Dalších pět coververzí je věnováno výše uvedenému albu Gudrun (1977). Docela zajímavou skutečností je fakt, že jsou za sebou seřazené tak, jak tomu bylo i na originále. První tři jsou takovými šokujícími zvukovými kolážemi a ty koušu opravdu těžko. Až teprve intenzivní Giovane madre – v podání kapely Central Unit – dokáže opět probudit mou pozornost a velice příjemná je i klavírní uspávanka Morella.

Následující dvě skladby jsou alternativními verzemi, které Pierrot Lunaire nahráli už v roce 1975. Oba kousky jsou ve slušné zvukové kvalitě a radost mám hlavně z mojí, na albu Gudrun nejoblíbenější písně Mein armer Italiener. Melodie té skladby je mi odněkud známá a její velmi zvláštní atmosféra mě dokáže přenést až někam do třicátých let minulého století.

(“Mein armer Italiener” originální verze)

Pro zamýšlené, však nikdy nerealizované třetí album kapela nahrála tři demosnímky. (Odtud i název alba Tre). Jsou to sice jen pracovní verze, ale doslova překypují půvabnými melodiemi, jako kdyby se Pierrot Lunaire obloukem vraceli k tomu, co hráli v období debutového alba. Bohužel, můžu tak akorát žehrat nad tím, že se je nepodařilo dokončit a spekulovat nad tím, co by – kdyby. Potom, co v roce 1996 předčasně zemřel Gaio Chiocchio jsou Pierrot Lunaire již navždy uzavřenou kapitolou…