tradici sk-la-la-la-deb s refrénovými popěvky, které nebudou chybět na deskách Uriah Heep ani v dalších letech.

Až nepříčetnou nepřízeň domácí kritiky určitě povzbudilo i smolné načasování; vydat hardrockový debut jen dva týdny potom, co se na starém kontinentu objevil In Rock?!
V Severní Americe vyšlo první album o dva měsíce později pod eponymním názvem v alternativním obalu s prapodivnou stonohou příšerou ze sci-fi literatury 40. let minulého století. Distribuci tu mělo na starosti zavedené hudební vydavatelství Mercury Records, jehož hlavouny pozval manažer kapely a producent Gerry Bron na první britské turné Uriah Heep v létě 1970. Jenomže maximem během čtyřtýdenního pobytu v albovém žebříčku Billboard 200 bylo chabé 186. místo. Snad i proto, že mnozí se jen obtížně ztotožnili s kapelou zmítanou od samého počátku personálními problémy. Hned trojice bicmenů (Alex Napier, Nigel Olsson, Keith Baker) na americké verzi alba, jež místo netypické záležitosti s vševypovídajícím názvem Lucy Blues obsahovala novější skladbu Bird of Prey, je prostě moc i pro otrlé a skalní fans.

SALISBURY (Vertigo 1971)

Ken Hensley: “Jediný, co jsme v té době chtěli, bylo hrát rokenrol.”


Album, které si mě získalo už po 20 vteřinách. To nedokázal Rising ani Watersovo Amused a co si vybavím, tak svižnější byl v tomhle ohledu pouze úchvatný viadukt Millau, dálniční most v jižní Francii přes údolí a řeku Tarn.
Ale zpátky do staré dobré Anglie počátku sedmdesátých let minulého století. Na dohled od Stonehenge ve vojenské výcvikové oblasti, která pokrývá zhruba polovinu salisburské planiny severovýchodně od stejnojmenného města, jež dalo albu název, se prohání britský tank typu Chieftain, jenž bude na přebalu evropského vydání druhé desky Uriah Heep symbolizovat obludnost militantní mašinérie, t. č. bezuzdně řádící ve Vietnamu. Bdělé oko amerického cenzora však “propagaci násilí” vystavilo stopku a armádního těžkotonážníka zahaleného dýmem v barvě naděje nahradilo kresbou bizarní postavy svlékající se z vlastní kůže na temně červeném pozadí. A nádavkem učinilo škrt přes rozpočet i pacifistům. V Severní Americe tak album vyšlo v jednoduchém obalu, snad aby se zamezilo nežádoucím účinkům působivého výjevu uvnitř gatefoldu, kde se skví černobílý snímek mohutného stroje překonávajícího opuštěný zákop, v němž zbyla jen růžová květina se zlomeným stonkem. Má neskutečnou sílu.

Zastavit se ale naštěstí nedal zdárný vývoj Uriah Heep aktuálně představovaný vyrovnaným půltuctem skladeb, které nerespektují žánrové hranice, jako celek však fungují naprosto dokonale. Jediný neHensleyho song Bird of Prey se stal razantním otvírákem evropské verze alba (v Severní Americe nahrazen singlovkou Simon The Bullet Freak) i památných postsovětských koncertů Uriah Heep v Ostravě a Hradci Králové v prosinci 1987. Dokonale vystavěná smutnokráska The Park s Byronovým jemným falzetem má úžasně podmanivou atmosféru, jakou by nevykouzlil ani David Seth Kotkin, zvaný Copperfield.

Neprávem přehlížená Time To Live je strhujícím příběhem o muži, jenž se po dvaceti letech chystá opustit brány věznice; lituje však pouze ztraceného času, nikoli svého činu spáchaného ze msty. No a Hensleyho zlidovělá hitovka Lady In Black se u nás stala zábavovou hymnou s mnoha textovými variacemi různého stupně příšernosti, které si tahle geniální píseň, jež byla v originále naléhavým protiválečným apelem, nezasloužila. Nebylo pochyb, že při jejím vzniku stál za mikrofonem Ken Hensley, bo ji David Byron údajně neměl rád a odmítal ji natočit, kus mladosti jsme ale strávili dohadováním o jménu pěvce v High Priestess. Songu, který po zvonivém pozvolném úvodu nabere tempo, za které by se nemusela stydět ani tiskařská rotačka na dolary. Mick Box opakovaně dokazuje, kdo že je králem wah-wah pedálu a křišťálově čistá Newtonova basa dá nejen tady jasně na srozuměnou, že svým následovníkům nastavila laťku proklatě vysoko.
Zlatým hřebem druhého alba je však jednoznačně titulní 16minutová suita, která dodnes představuje jednu z nejzdařilejších fúzí rocku s klasikou, jistě i zásluhou 24členného orchestru a studiového muzikanta a skladatele Johna Charlese Fiddyho, jenž vložil do aranží rozum a cit.

