“Symfonický rock v Austrálii nikdy neměl na růžích ustláno, Sebastian Hardie byli vůbec první kapelou toho druhu na tamní hudební scéně. V polovině sedmdesátých let se jim sice podařilo uspět s debutovým albem, ale poté na domácí půdě upadli v zapomnění. Stali se však pojmem zejména v japonských progrockových kruzích a jejich alba Four Moments a Windchase jsou považována za klasiku žánru!”

Ian McFarlane: Encyclopedia of Australian Rock and Pop, 1999

Dva členové neúspěšné skupiny The Interns ze Sydney – kytarista Graham Ford a bubeník Richard Lillico – stáli v roce 1967 u zrodu Sebastian Hardie Blues Bandu. Personálně nestabilní formací prošli zpěvák Dennis Laughlin (později zakládal Sherbet), John Bellamy (basová kytara), Syd Richmond (bicí), Dave Waddington (zpěv) a Neil Williamson (klávesy), než v lednu 1968 dospěla k několikaměsíční pauze.
Na podzim ji Ford restartoval se čtyřmi studenty z nechvalně proslulé Cabramatta High School v jihozápadní části nejlidnatějšího města Austrálie. Jeho novými spoluhráči se stali Jon English (zpěv, rytmická kytara), Anatole Kononewsky (klávesy), baskytarista Peter Plavsic (ex-The Interns) a jeho bratr Alex (bicí). V reakci na změnu repertoáru, který ovládly cover verze Rolling Stones, Beatles, Otise Reddinga a Wilsona Picketta, byl z původního názvu kapely zavádějící Blues Band vypuštěn.

V průběhu roku 1969 Sebastian Hardie s dalšími poloprofesionálními bandy The Affair, House of Bricks a The Clik ovládli klubovou scénu v Sydney a brzy povýšili do role doprovodné kapely místní rokenrolové legendy jménem Johnny O’Keefe. Slibný rozjezd však přibrzdil Jon English, který dal koncem roku 1971 přednost přípravě na roli Jidáše Iškariotského v místním provedení rockové opery Jesus Christ Superstar.

Tucet měsíců trvalo, než se kapela dala znovu do pohybu. Ford a Plavsicové se spojili se Stevem Dunnem (zpěv, klávesy), kterého možno slyšet na prvním singlu All Right Now/The Professional v produkci britského popového pěvce Larryho Page, jenž vyšel v září 1973 u RCA Records (u All Right Now nešlo o předělávku Free, ale o nepodařenou skladbu hitmakera Daniela Boonea).
Jen o měsíc později nahradil rezignujícího Forda 19letý kytarista Mario Millo (ex-The Clik), jehož příchod měl pro budoucí vývoj skupiny zcela zásadní význam.

Mario Millo se narodil v Sydney 19. května 1955 italským rodičům. V pěti letech ho otec naučil hrát na mandolínu, ve dvanácti založil školní kapelu The Menu, v níž zpíval a hrál na kytaru; jeho prvními spoluhráči byli Mark Friedland (bicí), Vince Moult (baskytara) a Brian Nicholls (klávesy). O dva roky později uspěli v klání začínajících souborů, jež pod názvem Pepsi Pop Poll každoročně pořádalo místní rockové rádio 2SM, což jim vyneslo kontrakt se zavedenou agenturou Cordon Bleu, nový název The Clik a v listopadu 1969 první nahrávku u Festival Records La-De-Da/Yes Sir. Po druhém singlu Mary Mary/Uptight Basil z března 1970 byla čtveřice najata společností Coca Cola pro kampaň Fancy Nancy, podporující invazi nápoje s ovocnou příchutí Fanta k protinožcům. V rámci reklamní akce vyfasovala název The Fantasy a objela pátý světadíl.

V létě 1971 Millo odcestoval na půlroční stáž do Evropy a po návratu zreformoval The Clik. Dvojici Garry Adams (kytara) a Doug Bligh (bicí) z progrockových Galadriel doplnil baskytarista Phil Cogan. Ani bezmála dvouleté úsilí, ani změna na postu druhého kytaristy, při níž Adamse nahradil Justin McCoy, však nepřinesly kýžený výsledek. V říjnu 1973 se The Clik rozpadli a Millo nastoupil k Sebastian Hardie.
Nová sestava se v dubnu 1974 představila singlem Day After Day/Mermaid on the Sand, který dal téměř zapomenout na popovou minulost kapely a potvrdil její směřování do progresivních vod. Následoval podpis smlouvy s britskou divizí Polydoru a pilování nového materiálu při předskakování Lou Reedovi, holandským Focus a ghansko-karibskému uskupení Osibisa během jejich australských turné.

