CD Vinyl Magic – VM057 /1995/
Při zběžném pohledu na discogs to vypadá na další italskou jednohubku, po které nezbylo nic než jedna deska a několik singlů. Ovšem při podrobnějším ohledání už to není tak jednoznačné…
J.E.T. (často psáno i jako Jet) pocházej z Janova a vznikli z trosek stejnojmenné kapely, ve které působili – a teď se podržte – i pozdější členové popové superstar Ricchi e Poveri. Obnovená sestava debutovala v roce 1971 singlem Vivere in te, se kterým se zúčastnila rozhlasové soutěže Un disco per l’estate. Ten, i následující singly Non la posso perdonare a Il segno della pace z roku 1972 byly ještě melodickými písničkami s hitparádovými ambicemi, ovšem její první velké album Fede, speranza, carità znamenalo radikální obrat v hudebním směřování a je typickým produktem rychle se vzdouvající progressive rockové scény. Ovšem už o dva roky později přišel další veletoč, když si tři ze čtyř původních členů změnili jméno na Matia Bazar a nastartovali dlouhou a úspěšnou kariéru na poli pop music.
J.E.T. tedy zabodovali na obou stranách barikády. Jejich jediné album je dodnes vyhledávanou a bigbíťáky velebenou progress rockovou raritou a jako Matia Bazar je milují posluchači středního proudu…
Koncepční album Fede, speranza, carità vyšlo v roce 1972 a mohlo by posloužit jako učebnicovej příklad reprezentující subžánr “rock progressivo italiano”. Chcete po mě jeho nejcharakterističtější (brr, to je slovo) rysy ? Tedy dobrá : energie, důraz, vášeň a cit, s koňskou dávkou přívětivejch melodií navrch. A pochopitelně v italštině. První strana původní vinylové desky obsahovala dvě delší skladby o délce kolem jedenácti minut, druhá pak tři kratší – což v konečném součtu hodilo na italské poměry nadstandardních čtyřicet minut. A nadstandardní je nejenom celková stopáž, ale aj obsah, kterej bych popsal jako energickej heavy prog, s prvky symphonic rocku a – ehm – popu. Jiskřivé kytary s doprovodem zkreslených varhan odkazují na britskou školu, ale melodie a falzetem zpívané vokály jsou čistě italské. Oni maj tu kantilénu v krvi a místy je to pěknej tyjátr, ale to já rád…
Texty jsou (údajně) jakousi křesťanskou agitkou, ale italsky neumím ani zbla a tak je neřeším. Užívám si hudbu a ta je jednoduše skvělá. Prolínání agresivních a melodramatických ploch je ukázkové a díky četným změnám nálady, rytmu a tempa to pěkně odsejpá. Vypíchnul bych aspoň titulní pecku Fede, speranza, carità, která nabídne jak hutnej hard rock, tak to melodrama a pak ještě její veličenstvo Sinfonia per un re. To je vznešenost sama. Chválím i velmi dobrej, nabasovanej a přesto pěkně čitelnej oldschoolovej zvuk v široširém stereu, protože to u italských alb nebývá zrovna pravidlem. Někde jsem zachytil informaci, že se to natočilo během šesti dnů na čtyřstopej magnetofon a jestli je to pravda, tak klobouk dolů, protože to hraje opravdu dobře.
J.E.T. ukázali směr a prošlapali cestu kapelám Alphataurus, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Biglietto per l’inferno. Byli možná ještě trochu “dřevní” a ne tak dokonalí, ale první. Nebo skoro první…
Původní album vyšlo na značce Durium a mělo celkem unikátní rozevírací obal, s výřezem v přední straně a uvnitř vlepenou imitací broušeného poháru. Grafici se na něm docela vyřádili. Nejnovější reedice na LP je z roku 2010 a měla by být ještě relativně snadno k sehnání. S cédéčky už je to však trochu horší. Poslední vydání z roku 2005 (BMG Japan) je vyprodané, ale splašit z druhé ruky – byť ne úplně lacino – se dá. Moje reedice od Vinyl Magic (1995) neobsahuje nic, než umolousanej čtyřstránkovej booklet s několika černobílými fotografiemi, ale jsem šťastnej, že ji mám.
SKLADBY:
Lato A
1. Fede, speranza, carità – 10:56
2. Il prete e il peccatore (Fede) – 11:11
Lato B
3. C’è chi non ha (Speranza) – 6:36
4. Sinfonia per un re (Carità) – 8:00
5. Sfogo – 3:42
SESTAVA:
Carlo Marrale – chitarra , voce
Piero Cassano – tastiere
Aldo Stellita – basso , violoncello , vibrafono , marimba
Renzo Cochis – batteria
Fede Speranza Carità
Prog rock
Durium
1972
LP
5
CD: Vinyl Magic - VM057 /1995/
J.E.T. jsem si pořizoval hned v první vlně nákupu legendárních italských artrockových souborů. Už je to dávno, ten VM057 byl tehdy aktuální edit. Jako součást poznávání tehdejší scény jsou nezbytní, současně patří mezi výrazné chuťovky.
Ex post, ta doba a ta oblast (Itálie, raná 70. léta) působí, jako z jiné planety. Možná je to jen historický optimizmus, ale je mi líto, že jsem nemohl být osobně účasten.. 🙂
Souhlas. Sem tam sice sezobnu i něco novějšího, ale přitahujou mě hlavně ty sedmdesátky a nepřestávají mě udivovat. Zajímavá jsou prý i alba ze Španělska, Řecka, nebo Jižní Ameriky, jenomže není v mejch silách to všechno obsáhnout…
Tož se soustředím především na tu scénu italskou. Baví mě to.
Dík za komentář.
J.E.T. som zháňal dlho, odkedy som sa v časopise Classic Rock (česká mutácia, vyšlo tuším 6 čísel) dočítal, že sa podobajú na Deep Purple. Moc mi to síce nepríde, ale som rád, že toto CD mám v zbierke. Vďaka za pripomenutie.
Jojo, s tímhle názorem jsem se při shánění podkladů setkával taky a nějaké ty styčné body bychom asi – především v titulní skladbě – našli. J.E.T. však rozhodně nejsou nějakou kopírkou, ale typickým reprezentantem italského hard/prog rocku a stojí za pozornost. Ostatně, vzpomínám si aj na tvoji letitou recku na pgb 🙂