Nevím, jestli obé nescházelo autorům titulu Salisbury Revisited z roku 2017 s totálně překopaným tracklistem: A1 Time To Live – A2 Salisbury – B1 Bird of Prey – B2 Lady In Black – B3 Simon The Bullet Freak – B4 Here Am I… Kam se hrabe o rok starší alternativní verze z druhého CD oficiální reedice. Dilema, zda se jedná o paskvil nebo pokušení nakonec vyřešil nákup LP č. 126 z limitované 500ks edice.

LOOK AT YOURSELF (Bronze 1971)

Julie Webb (NME): “Ať již byli v minulosti prezentováni jako druhořadí Jethro Tull, chudí příbuzní Deep Purple nebo nevýrazní Black Sabbath, muselo to bolet.”


Gerry Bron se konečně vyvázal ze smlouvy s Vertigem a oba předchozí tituly ještě během roku 1971 vydal v reedici na vlastním labelu Bronze. Sehrané duo šlendrián & šotek však některé etikety Salisbury potisklo datem 1970, tož jsem drahně let žil v omylu způsobeném jedním takovým kouskem (mám ho pořád doma).
A jestliže rozmanitost druhé desky byla dána hledáním hudební identity, album Look At Yourself už bylo jasně vyprofilovaným dílem s vlastním soundem, jehož obětí se stala i krasosmutná balada What Is Within My Heart s parkovou atmosférou. V Británii vyšlo až po několika odkladech způsobených nesnázemi s přebalem, jenž podle Boxova návrhu obsahoval výřez na přední straně vyplněný reflexní fólií, která nastavila pověstné zrcadlo každému, kdo na sebe pohlédl. Verze pro Severní Ameriku i kontinentální Evropu se mírně lišily v detailech, některé edice (Německo, Holandsko) obsahovaly i rozkládací plakát. Gerry Bron v dobovém tisku ostrovní odklad vysvětlil: “LP má speciální obal a s prvními vzorky pro britský trh zaslanými z tiskárny jsme nebyli spokojeni.”

Album nakonec v Británii vyšlo 22. října, kdy se ve Státech už pomalu dralo do první stovky, kam se dostalo po třech týdnech na trhu. Se zpožděním si ale proklestilo cestu i do domácího žebříčku (# 39), tradičně nejlíp se zadařilo ve Finsku (#1) a Itálii (#3), evropských baštách Uriah Heep zkraje sedmdesátých let. Tracklist se tentokrát celosvětově shodoval, a ono taky, co by na něm kdo měnil.
Ken Hensley již skladatelsky zcela dominoval a dodal materiál dostatečně razantní na to, aby se chytlavé melodie neproměnily ve sbírku tuctových popěvků. Se ctí se svých rolí zhostili i pozvaní hosté. Trio perkusních šamanů z Osibisy v Hensleym odzpívané nakládačce Look At Yourself a moogový sólista Manfred Mann v desetiminutovém majstrštyku July Morning s fantastickými klávesovými plochami. S nevděčnou pozicí skladby obklopené velmistrovskými kousky se navíc bravurně popasovala I Wanna Be Free, kterou považuju za klenot ukrytý mezi dvěma drahokamy. S outsiderovskou zarputilostí vytvoří během pouhé čtyřminutovky tak pozitivní klima, že podobné nesvede navodit žádná arteterapeutická technika.

