Černý kůň (anglicky Dark Horse) – je termín používaný k označení málo známého subjektu (osoby či zvířete), který není v určité události (například ve volbách, soutěži apod.) považován za favorita, ovšem má předpoklady k tomu, aby za určitých příznivých okolností danou událost vyhrál, díky čemuž se dostane do popředí.
Právě takovým černým koněm, pro někoho naopak až outsiderem, v diskografii alb Strawbs ze sedmdesátých let, je deska Nomadness. Ano, už nejde o tak temné dílo, jakým bylo ještě předešlé Ghost a většina kompozic se nehalí do mystického závoje, jež byl připentlen k famóznímu dílu From The Witchwood. Subtilnější a písničkovější forma tu dostala prostor na všech frontách (viz úvodní dvojice s celkem přijatelnou To Be Free a příšernou odrhovačkou Little Sleepy). Naštěstí se Strawbs v průběhu desky vytasí s lepšími kusy, ať už koketují s country prostřednictvím Back On The Farm, nebo o folk se otírající Tokyo Rosie.
A tak to nakonec vypadá, že i tato varianta Strawbs poměrně sluší a v budoucnu má možnost se uchytit. Pokud stojí za mikrofonem Dave Cousins, zážitek je o to silnější (procítěné perly The Golden Salamander, Absent Friend, nebo So Shall Our Love Die?), stojící oproti vlažnému začátku v dokonalé opozici.
Avšak zdá se, že tou nejfatálnější skladbou na tomto albu, je práce z pera bubeníka Roda Coombese, nazvaná A Mind Of My Own. Moc povedený, tíživou atmoškou natlakavaný kousek. I jeho prostřednictvím dostává posluchač jasný impulz, že doba se mění a nejenom u Strawbs. Právě takovéto písně jsou nejlepším důkazem o genialitě, s jakou se kapela ladně přemosťuje mezi určitými styly.
Strawbs jsou zvláštní kapela. Nikdy nebyli tak populární jak by si zasloužili. Ale na jejich hudbě je přesto něco neuvěřitelně přitažlivého. Je to na první pohled jakási obyčejnost až uvěřitelnost soundu, s jakým se dlouhá léta prezentovali. Z Cusinsova vokálu a kompozičního nadání sála teplo domácího krbu, optimismus, víra, nostalgie, napětí i uvolnění zároveň. I když některé z jeho skladeb vyznívají děsivě až fatalisticky, pořád má člověk pocit velké sounáležitosti s autorem a smutek aplikovaný v některých skladbách, dokáže přetavit ve spoustu pozitivních vibrací. Přesně to se děje prostřednictvím posledního tracku tohoto alba, v epochální The Promised Land.
1. To Be Free (4:15)
2. Little Sleepy (4:09)
3. The Golden Salamander (4:57)
4. Absent Friend (How I Need You) (4:42)
5. Back On The Farm (2:42)
6. So Shall Our Love Die (3:37)
7. Tokyo Rosie (2:47)
8. A Mind Of My Own (4:33)
9. Hanging In The Gallery (4:32)
10. The Promised Land (4:03)
Total Time: 40:17
– Dave Cousins / vocals, acoustic guitars, electric dulcimer (3), electric banjo (5)
– Dave Lambert / vocals, electric & acoustic (5) guitars
– Chas Cronk / bass, backing vocals
– Rod Coombes / drums, acoustic guitar (8), backing vocals
With:
– John Mealing / organ (1,9,10), piano (4,6), electric piano (2)
– Rick Wakeman / electric harpsicord (7)
– Tommy Eyre / piano (8,10), clavinet & synthesizer (8)
– John Lumley-Savile / synthesizer (9)
– Jack Emblow / accordion (5)
– Tom Allom / cymbalum (6,7),producer
– Tony Carr / congas (7)
Nomadness
Prog Rock
A&M Records
1975
LP
10
Já řadím Nomadness mezi ty slabší desky Strawbs, přece jen předchozími alby Hero and Heroine a Ghosts nastavili laťku hromsky vysoko. Přesto má cenu ji zařadit do sbírky. Promised Land řadím mezi jejich nejlepší skladby vůbec.
Nomadness určitě nepatří mezi skvosty diskografie Strawbs. Kvituji však snahu zdejších recenzentů, nepoukazovat jen na alba špičková a nejznámější. Pozornost si zasluhuje každý a tak je dobré hledat symboliku i ve věcech průměrných. Člověk nikdy neví, co ho náhle osloví. Jsem na rozhraní 3-4 hvězd. A Luii víš vůbec, že se kazeta jako médium vrací nazpět do oběhu? Jestli to bude boom jak u LP těžko říct.
Lasky kazeta už desku, nebo cd nikdy nedožene. Jestli znovu najíždí mezi sběratele, bude mít stejně jepičí život, jako poprvé. Její obliba je v zanedbatelných procentech.
No a kdyby se psalo jen o majstrštychách, nebylo by co objevovat, bo by každý doma měl ty svoje jistoty.
Každý ať si přece píše o jakých deskách chce. Nikoho asi nebaví psát o jedno hvězdičkových věcech, páč se ho nijak nedotýkají.
Při pohledu na starou dobrou kazetu jsem vždycky plnej emocí. To už snad ani není pravda. Tolik let mrtvé médium, ale něco jsme se na ně s kámošama vynatáčeli. Strašně nás to přehrávání z kazety na kazetu, nebo z cd na kazetu bavilo. To byla kouzelná doba, všechna hudba se sháněla těžko, ale jak jsem si toho vážili. A pak se to jelo pořád dokola, pár kapek, pár alb a člověk to znal nazpaměť. Ne jak teď, plnej zadek všeho zadarmo a……….