Koncem roku byl odejit Steve Dunne, po němž Millo převzal vokály. Za klávesy usedl klasicky školený hudebník Toivo Pilt (ex-Forever), s nímž kapela v sydneyských studiích EMI nahrála debutové album Four Moments v produkci někdejšího parťáka Jona Englishe. Povznášející dílo, jehož první stranu ovládl symfo-rockový majstrštyk o čtyřech částech (Glories Shall Be Released; Dawn of Our Sun; Journey Through Our Dreams a Everything is Real), vyšlo u Polydoru v srpnu 1975. Druhou stranu alba ozdobila melancholická instrumentálka pojmenovaná po Millově starší sestře Rosanna, která se stane nejoblíbenějším koncertním číslem, a závěrečná óda na radost ze společného hraní Openings.
Sázka na nejistou symfonickou kartu skupině vynesla Zlatou desku za 35 tisíc prodaných kopií, 13. příčku v celonárodním albovém žebříčku, umístění doprovodného singlu Rosanna/Openings (# 31) a nádavkem úspěšné turné o třiašedesáti štacích v posledním kvartále roku.

Druhé album tak na sebe nenechalo dlouho čekat. Jeho předzvěstí byl singl Life, Love & Music/Hello Phimistar z prosince 1975, LP Windchase bylo k mání o dva měsíce později. Opět mu dominují vzletné melodie, propracované aranže, Piltovy klávesové nástroje (mellotron, varhany, piano, Moogův syntezátor) i Millova libozvučná kytara. A v neposlední řadě titulní dvacetiminutová kompozice. Na komerční úspěch prvního alba se ale navázat nepodařilo, což nezvrátila ani řada nadšených reportů z jarního turné Sebastian Hardie po domovině v roli předkapely souboru Santana, ani uznalá vyjádření jeho frontmana Carlose. Australské pohádce o světlé budoucnosti symfonického rocku byl bleskurychlý konec.

Nečekaný nezdar se zákonitě promítl do vztahů v kapele, které po vystoupení v melbournské Dallas Brooks Hall v červnu 1976 vyústily v odchod rytmické sekce a následnou soudní při o název Sebastian Hardie.
Z rozhodnutí soudu získal práva na značku Peter Plavsic, Millo s Piltem tak pro svůj nový projekt použili název druhého alba, zatímco Plavsicové najali trio Graham Wardrop (kytara), John Bushell (kytara) a Rick Mellick (klávesy), název Sebastian Hardie ale nakonec nikdy nepoužili. Po několika zkušebních dnech se vrátili ke svým rokenrolovým kořenům a začali vystupovat jako revivalové duo The Studs, později se dali na dráhu doprovodných muzikantů.

Volná místa ve Windchase obsadili Novozélanďané Doug Nethercote (basová kytara) a Doug Bligh (ex-The Clik), kteří se od ledna 1977 podíleli na vzniku dalšího alba, jemuž předcházelo jarní vydání singlu Glad To Be Alive/No Scruples. Nepříznivé události poslední doby si ale začaly vybírat svou daň. Ještě během natáčení v sydneyském Festival Studio byl Nethercote nahrazen Duncanem McGuirem (ex-Doug Parkinson Focus, Ayers Rock), jehož možno slyšet ve zbývajícím půltuctu skladeb. Ústřední dvojice Millo/Pilt se o ně autorsky podělila rovným dílem (platí i v případě působivých instrumentálních vsuvek Forward We Ride a Non Siamo Perfetti) a osobitý sound protentokrát neváhala okořenit jazzovými prvky.
Album Symphinity spatřilo světlo světa koncem června 1977 a poslouchá se náramně, sílu obou předešlých titulů však nemá (neplatí pro další instrumentálku Gypsy).

Po jeho vydání se Nethercote do sestavy vrátil a přivedl s sebou i nového bubeníka Ralpha Coopera, s nímž Windchase vyrazili na tříměsíční turné. Hudební scéna u protinožců už ale byla zaplavena disco-punkovou vlnou, která se výrazně podepsala na slabé návštěvnosti koncertů a minimálním ohlasu na singl Flight Call/Horseman To Symphinity z října 1977.
Trudnou tečku za krátkou historií Windchase tehdy napsalo vystoupení pro 60 lidí v nejmenované melbournské hospodě. Zbytek nedávných stoupenců odhodil Millovu družinu na haldu dinosauřího šrotu.
“Bylo nesmírně obtížné, vydělat si na živobytí v tak velké zemi s tak malým počtem obyvatel, když se i nahrávací společnosti po celém světě rozhodly nepodporovat tenhle žánr,” po letech Millo trefně shrnul události doby.