Ovšem ani druhá strana desky není jen tak do počtu. Svižná Tears In My Eyes s nadmíru atraktivní mezihrou, zdánlivě poklidná klavírní balada What Should Be Done s neskutečným vnitřním pnutím, strhující vypalovačka Love Machine, která zpočátku klame tělem, ale dlouho se na uzdě neudrží a především tajuplný skvost Shadows of Grief s náhlými dějovými zvraty a pohlcující atmosférou, jenž doplatil na přítomnost July Morning, bo jinak by musel dosáhnout podobného věhlasu. To vše násobené neuvěřitelným Byronovým výkonem, který by se klidně mohl stát globálním synonymem pro neuvěřitelnost. Co víc si od muziky přát?

Ani v tom nejnašlapanějším roce rockové historie se Uriah Heep neztratili, naopak. Obě jejich alba z jednasedmdesátého se zařadila mezi klasiku, vedle takových děl jako je Aqualung, Led Zeppelin IV, Master of Reality, Who’s Next, Meddle, Nursery Cryme, či Fragile. Nutno dodat, že i vydatnou zásluhou Paula Newtona, nedoceněného basisty, který nechyběl u ničeho zásadního pro samotný zrod a zdárný rozjezd kapely.

DEMONS AND WIZARDS (Bronze 1972)

Mike Saunders (Rolling Stones): “Tihle kluci jsou vážně dobří. Jsou prvotřídní moderní rockovou kapelou.”


Když se uprostřed podzimního britského turné Paul Newton zhroutil na pódiu během vystoupení ve Walthamstow, následující večer v Durhamu za něho zaskočil colossální basista Mark Clarke a události nabraly rychlý spád. Už další den byl sice Newton zpátky, jenomže stejně jako byl jeho návrat do sestavy rychlý, tak byl krátký. V barvách Uriah Heep odehrál posledních pět koncertů a snad ani nepřekvapilo, že s ním skončil i Iain Clarke, bicmen z minulé desky a prvního amerického turné s Three Dog Night.

Mark Clarke se 1. prosince 1971 v blackburnské Public Halls představil už jako plnoprávný člen formace s dalším nováčkem, jímž byl Lee Kerslake, který vratkou bubenickou stolici konečně zastabilizoval. Zato nový baskytarista se neohřál dlouho. Přesto stačil odehrát bezmála 50 koncertů v Británii, Itálii a Spojených státech a zanechat nesmazatelnou stopu i na čtvrté studiovce Demons And Wizards. Nejen coby spoluautor čarokrásné semiakustické balady The Wizard, ale rovněž jako spolupěvec a muzikant: “Nahrál jsem dvě skladby pro tohle album a přestože se tvrdilo, že to Gary Thain přehrál, není to pravda. Basa v The Wizard a vokál ve střední pasáži, kde se zpívá ‘Proč nenasloucháme hlasům v našich srdcích…,’ to jsem já.”
Netřeba o jeho slovech pochybovat, dlužno jen dodat, že druhým zmíněným kouskem byl song Why, který se ale nakonec na desku nedostal. Z rozhodnutí Gerryho Brona skončil v notně pokrácené verzi jen jako B-strana singlu.

Nástup Thaina, rodáka z novozélandského Christchurch, dal vzniknout klasické sestavě, která plynule pokračovala v rozjetém severoamerickém turné a zároveň chystala nové album, z něhož na koncertech zněly ty nejlákavější vzorky. Jednak pádivá americká hitovka Easy Livin’ v tempu, s nímž by měl co dělat i Forrest Gump a druhak atmosférická Rainbow Demon s impozantními klávesovými motivy a ještě úchvatnějším Byronem.

Z mystického světa pocházela i různorodá Traveller In Time s nezapomenutelným riffem a melancholická Poet’s Justice, zvláštní kouzlo v sobě má i pozemský příběh o boji proti zlodějům svobody Circle of Hands, v němž bere dech Hensleyho hammondové intro, Boxova vynalézavá kytara, virtuózní Thainova basa i strojově přesný Kerslake. A chválit Byrona by bylo jen opakovaným nošením sov do Atén, ale co už. Však nenápadnou All My Life člověk nepřeslechne především díky němu. Mírně rozpačitá chvíle je ovšem rázem zapomenuta díky Hensleyho gradující koláži Paradise/The Spell, jež patří k tomu nejlepšímu na desce prošpikované uriášovskou melodikou. Zažehla proces, jenž vstoupí do historie jako heepsterie.

