Není Ping Pong, jako Ping Pong

CD Mellow Records ‎– MMP200  /1994/
“Máš rád jazzrock?”
“Jo, jasně.”
“A nevadí ti italština?”
“V zásadě ne, a co má bejt?”
“Tak to bys mohl zkusit Ping Pong.”
“Cože? Pinčes? A proč jako?”
“Já nemyslím tu hru kolem zelenýho stolu, ale italskou partičku z první poloviny sedmdesátých let…”

Skupina Ping Pong je další z takřka neznámejch italskejch rarit a nebýt hudebních archeologů, zůstala by navždy ztracená v propadlišti dějin. Zbyla po ní dvě alba, ale bez nějakejch konkrétních informací a jména členů kapely se tak podařilo odhalit teprve dávno potom, co zmizela ze světla světa. Debutovala v roce 1971 anglicky zpívaným albem About Time (Emiliana LP 5022) a firma ji pravděpodobně propagovala jako skupinu ze zahraničí. Jediným cizincem v sestavě byl však pouze baskytarista Alan Taylor, který do Itálie přivandroval v šedesátých letech s beatovou formací The Casuals a už tam zůstal. Pokud si od toho vydavatel sliboval vyšší prodejní čísla, tak zůstalo jen u zbožného přání a o tři roky mladší nástupce vyšel už u jiné firmy a komplet v italštině.


Většina pramenů řadí album Ping Pong do roku 1973 (progarchives, discogs, rateyourmusic), ale přímo na vinylu je vyražena číslovka 7.1.74. a bylo tedy vydáno až v prvních dnech roku 1974 na značce Spark (SRLP 246). Je dlouhé necelých 36 minut, nachází se na něm osm skladeb a je to takovej mix komerčně orientovanejch melodií a originálnějších kousků s vlivy jazzu. Ty skladby se celkem pravidelně střídají, takže po melodickém cajdáku Il miracolo potěší jazzrocková nakládačka Plastica e petrolio, kterou vystřídá orchestrálním aranžmá vybarvená balada Cresciuta in un paese. Čtvrtá Il castello je opět pořádnou, tepající masírkou s vynikající instrumentální vsuvkou a první strana původního vinylu končí melodickou a necelé tři minuty dlouhou písničkou Il villaggio.

Jednoznačným vrcholem alba je rozmáchlá a řádně komplikovaná skládačka Suite in 4 tempi. Já tomu jazzu sice moc nedám, ale tahle přehlídka instrumentálních dovedností všech členů kapely mě baví a třešničkou na dortu je dlouhatánské sólo na bicí. Podle zákona desky by měla následovat další melodická písnička, ale s Viene verso di me je to půl na půl. Část skladby je až pastorálně klidná, ale nechybí ani štiplavé vsuvky v podobě lámaných rytmů a bezuzdně sólující flétny. Definitivně posledním kouskem na desce je jednoduchej a veselým dojmem působící popěvek Caro giuda. Paradoxem je, že zrovna tenhle cover od Blue Mink se stal největším hitem skupiny…

Album určitě nepatří k tomu nejlepšímu, co z Itálie v první polovině sedmdesátých let vzešlo, ale je dobré a poslouchá se fajn. Melodické písničky jsou opravdu melodické a temperamentní jazzrockové nakládačky patřičně virtuózní. Kapela uměla hrát a je to slyšet, přitom se dokázala vyhnout nějakejm disharmoniím, nebo freejazzovému pidlikání. A to se cení.

Album Ping Pong je totální zapomněnkou (třeba na progarchives nemá jedinou recenzi) a dá se sehnat jen jako původní vinyl, nebo na CD reedici od Mellow Records. Jenomže ta už je taky pěkně fousatá (z roku 1994) a případnému zájemci nezbyde nic jinýho, než obrážet bazary a aukce. Mě se zadařilo a jsem rád, že ji mám.

SKLADBY:
1. Il miracolo – 4:23
2. Plastica e petrolio – 3:38
3. Cresciuta in un paese – 3:35
4. Il castello – 3:45
5. Il villaggio – 2:27
6. Suite in 4 tempi – 10:30
7. Viene verso di me – 4:27
8. Caro giuda (A time for winning) – 3:13

SESTAVA:
Giorgio Bertolani – vocals
Mauro Falzoni – guitar, vocals
Celso Valli – keyboards
Paride Sforza – sax, clarinet
Alan Taylor – bass, vocals
Roberto Poli – drums

Ping Pong Book Cover Ping Pong
Ping Pong
Prog Rock
Spark
1974
LP
8
CD Mellow Records ‎– MMP200 /1994/

2 názory na “Není Ping Pong, jako Ping Pong”

    1. Ahoj, nemáš zač. Já tomu jazzrocku (nebo fusion) sice moc nedám, ale něco málo bych doma ještě našel. Ať už Area, Libra, nebo Cincinnato. U Ping Pong je zajímavá ta dvojakost – melodie, versus jazzrockové nakládačky. Myslím, že stojej za poslech.

Pridaj komentár