Kocovinu z reality vzápětí zahnal při spolupráci s Jonem Englishem v oblasti filmové a televizní hudby. A hned s prvním soundtrackem k třináctidílnému televiznímu seriálu Against the Wind (#10), v němž English také ztvárnil hlavní postavu Jonathana Garretta, slavili úspěch. A pozadu nezůstal ani samostatný singl Six Ribbons, který v domácí hitparádě obsadil 5. místo.
V listopadu 1979 se na trhu objevil Millův sólový debut Epic III. Římská číslice v názvu odkazuje k počtu předešlých koncepčních alb, éru Sebastian Hardie ale připomene především titulní čtrnáctiminutový epos.

Dílo, na jehož vzniku se podílelo několik vynikajících studiových hudebníků (nad jiné vyniká přínos rytmické sekce Mark Kennedy – bicí a Jackie Orszaczky – baskytara), však obsahuje i notnou dávku záživné romantiky, viz duet Harlequin and Columbine (Waltz Theme) či instrumentální Sogno D’Amore (Love In Dream).
K jeho propagaci mělo přispět předskakování Millovy koncertní sestavy při australské šňůře anglické písničkářky (původem z Karibiku) Joan Armatrading, trvalý úspěch zmíněného televizního seriálu však vyvolal netušenou poptávku po společné akci s Englishem, která po čase dostala přednost.
Příznivý ohlas ruku v ruce se seriálovým věhlasem se brzy rozšířily až do Skandinávie, kde dvojice absolvovala úspěšné turné v roce 1980 s anglickou doprovodnou kapelou Baxter Funt, a výlet korunovala dobytím obou žebříčkových vrcholů v Norsku a obsazením čtvrtých míst ve Švédsku (soundtrack zde vyšel pod názvem Mot alla vindar).
Klávesista Toivo Pilt hrál v letech 1979-83 s australským zpěvákem s americkými kořeny Rossem Ryanem a v roce 1986 se jako kytarista a pěvec na albu málo známé skupiny Pleasure Master připomněl i Graham Ford, někdejší klíčová postava příběhu a skutečný autor fiktivního jména Sebastian Hardie.

Mario Millo po zdřímnutí na vavřínech natočil s početným týmem, v jehož sestavě znovu nechyběl maďarsko-australský hudebník a producent Orszaczky, sólové album Human Games, které vyšlo v březnu 1983. Sice není jeho vrcholným dílem, ale obsahuje řadu světlých momentů i ploch. Nezbytná dávka přístupného symfonického rocku (You, Roses, Talk To Me) se mísí se svěžími instrumentálkami (People Like Us, Give My Regards plus nestárnoucí Rosanna), které rozeženou chmury jak z neveselé, leč excelentní titulní písně, tak ze songů laděných na rádiovou notu (Breaking Away a Glad To Be Alive).
Ani z nich ovšem pšenka nevykvetla, Millo se tedy vrátil k filmové hudbě, kde se mu dařilo o poznání víc (ceny za The Lighthorsemen – 1987, G.P. – 1989 a Brides of Christ – 1991). A v příštích letech z nastoupené cesty sešel jen zřídka.
Poprvé se tak stalo v roce 1994, kdy dorazila překvapivá pozvánka pro Sebastian Hardie k jedinému vystoupení na závěr dvoudenní přehlídky progresivní hudby v Los Angeles.
Tradičního Progfestu, jenž se konal ve dnech 5. a 6. listopadu, se dále zúčastnili Halloween (!?), Kalaban, Änglagård, Episode, Echolyn, Anekdoten, Giraffe a Minimum Vital. Sebastian Hardie se v roli headlinera ve Variety Arts Centre představili v klasické sestavě (Millo, Pilt, Peter a Alex Plavsicovi) a skvělé formě. Ani Millův ušetřený hlas neztratil nic ze své naléhavosti. Při jeho slovech: “For a moment it will hold you – For a moment it will hurt you – And this moment should stay with you – This moment from my heart,” mrazilo v zádech stejně jako kdysi.

Vedle dobových recenzí, zmiňujících několikeré standing ovation, budiž dalším důkazem kvalitně odvedené práce bezmála hodinový záznam části koncertu, který v roce 1997 vydal francouzský label Musea Records pod titulem Live in L.A (rozšířený nešvar přidal pouze na japonské vydání desetiminutovku Hello Phimistar a At the End).
V dalších společných aktivitách stál formaci v cestě jen Millův závazek k veřejnoprávní stanici  ABC (Australian Broadcasting Corporation), kde byl smluvně zavázán k práci na televizním seriálu G.P., jenž se vysílal v letech 1989-96.