Kouzelným výletem do země démonů a čarodějů s fantasy přebalem z dílny anglického umělce Rogera Deana se Uriášům konečně podařilo prorazit ve Státech (#23), kde album pět měsíců po vydání získalo zlatou desku (určujícím faktorem tehdy ještě nebyl počet prodaných kusů, ale výnos z prodeje) a navíc pomohlo vykouzlit i přízeň kritiky. Alespoň na čas.
I ve svém okolí znám řadu lidí, kteří právě čtvrté album považují za studiový vrchol Uriah Heep a nedivím se tomu, přestože mám v jejich katalogu větší favority. Easy Livin’ je echtovní kus, na minulém albu by mu to ale slušelo ještě víc.

Zajímavostí budiž, že během pokecového večera v Praze Na Chmelnici před Vánoci 2012 uvedl Ken Hensley jako svou nejoblíbenější skladbu Uriah Heep Paradise/The Spell spolu s Weep In Silence z podceňovaného alba High And Mighty.

THE MAGICIAN’S BIRTHDAY (Bronze 1972)

Ken Hensley: “Společné cestování 300 dnů v roce nebo nahrávání 72 hodin non-stop?! Nebylo divu, že naše vztahy trpěly.”


Během letního amerického turné napsal Ken Hensley povídku, z níž měl volně vycházet koncept nového dvojalba. Jeho příprava by ale podle Gerryho Brona zabrala víc času než bylo záhodno. Manažer bažil kout železo, dokud bylo žhavé, z celého příběhu se tak na album dostalo pouze jeho jádro představované skladbami Echoes In The Dark, Tales a titulním desetiminutovým songem.
Archivář Uriah Heep a vrchní remasterátor jejich katalogu Robert M. Corich z Red Steel Productions sice s každou novou reedicí slibuje zveřejnění odložených demosnímků, prozatím se ale dostalo pouze na Thainův výživný příspěvek Crystal Ball, uváděný i pod (ne)názvem Gary’s Song. Další “objevený” kus Proud Words je dobře známý z Hensleyho sólovky Proud Words On A Dusty Shelf, ze skladby Look What Your Doing se vyklubal zárodek Stop (Think What You’re Doing) z Byronova debutu Take No Prisoners, na němž našla uplatnění i vyřazená Silver White Man. A během přípravy zpěvákova prvního alba mělo dojít i k dokončení nejtajemnějšího Corichova objevu s pracovním názvem Prince of Darkness, jehož kořeny rovněž sahají až do období vzniku The Magician’s Birthday. Před lety byla skladba dokonce anoncována v tracklistu Byronovy antologie Man of Yesterday, ale skutek utek’.

No nic. I tak nás do světa fantazie znovu zavede už samotný přebal s mrzkým kouzelníkem ve zdánlivě neotřesitelné pozici a odhodlaným mládencem připraveným k věčnému boji se silami zla. Ani Roger Dean neměl potřebný klid na práci a musel být s dílem hotov za pár dnů. Zvládl to stejně znamenitě, jako si klasická sestava poradila se svým druhým albem.
Oslava kouzelníkových narozenin začíná hymnickým mini eposem Sunrise, jehož jedinou chybou je krátká stopáž. Obrovskou porci žádoucí naléhavosti vycházející z Byronova hrdla ze sebe dneska nedostane ani ta největší vokální celebrita s pomocí všech studiových vymožeností. Jen těžko si představit vhodnější rozjezdové číslo pro příští turné.

Na velkolepý úvod navazuje svižnější kus Spider Woman s typickým pádivým rytmem, údajná odpověď zbytku kapely na Hensleyho hit z minulého alba. Osobně ale nevěřím, že měl ambici být druhou Easy Livin’. To z poklidné Blind Eye s akustickou kytarou nepřestanu cítit vůni country, ač je to snad jediný styl, s nímž jsem se při žánrovém zařazení Uriah Heep nikdy nesetkal. Majestátní Echoes In The Dark pro změnu vládne tajuplnou atmosférou, kterou dotváří klávesistův nový minimoog a zasněná kytara.
Pití docházelo, kapela vyrazila doplnit zásoby a Hensley mezitím složil křehkou baladu Rain, jíž dominuje klavír a Byronův nezaměnitelný výraz. “Podívej, co jsi provedla s mým životem…,” text leccos napoví o autorově rozpoložení, párty ale pokračuje ve společnosti energické a sladké Lorraine, kterou měl každý rád, mně ale do oka nikdy úplně nepadla, aniž bych pořádně věděl, proč (odpověď mi dal až poslech následující studiovky Sweet Freedom). Drobnou vadu na kráse alba však bleskově napravila další neobyčejná balada Tales s utajenou účastí BJ Colea se steel kytarou. Ani ta nevyzní plytce, ač by vlastně mohla. Právě v tom spočíval kus Hensleyho skladatelského mistrovství.
Dárky se ovšem rozdávají až v samém závěru, během kreativní titulní kompozice, v níž nakonec dobro zvítězí nad zlem. Mick Box: “Nebyli jsme s tím pořád spokojeni, tak jsme vyrazili do hospody kvůli inspiraci. Pomohlo to. Když jsme se vrátili do studia, spontánně jsme s Leem natočili pasáž s kytarou a bicími i jeho neobvyklé sólo na kazoo během ‘gratulace'”.
Co my víme, třeba v nejmenovaném londýnském pubu zaslechli z jukeboxu i floydovskou Corporal Clegg.

