Návrat skupiny Deep Purple na hudební scénu v roce 1984 přinesl skvělé album Perfect Strangers, ale také otázky, zda na tento silný materiál dokáží hudebníci navázat a jak dlouho vedle sebe vydrží potížisté Gillan a Blackmore. Navíc hudební scéna se změnila a starým hardrockovým velikánům vyrostla zdatná konkurence v podobě mnoha metalových spolků na obou stranách Atlantiku.
To vše se zákonitě muselo projevit na dalším albu, které pod názvem The House of Blue Light spatřilo světlo světa v roce 1987. Výše zmíněné otázky se ukázaly jako oprávněné – deska byla přijata se značnými rozpaky. Osobně si myslím, že problém vznikl ve snaze kapely být příliš současná a metalová. Jenomže nevznikla ani metalová, ani tradiční hardrocková nahrávka – výsledkem byl jakýsi kočkopes, který není tím známým párplovským hard rockem a už vůbec ne heavy metalem. Dům modrého světla má sice krásný název a myslím, že i obal se povedl, ale obsahově to není až tak úplně ono.
Největší problém vidím u kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož kytara zde není v mých uších tím kouzelným nástrojem, na jaký jsem zvyklý z předchozích nahrávek Deep Purple a Rainbow. Vadí mi především v některých skladbách značná absence typických Ritchieho vyhrávek a sólíček plných bublavých zvuků, na něž jsem si v jeho podání zvykl. Druhým (a obecnějším) problémem je to, že se zde nepodařilo kapele napsat tak silný materiál, jako na předchozí nahrávce. První tři kousky kolem mě tak nějak prošumí, přičemž skladba Call of The Wild se mi vůbec nezamlouvá. Při jejím poslechu si říkám, že takhle se snad rádiovým stanicím Deep Purple podbízet nemuseli. Větší pozornost si získá až následující píseň Mad Dog, u níž mám v refrénu dojem, že se skupina trošku přibližuje k dřívější tvorbě. U páté písně Black And White dokonce vrním blahem poté, co v úvodu zazní konečně foukací harmonika. Bohužel hned Hard Lovin’ Woman mé nadšení opět srazí, až si začínám říkat, zda má cenu poslouchat ještě dál – ale neodolám a dočkám se perly v podobě nádherné skladby The Spanish Archer. Zde se mi konečně dostává toho, co jsem zatím postrádal, a to jsou ony kytarové vyhrávky a skvostná sóla. Mám dojem, jakoby Ritchieho kytara byla všude. Když se k tomu přidá skvělý Gillanův zpěv, tak se rázem ocitám v ráji. Stejný pocit u mě vydrží i u následující pecky Strangeways, předposlední rozverné Mitzi Dupree a závěrečné vypalovačky Dead Or Alive.
Vím, že vztahy v kapele byly napjaté a nakonec vyvrcholily již druhým Gillanovým odchodem ze skupiny. To ale neznamená, že bych měl být při hodnocení nějak mírný. I s přihlédnutím za obal uděluji 3,5*.
Skladby:
1. Bad Attitude 4:32
2. The Unwritten Law 4:34
3. Call Of The Wild 4:50
4. Mad Dog 4:29
5. Black & White 3:39
6. Hard Lovin’ Woman 3:24
7. The Spanish Archer 4:56
8. Strangeways 5:56
9. Mitzi Dupree 5:03
10. Dead Or Alive 4:42
Sestava:
Ian Gillan – zpěv, konga, harmonika
Ritchie Blackmore – kytara
Roger Glover – baskytara
Jon Lord – klávesy, syntezátor
Ian Paice – bicí
The House of Blue Light
Hard rock
Polydor
1987
10
CD Polydor – 546 162-2
Sice trochu (no trochu, cítili jsme to tehdy jako velký propad) slabší než předchozí deska, ale to je dáno hodně fenomenální kvalitou Perfect Strangers. Dnes se mi The House of Blue Light jeví jako hodně dobrá nahrávka a možná bych jí dal i 4*. Ale mě se líbí i Slaves And Masters, tam bych šel na 3*. Z dalších desek bych si nevybral už nic.
Díky za recenzi a připomenutí.
Antony, já to mám jinak. Slaves And Masters mám až za albem The House of Blue Light. Co se týká ostatní tvorby, tak s tou nemám problém. Ale vždy záleží na náladě.
Martine, však já to mám taky tak, co se týče pořadí The House of Blue Light a Slaves And Masters. Slaves hodnotím za 3*, tedy v oblibě jsou až za Blue Light, které mám za 4*.. 🙂
V další tvorbě od roku 1993 jsem se už s DEEP PURPLE pocitově nepotkal, a to jsem se snažil poměrně intenzívně.
V roce 1987 už byli Deep Purple hardrockovými dinosaury a v konkurenci v té době populárních kapel to museli mít nesmírně těžké. Tehdy bych nad nimi mávnul rukou (bylo mi sedmnáct), ale dneska už to vnímám jinak a placku The House of Blue Light si dokážu vychutnat aj bez toho, že bych se u ní kroutil a měl tendence něco přeskakovat. Písničky jsou to vesměs pěkné a finále, v podobě pecek “Mitzi Dupree” a “Dead Or Alive”, dokonce vynikající. Cédéčko sice nemám, ale tu lepší trojku bych dal taky. Martine, díky za recenzi.
Mně bylo tehdy patnáct, o hard rocku jsem věděl kulový. Vzpomínám si, že když můj otec uviděl ve výloze prodejny Supraphon obal licenčního vydání desky The House of Blue Light, tak nevěřícně kroutil hlavou, že Párpli ještě hrají. Později jsem ho vzal dvakrát na jejich koncert a byl velice nadšen.
Dík, jsem rád, že se ti recenze líbila.
Poslední dobou se nám tady sešly recenze hned několika “otloukánků” a tak jsem je dneska postupně všechny, v pořadí “Never Say Die!”, “Technical Ecstasy” a “The House Of Blue Light”, sjel. Deep Purple dopadli nejlíp a ani se tomu nedivím. Krize nekrize, písničky uměli napsat dobré.
Tady ti dám za pravdu. Osobně bych ta alba viděl v následujícím pořadí.
1. The House Of Blue Light
2. Technical Ecstasy
3. Never Say Die!
A u mňa je to poradie presne opačné.
Po skvelom albume Perfect Strangers je toto dielo pre mňa sklamaním a nechytá sa ani na svojho nasledovníka, “Turnerov” Slaves And Masters. Ak by som mal vyzdvihnúť nejakú skladbu, tak Mitzi Dupree…
Martin, díky za peknú recenziu, po mnohých rokoch si ma dokopal vypočuť si The House Of Blue Light!
Dík, občas je dobré dát šanci i těm méně adorovaným albům.
V diskografii DP průměrná deska, která však převyšuje vše ostatní, co v té době vyšlo. Kromě Call of The Wild nenalézám nic, co by bylo hodno přeskočení. U mě dobré.
Leonarde, dík. Ta deska se poslouchat dá, co by jiní za takové “průměrné” album dali.