Na jižním pobřeží Anglie v hrabství Východní Sussex leží město Hastings, proslulé významnou bitvou o Anglii, jež se udála v roce 1066. Pouze 50 mil vzdálené historické centrum celé oblasti Canterbury, jedno ze sedmi měst na seznamu Britského kulturního dědictví, dalo název sofistikovanému hudebnímu hnutí, jehož hlavními představiteli se stali The Wilde Flowers, Matching Mole, Soft Machine, Gong, Caravan, Hatfield and the North, National Health, Deavid Allen, Robert Wyatt, Kevin Ayers ad. V tomto směru sice za svým sousedem Hastings kulhá na obě nohy, na hudební scénu ale také dodal (ne)jednoho zaznamenáníhodného zástupce.

V roce 1972 zde trojice Tich Turner (zpěv), Tony Bridger (kytara) a Steve Demetri (bicí), doplněná baskytaristou Stevem Kinchem, zakládá skupinu Stallion. Klíčovou ambicí progresivně laděné formace bylo prezentovat především vlastní tvorbu a propracovanou jevištní show. Teatrálnost Petera Gabriela, frontmana art rockových Genesis, inspirovala Turnera k vytvoření postavy v kosterním kostýmu, jež měla představením dodat potřebnou dávku napětí.

Těžkopádný rozjezd kapely v roce 1974 otrávil Kinche, který se o poznání déle zdrží až v doprovodné skupině irské zpěvačky Hazel O’Connor a v Earth Bandu Manfreda Manna. Jeho dočasným nástupcem se stal Roger Carey, s nímž se Stallion zúčastnili celonárodní soutěže Rock/Folk Contest, pořádané hudebním týdeníkem Melody Maker. Po vystoupení napochodoval do jejich šatny začínající klávesista Phillip George Thornton, z publika přihlížející neúspěšnému snažení kvarteta, a ohlásil se jako nový člen kapely: „Jsem přesně ten, koho potřebujete.“

Načasování nemohlo být lepší. Formace již měla zarezervované studiové frekvence a v listopadu natočila pro Flyright Records první singl Skinny Kid/(In the Wake of the) Cobra, který byl k mání na začátku roku 1975. Thorntonovy syntezátory dodaly soundu kapely zbrusu nový rozměr a Demetri stálého basistu. Při cestách křížem krážem po Británii se Stallion představili s jeho bývalým spolužákem Philem Gillem, jenž nahradil rezignujícího Careyho.
Gill zapadl do sestavy jako kamion do sněhu a při koncertech dál běželo všechno hladce, trhliny se však začaly objevovat okolo nového repertoáru. Letitá touha konečně prorazit s progresivním materiálem byla v narůstajícím rozporu s Turnerovými představami. Frontman do budoucna preferoval kratší a přístupnější songy, což nakonec vyústilo v jeho odchod z kapely v červnu 1975.

Za mikrofonem ho vystřídal regionálně známý showman John Wilde, s nímž Stallion okamžitě padli do oka Philu Cordellovi. V červenci s ním natočili zkrácenou verzi svého majstrštyku If Life Were Death a oprášenou singlovku I Will Return, s níž Cordell slavil euroúspěch v roce 1971 pod pseudonymem Springwater (#1 ve Švýcarsku, #3 v Německu, #5 v Británii). Nahrávky se sice nedochovaly, ale načerpané zkušenosti přišly náramně vhod.

Kolektivní nadšení z nového vývoje však přestal sdílet Tony Bridger, jenž si vzpomněl na své bluesové kořeny, a umožnil Demetrimu přivést do sestavy dalšího druha, kytaristu Johna Petriho, jehož rodina se do Anglie přestěhovala ze stejné vesnice na Kypru jako Demetriovi. S jeho nástupem byla kapela znovu schopna pracovat jako tým a v krátké době vzniká několik budoucích pilířů koncertního setu, premiérově odzkoušených při neplánované účasti Stallion na akci Fourth People’s Free Festival, probíhající v poslední srpnové dekádě ve Watchfieldu. Prostory zdejšího nepoužívaného letiště nahradily vládou zapovězený Windsor Great Park, kde se v letech 1972-74 uskutečnily předchozí ročníky (třetí byl násilně ukončen policií).

Renomé si formace posílila i celou řadou zvládnutých supportů (Curved Air, T. Rex, Edgar Broughton Band, Stray, Gong, Rare Bird, Budgie, Osibisa ad.) a vítězstvím v kapelovém klání Melody Makeru při své druhé účasti v roce 1976, které ji vyneslo pozvánku na festival v Readingu, kde Stallion 27. srpna celý program zahajovali, plus týdenní pobyt v Pathway Studios v Islingtonu na severu Londýna. V “porodním sále” britského punku (The Damned zde v září 1976 natočili debutový singl New Rose), jenž proslul skvělou atmosférou, nízkou teplotou a vynikajícími nahrávkami, potvrdili výrazný kvalitativní posun, který za uplynulý rok zaznamenali. Náladová Open Door, ale především doladěný majestátní opus If Life Were Death s atmosférickou Creamed Genes patří k tomu nejlepšímu, co Demetriho družina vyprodukovala.