Album The Magician’s Birthday je plné neotřelých nápadů, atraktivních aranží a podmanivých sdělení, nikdy mě při jeho poslechu nenapadlo, že by bylo spíchnuto horkou jehlou. Naopak, oproti svému předchůdci na mě působí celkově kompaktnějším dojmem. V Americe se ocenění zlatou deskou dočkalo již dva měsíce po vydání, což nesvedlo žádné jiné album Uriah Heep.

LIVE JANUARY (Bronze 1973)

Vilém Čok: “Stál jsem v němém úžasu u vohulenýho gramce, s očima vypoulenýma. A už mi to zůstalo.”


Devět měsíců z třiasedmdesátého roku padlo na hustě pokryté celosvětové turné, v letní pauze se chystalo nové album a ze studia se vyráželo na festivalová vystoupení. Tomu se říká využít čas beze zbytku nebo taky platit daň za úspěch a slávu.
Zpestřením pro rozjetou kapelu mělo být pořízení záznamů z vyprodaných lednových koncertů v Londýně (Rainbow Theatre), Manchesteru (Free Trade Hall), Newcastlu (City Hall) a Leicesteru (De Montfort Hall), bo doba si žádala živé album. Podle členů kapely to ale bylo trochu jinak, přestože se reediční kredity dodnes drží původního plánu a uvádí, že materiál byl pořízen během několika zastávek britského turné v lednu 1973. Vysvětlení Micka Boxe staví nahrávku do ještě lepšího světla: “Na každé štaci se objevily vážné technické problémy, celý záznam tak pochází z birminghamského koncertu v Town Hall 26. ledna 1973,” a jeho verzi podporuje i Hensley: “Nakonec zbyla poslední možnost. Byla to jedna z největších výzev, jaké jsme kdy čelili.”

Snad ani netřeba dodávat, že obstáli na výbornou. Od úvodního výstupu roadieho Thomase ‘Todda’ Fischera, jenž večery pravidelně uváděl, je totiž nad slunce jasno, že budeme svědky zcela mimořádné události. Po již zlidovělé hlášce: “Friday night in Birmingham” se do prvních tónů magické Sunrise ozve : “Ladies and gentleman, will you welcome please, England’s own Uriah Heep!” a člověk by rázem uvěřil, že toho večera v hale skutečně vyšlo slunce.

Pravda, jistě by nic nezkazilo zařazení aspoň jednoho zástupce alba Salisbury, ale co už. I bez něj patří brilantní titul Live In January k nejlepším nahrávkám, jaké kdy v oblasti hard rocku vznikly. Naprosto dokonale zachycuje obrovskou pohodu a soudržnost celého týmu, jenž odvedl výkon na hranici možností, čímž přispěl k tomu, že na každé ze čtyř stran dvojalba se nachází kousek, který tu vyzněl ještě líp než ze studia (A: Traveller In Time, B: Tears In My Eyes, C: Circle of Hands, D: Love Machine). Tradiční přídavkovou Medley zas možno brát jako nejzářnější příklad hráčských dovedností výjimečného basisty Thaina a k ostatním odehraným číslům netřeba dodávat vůbec nic, hovoří sama za sebe jasnou řečí.