Po skončení celé série založil Millo s trojicí studiových hudebníků (Jeff Camilleri – baskytara, Robbie Siracusa – bicí a Cos Russo – klávesy) uskupení Men From Mars, jež se koncem devadesátých let zúčastnilo celé řady významných hudebních akcí v Sydney. Reediční vydání alba Symphinity z roku 2000 přineslo bonus v podobě songu Horsemen To Symphinity z jejich vystoupení v roce 1998.
Další ocenění za hudbu k australským minisériím See How They Run (1999) a Changi (2001) Milla povzbudila k práci na třetí sólovce.
V průběhu dvou let na přelomu tisíciletí připravoval ve studiu Windchase v Sydney materiál na relaxační album Oceans of the Mind, které vyšlo na sklonku roku 2001. Jeho vrcholy možno hledat v nápadité instrumentálce Sportscar a čarokrásném příběhu World of Love, zatímco sladkobolná Survive balancuje na hranici kýče. Vedle osvědčené rytmické sekce z Men From Mars se do natáčení v řadách doprovodných vokalistek zapojila i Millova dcera Jess, od roku 2007 vystupující s vlastní kapelou The Vandabelles. Není se co divit taťkově vzpomínce: “Od dob natáčení Four Moments jsem se takhle necítil, vychutnával jsem si každý okamžik.”

Propagační koncerty na podporu alba se uskutečnili na jaře 2003, úvodní vystoupení v kultovním Metro Theatre v Sydney je k vidění na YouTube. Snad se někdo chopí jeho oficiálního uveřejnění, podobně jako v Japonsku label Avalon a Musea Records ve Francii vydali Millův kompletní katalog na CD (japonské verze Four Moments a Windchase obsahují singlové bonusy Day After Day, resp. Since You Left Me).

Rozehraný Mario jako by přivolal poptávku po klasické sestavě Sebastian Hardie, která obdržela pozvání do Japonska ke třem koncertům ve dnech 13. – 15. července 2003. A když už byla znovu pohromadě, v polovině září se představila i na domácí půdě při vystoupeních v Sydney a Melbourne, kde se brilantně popasovala s předskakováním britské artrockové legendě Yes.
Na internetu byl jeden čas k mání výběrový bootleg More Moments, mapující období 1973 – 2003. Skvěla se na něm jak prastará singlová čísla All Right Now, Day After Day a Mermaid On The Sand, tak koncertní verze Horsemen To Symphinity v podání Men From Mars plus čtyřicetiminutový záznam z melbournské Vodaphone Areny, kde 19. září 2003 zaznělo kompletní debutové album Four Moments.

Po vydařených představeních byla formace vážným úvahám o studiové novince mnohem blíž, než tomu bylo při jednorázovém reunionu před deseti lety. Stávající závazky v jiných projektech a řada logistických překážek však odložily společné plány na neurčito.
Než uplyne, sluší se připomenout také oficiální kompilace Sebastian Hardie od Polydoru. LP v rámci jedinečné série Rock Legends vyšlo v roce 1980 a obsahuje po třech porůznu pokrácených skladbách z obou desek, na CD Four Moments of the Windchase z roku 1990 se vešly oba tituly s výjimkou písně Hello Phimistar.

Silná touha po novém albu proměnila termín “neurčito” v osm let.
S příchodem roku 2011 začal kvartet Millo, Pilt a Plavsicové dávat dohromady čerstvý materiál. Celý proces probíhal v krátkých etapách s několikatýdenními přestávkami, konečný výsledek přesto předčil všechna očekávání.
Ač údaj v bookletu hlásá rok 2011, album Blueprint bylo po několika odkladech k mání až 2. března 2012 (v Japonsku 25. 3.) a nabízí vyrovnanou kolekci šesti písní v režii Maria Milla. Magické kytarové motivy, povznášející sóla, dynamické pasáže a naléhavé i uklidňující mezihry jsou příkladem neobyčejné skladatelské nápaditosti a skutečné muzikantské vyzrálosti. A pominout nelze ani ideální stopáž (40:38), k níž se dokáže přinutit jen málokterý navrátilec.

A zmínku zaslouží i hostující vokalista Dave Wilkins, stejně jako skutečnost, že obal desky tentokrát nehyzdí nevkusné logo kapely, jehož autorkou byla kdysi mladá výtvarnice Larraine Hall.

Bez dalších řečí, Sebastian Hardie i po dlouhých pětatřiceti letech s přehledem uhájili pozici zdatných exportérů symfonické krásy.

DISKOGRAFIE:

Alba:
08/1975 – Four Moments (Polydor & Mercury)
02/1976 – Windchase (Polydor & Mercury)
06/1977 – Symphinity (Festival & Infinity)*
12/1980 – Rock Legends (Polydor, kompilace)
12/1990 – Four Moments of the Windchase (Polydor, kompilace)
11/1997 – Live in L.A. (Musea & Marquee, nahráno 11/1994)
03/2012 – Blueprint (MGM & Marquee)

Singly:
09/1973 – All Right Now/Professional
04/1974 – Day After Day/Mermaid on the Sand
12/1975 – Rosanna/Openings (edit)
05/1977 – Glad To Be Alive/No Scruples*
10/1977 – Flight Call/Horseman To Symphinity*

* tituly vydány pod názvem Windchase