Bližší zájem projevil i vydavatelský kolos EMI, povzbuzený kvintet se tak přesunul do Riverside Studios, kde zaznamenal další trojici propracovaných songů (Fresh Out of Borstal, The Hard Life, The Way) a odlehčenou You Make Me Happy. Ani uzavření smlouvy s agenturou Anastasia Productions na doporučení Noela Reddinga však nic nezměnilo na trudném faktu, že se skladby svého zveřejnění dočkaly až za tři desetiletí…
Tristní bilanci jediného singlu po čtyřech letech na scéně částečně vyvažovala solidní fanouškovská základna, která se ještě rozrostla po koncertech v legendárním londýnském klubu Marquee, kde svou typickou show Stallion poprvé předvedli 13. listopadu 1976. O dva měsíce starší záznam písně The Hard Life z vystoupení v Lyceum Ballroom v centru Londýna, kde sdíleli pódium s Motörhead a Stray, se stal cenným doplňkem k zachovaným studiovým nahrávkám.

Na přelomu let 1976-77 zachvátila Anglii punková horečka a kapela se ocitla pod tlakem doby i zastupující firmy. Dva roky všemožných experimentů ale nepřinesly nic, jen kulminaci napětí v řadách Stallion a společný odchod Phila Thorntona a Johna Petriho. Zbylé trio v čele s nezdolným Demetrim se po krátké pauze rozhodlo pokračovat a přijalo zpívajícího kytaristu Juliana Cartera. Zato marné hledání náhrady za Thorntona ukončil až jeho návrat, podmíněný rozchodem skupiny s Anastasia Productions.

Po restartu se soubor vrátil na londýnský klubový okruh, přidal několik festivalových vystoupení, rozepsal nový materiál, další dekády se ovšem nedožil. Jediným dochovaným vzorkem z tohoto období je jizlivá sonda do nedávné minulosti Arsony In The UK, natočená v listopadu 1979 v Pebble Beach Studios ve Worthingu za účasti hostujícího klávesisty Andyho Qunty. Stala se součástí bilančního CD The Hard Life, které zmapovalo nevšední příběh kapely. Nahrávky z let 1974-79, včetně jediného realizovaného singlu, remasteroval v roce 2005 Phil Thornton a o dva roky později vydal label Lightning Tree Records. Jedenáct skladeb a bezmála pětiminutové video ve formátu QuickTime se záběry z festivalů v Readingu a ve Watchfieldu (v bookletu mylně situováno do Windsoru) tvoří vzácné svědectví o jedné strastiplné pouti hudebním životem.
Bezpochyby stojí za poznání.

Původní zpěvák Tich Turner přešel ke Steppin’ Out s dalším pěvcem Martinem Stringerem v sestavě a nástup osmdesátých let oslavil zrodem vlastního projektu Tich Turner’s Escalator. Z dvojice vydaných singlů Diana/Are You Wiv (1980) a Don’t Really Want You Back/Ska’d For Life (1981) uspěla divá verze Ankovy Diany. Oporou Escalatoru byl kytarista Ray Fenwick (ex-Spencer Davis Group, Ian Gillan Band), jenž se autorsky i producentsky podílel na obou nahrávkách. Kompletní singlovou čtveřici v roce 2001 zpřístupnila kompilace Mod City, vydaná firmou Angel Air. Obsahuje jednadvacet skladeb z období 1962-86, z nichž téměř polovina byla vydána vůbec poprvé. Fenwick přispěl slovem i fotografiemi z osobního archivu rovněž do 12stránkového bookletu.
Turner se v roce 2001 podílel na albu Somewhere Down The Line formace The Cool Brynners, v současné době vystupuje s Mish Mash Bandem.

Phil Thornton odjel britské turné s Minotaur, předkapelou progrockových The Enid, s Johnem Wildem a kytaristou Davem Millerem založil Expandis, v roce 1987 absolvoval šňůru s kapelou Mandragora (headliner Hawkwind), rok na to světové turné se Sinead O’Connor. Pokračuje v sólové kariéře.

Wilde po epizodě v Expandis přesídlil na několik let do Států, po návratu se věnoval profesi interiérového designéra.

Steve Demetri stál u zrodu Head On s Andym a Tonym Quntaovými a Stevem Kinchem, s nimiž koncertoval po celé Británii, Německu a Holandsku, postupně se vypracoval ve vyhledávaného session muzikanta. Zemřel 15. listopadu 2012.

Phil Gill se během výluky Stallion mihl u artrockových England na místě Martina Hendersona, nechyběl v jedné ze sestav Turnerova Escalatoru. Hudbou se baví dodnes.

John Petri na čas zreformoval kapelu Hippo, hostuje v různých souborech, vlastní nahrávací studio a sbírá kytary.

Roger Carey se objevil na mnoha jazzových albech, je nadále aktivní na hudební scéně v Hastings a okolí, vystupuje se svou manželkou Liane Carroll.

Julian Carter to zkusil jako sólový umělec i s vlastní kapelou Blind Drunk Jules.

Andy Qunta se přes Head On dostal do doprovodného bandu Hazel O’Connor, byl členem Ice House.

Tony Bridger pokračoval v Petriho formaci Hippo a příležitostně se připomínal v lokálních uskupeních. Dne 7. března 1997 přišel o život při požáru auta. Album The Hard Life je věnováno jeho památce.

DISKOGRAFIE:

1975 – Skinny Kid/(In the Wake of the) Cobra (SP, Flyright Rec.)
2007 – The Hard Life (LP, Lighting Tree Records)