Pod minimalistickým přebalem se navíc skrývá výpravný desetistránkový booklet s parádní podívanou na kapelu i jednotlivé členy díky zavedenému irskému fotografovi jménem Fin Costello, jenž se kdysi živil na moři spravováním plachet.
V Americe bylo dílo k mání o měsíc dřív než v ostatním světě, což by nahrávalo spekulaci, že prvotním impulsem k jeho pořízení bylo dodržení termínu v prodloužené smlouvě s Mercury Records, neboť materiál na novou studiovku ještě nebyl pohromadě (sic!). V Británii se 2LP prodávalo za 2.99 liber, což byla hodnota blížící se cenám jednoho alba. Ani v tomhle směru se Live In January neubránilo srovnání s párplovským Made In Japan (£ 3.10) a našlo se i pár koumáků, pro které představovalo jenom další pokus o jejich napodobení. Ale čert je vem.
Mrzet může pouze fakt, že s pravděpodobností hraničící s jistotou nikdy neuslyšíme show z Birminghamu v plném rozsahu, jelikož původní kompletní záznam je buď vymazán, či nadobro ztracen. Jinak by si už dávno našel způsob, jak o sobě dát vědět i bez Corichova přičinění.

Dvojalbum Live In January se stalo sběratelskou lahůdkou a ozdobou vinylových sbírek. Ve Státech se udrželo v albovém žebříčku plných 30 týdnů, na Ostrovech si vydobylo 23. místo a pochvalu v hudebním tisku. Pobavilo i prozření Geoffa Browna z Melody Makeru: “Chlapci se zlepšili k nepoznání.”

Pozn.: Jako předkapela tehdy vystoupili Maldoon, resp. Curtiss Maldoon, folkrocková formace vedená Davem Curtissem a Clivem Maldoonem (vl. jm. Skinner). Jejich druhé album vyšlo v roce 1973 pod zkráceným názvem, jelikož Curtiss nebyl s nahrávkou spokojen a požádal o výmaz svého jména.

HIGH AND MIGHTY (Bronze 1976)

Ken Hensley: “Vzdálenost mezi Davidem a zbytkem kapely narostla do obrovských rozměrů.”


Úspěšný dream team se rozpadl v únoru 1975, kdy byl po třech letech dokonalých služeb odejit drogami zdevastovaný Thain, který o deset měsíců později umírá ve svém bytě na předávkování heroinem. Bylo mu sedmadvacet.
Formace s jeho nástupcem Johnem Wettonem zahajuje v květnu 1975 další nekonečné turné, v jehož průběhu se musel najít prostor na přípravu nového alba. Hektičnost doby Byron okomentoval: “Po horším prodeji poslední desky ve Státech jsme se poprvé sami chopili produkce. Na High & Mighty jsme se chtěli vydat jiným směrem, ale nakonec z toho nebylo nic. Kvůli rozsáhlému turné nebylo dost času na práci ve studiu, tak se na album daly jen Kenovy věci a čekalo se, že se tím problém vyřeší.”

Kvůli zdravotním problémům frontman prošvihnul začátek natáčení, singlovou One Way Or Another tak nazpívali Wetton s Hensleym. Vztahy kapely s britským hudebním tiskem už byly zase na bodě mrazu, Garry Bron tak přistoupil na ambiciózní návrh najatého PR guru Keitha Althama a oficiální křest alba uskutečnil v pětihvězdičkovém hotelu ve švýcarských Alpách. Ale ani účast třicítky hudebních žurnalistů, včetně slovutného dýdžeje Alana Freemana, nepřesvědčila Hensleyho, že by se novince dostalo řádné propagace.
O panujícím rozpoložení mnohé vypoví jediná fotografie pořízená na místě činu. Hensley evidentně v rauši, Byron s nepřítomným pohledem, rozladěný Kerslake s vystrčenou holou zadnicí a Box tvářící se jako by nic. Nebýt Wettonova úšklebku, mohl by si člověk myslet, že je to normální.

Devátá studiovka High And Mighty vyšla 8. června 1976 (v Americe až v listopadu u Warner Bros.) s nemožným přebalem od Studia Shirtsleeve, známého v oboru vydařenější kooperací s Jethro Tull, či bandem Manfreda Manna.
Energická singlovka One Way Or Another nám již po dvou minutách připomene nejlepší časy souboru a veskrze nadějná očekávání vzápětí potvrdí jak skvostná balada vzešlá z další spolupráce Hensleyho s Wettonem Weep In Silence se skvěle vystavěným kytarovým sólem jinak výrazně upozaděného Boxe, tak rozmarná Misty Eyes s řadou melodických i rytmických změn a zejména baladoidní ponor do progresivních vod Midnight s Wettonovým mellotronem.
Snad se ani přeslechnout nedá, že první strana desky obsahuje čtveřici vzácně vyrovnaných skladeb s osvědčeným melodickým rukopisem Uriah Heep, soundem osvěženým nejen studiovými experimenty (Bron: “Všichni jste se zbláznili.”) a stále nadprůměrným Byronem, který sice s odkazem na Boxovo malé vytížení zpětně hodnotil album jako průšvihové, mezi přímými aktéry se mu ale dostalo i přívětivějšího přijetí. John Wetton s odstupem času neváhal prohlásit: “Jsem hrdý na obě alba, která jsem dělal s Heep, pořád zní hodně dobře”.
A nic na tom nemění ani o poznání slabší druhá strana, která začíná svižnou skladbou se zpěvným refrénem Can’t Keep A Good Band Down, jež dala předmětné kompilaci název. Hensleyho terčem ovšem nebyl problémový zpěvák, ale manažer Bron, který se netajil názorem, že chlapci nevyprodukovali dobré album…
Avšak i beatlesoidní Woman of The World, prapodivnost Can’t Stop Singing a šlapavé boogie Make A Little Love mají své světlé momenty, což platí násobně o křehkokrásce Footprints In The Snow a Byronově rozlučce s kapelou, klavírní baladě Confession, která dá symbolicky vzpomenout na Rain (“Déšť v mých slzách pečlivě odpočítává mé roky”).
Říkal jsem to vždycky a nemám, co bych měnil, High And Mighty je poctivá deska. A důstojná tečka za Byronovým působením v kapele, u jejíhož zrodu kdysi stál.

Zpěvák ještě dokončil červnové turné po Evropě s vrcholem na holandském festivalu Pinkpop před 40.000 fanoušky, po závěrečném vystoupení ve španělském Bilbau 25. června 1976 byl vyhozen. Uriah Heep už nikdy nebudou jako dřív.

RESUMÉ
Ani Uriášům se nevyhnul osud řady dalších skupin dohnaných k vyhoření manažerem, jemuž hamižnost zaslepila úsudek. Kéž by místo studiové a koncertní štvanice, kterou rozpoutal na základě smluv uzavřených s vidinou co nejvyššího profitu, věnoval část pozornosti snaze rozšířit odkaz Uriah Heep o kvalitní obrazové záznamy z jejich vystoupení. S podobnou materiálovou bídou se člověk nesetká široko daleko. A útěchou nemůže být ani skutečnost, že též v post-byronovské éře nepřekročilo Bronovo vizionářství hranice německých singlových žebříčků.

Kompilační box You Can’t Keep A Good Band Down přináší alespoň svědectví o tom, že i Uriah Heep mají na kontě alba, která se již dávno stala klasikou. Oproti Led Zeppelin a Deep Purple jim slouží ke cti, že si nikdy nezadali s nepřiznanou inspirací, natožpak opakovaně. Zároveň se můžou pyšnit faktem, že i oni mají “ten” song. Epická July Morning je zakořeněná v tradici britské hardrockové scény stejně pevně jako Child In Time a Stairway To Heaven. Ještě jsem se ale nesetkal s tím, aby se na jediné skladbě shodli vyznavači Black Sabbath.

PS: Především díky nezdolnému kapelníkovi Boxovi se Uriah Heep koncem letošního roku dočkají oslav ’50’ v plné síle. Na kontě již mají dva tucty studiových alb a každé z nich nabízí momenty, pro které stojí za poslech. Jenom jich už není tolik, co bývalo, ale tak už to v hudebním světě chodí. Či ne?

Obsah kompilace

You Can't Keep A Good Band Down Book Cover You Can't Keep A Good Band Down
Uriah Heep
Hard Rock
Castle Music
2002
8 CD
61

10 názorov na “Dobrou kapelu nemůžeš držet při zemi”

  1. Musel jsem si na to vzít dovču, abych to přelouskal:-) Co k tomu článku říct- snad jen obrovské DĚKUJI -za maximální přísun zajímavých informací a poklona až k zemi. Přesto, vynechat firmou jednu ucházející a jednu hodně dobrou desku logika nebere. Staré Uriáše mám na stejné úrovni společně s D. P.- což znamená, že z klasického hard rocku nejvýše. Na jejich produkci neřeknu ani popel. Skvělé Borku!

  2. Taktiež ďakujem Borkovi za tradične zaujímavé čítanie s tradične množstvom zaujímavých (a mne neznámych) informácií o mojej obľúbenej kapele. Prvým šiestim albumom plus živáku sa pri každom počúvaní teším, ako dieťa – majú osobité miesto v mojej zbierke. Z toho len Look at yourself, Salisbury, Demons and wizards počúvam už vyše dvadsať rokov (a to som vyrastal prakticky v 90.-tych rokoch).
    Veľmi, veľmi zaujímavé a príjemné čítanie…

  3. Dlouhé počtení, ale velice rád jsem si ho přečetl, protože Uriáše s Byronem mám rád a dodnes se k těm nahrávkám občas vracím, třeba Demons si vždycky rád znovuposlechnu… Závěrečné skladby většiny alb s Uriášema 1970-1976 jsou nabitý emocema tak, jak to tehdy dělal málokdo.
    Proč jsou vynechané Wonderworld a Return to Fantasy, když v setu je High and Mighty nebo Live 1973, upřímně řečeno trochu nechápu, ale každý z nás by takový box set sestavil samozřejmě jinak 🙂 . Já třeba bych si klidně v takové kompilaci dokázal představit i něco z Take no Prisoners (Byronovy sólovky – proč ne – hrál na ní Box, Hensley i Kerslake, ale vím, nevyšlo to pod Uriah Heep) nebo věci z The Lansdowne Tapes, ale to je stará známá – sto lidí, sto chutí.

    1. Zdravím a děkuju za reakci. Je to tak, každý bychom si podobnou škatuli sestavili po svém a to neplatí jen o Uriah Heep. Když se uspořádání boxu o několika CD shoduje byť jen většinově, je to potěcha, když se to sejde komplet a navíc v takhle nepravděpodobný sestavě, je to vzácnost. Jsem za ni rád.
      ad Take No Prisoners: Ba, Box desku odehrál komplet, Kerslake se podělil s Thompsonem, ale Hensley si zahrál jen epizodně ve finálovce na španělu. Však dělal na vlastním albu a všichni společně ještě i na desce Uriášů… Těžko pochopit, že to Bron neukočíroval aspoň co do termínů. Poslat na trh během 4 měsíců tři desky Heep’s?! Kontraproduktivnější jednání nevymyslíš… Ale uznávám, na kapelu v krizi slušná potence i kvalita.

  4. Himbajs, Borku, tak tomu říkám žurnalistika. Tvůj příspěvek jsem začal číst včera večer, na mobilu, ale po zjištění jeho celkového rozsahu jsem se rozhodl nechat si to na doma a rozfázovat do několika dní. Poctivě, aj s ukázkama. A už se na ty chvíle s Uriah Heep těším…

    Připojím jednu vzpomínku : před X lety jsem chodíval ke své současné partnerce jen na návštěvu a muziku s sebou – pochopitelně – netahal. To spíš dobré červené, šampus, občas kytku a tak. Jako kulisu jsme většinou poslouchali satelitní rádio Rock Antenne a tam každou sobotu večer probíhala (možná ještě probíhá) relace s profily legend světového rocku. A tak jsem tam jednou narazil aj na uriáše. Já je do té doby neposlouchal, ale dodnes si vzpomínám na to, jak mě nářez Look At Yourself vykopl z – ehm – postele 😉

    1. Psát o notoricky známých albech se mi chce málokdy, ale jak psal Piťo, nakoplo mě Byronovo výročí (i Rockovice včera jedno měla).
      Poděkování za příhodu a přání nerušenýho poslouchání kapely mýho srdce.

  5. Borek, doteraz som sa nestretol s oddanejším fanúšikom Uriah Heep – klobúk dole pred Tvojimi vedomosťami…
    Výborne načasovaná práca, aj keď so smutným dátumom – dnes si pripomíname úmrtie Davida Byrona ( * 29. január 1947 – † 28. február 1985).
    …a poďakovanie za skvelú recenziu!

Pridaj komentár