V Osanně se začaly první rozpory objevovat už v druhé polovině roku 1973 a na jeho konci italské hudební časopisy referovaly o nově vzniklé supergroup Uno, v sestavě Danilo Rustici, Elio D’Anna a další hudebník z Neapole, perkusionista Toni Esposito. Album měla nahrávat pro nově vznikající společnost Trident, ale z toho vzápětí sešlo a Esposita nahradil Enzo Vallicelli z kapely Hellza Poppin. Skupina se vrhla do otevřené náruče labelu Fonit, který si toho od ní dost sliboval a tak ji poslal i s producentem Corrado Bacchellim na zkušenou do věhlasných Trident Studios v Londýně. S texty v angličtině jim pomohl Nick Sedwick a doprovodné vokály v závěrečné skladbě Goodbye Friend nazpívala Liza Strike, která se stejným způsobem zvěčnila i na albu The Dark Side Of The Moon legendárních Pink Floyd. Dlužno dodat, že nejenom italské, ale ani zahraniční vydání nevzbudilo větší zájem ze strany fanoušků a prodejní čísla ani zdaleka nenaplnila očekávání vydavatele, který tak utrpěl nemalé ztráty.

Ostatně, o nic lepší to nebylo ani s koncerty, protože tříčlenná sestava (kytara, ságo s flétnou a bicí) na živo nedokázala předvést to, co ve studiu. Tam si mohla dovolit vrstvení kytar, zdvojené saxofony, Moog, k němu basovej, nebo smyčcovej pedál a to na pódiu najednou nešlo, o Lize Strike ani nemluvě. Fanoušci byli pochopitelně zklamaní a skupina se to snažila napravit tím, že přibrala ex Cervello kytaristu a Danilova mladšího bratra Corrada Rusticiho. Těch vystoupení však pořád ubývalo a vypadá to tak, že ani samotnou kapelu materiál z desky příliš nebavil. Začátkem roku 1975 přišla definitivní tečka a z trosek Uno povstala jazzrocková (super) Nova. Ovšem to už je jiná historie…

Ve sbírce mám CD reedici italského vydání a kreslené neurony na obalu se mi líběj víc, než surrealistická postava od Hipgnosis. Obě varianty však mají něco do sebe a naznačují, že obsah alba nebude žádná selanka. Je to taková méně přístupná podoba italského prog rocku a střídáním hudebních stylů, plus angličtiny s italštinou, na mě působí poněkud nesourodě. Z nejlepších není ani zahuhlanej zvuk a podobně sejmuté bicí jsem slyšel snad jenom u Sensations’ Fix. Ono ani věhlasné studio neznamená všechno, ale pěkná místa tu jsou. Jenom je člověk musí trošičku hledat.

Pokud bych měl určit nejlepší skladbu na desce, byla by to hned úvodní symphonic rocková kráska Right Place. To je muzika přesně podle mého gusta a Danilo Rustici dokazuje, že obstojí nejenom jako kytarista, klávesista a skladatel, ale i jako sólovej zpěvák. O to větším šokem je následující a rozporuplná písnička Popular Girl. V první polovině naprosto nezáživné a tuctové rhytm and blues, ovšem s o to překvapivějším vyvrcholením. Přesně v čase 02:15 přijde krátkej výstup zemitých bicích a po něm pekelně rychlá, instrumentální vsuvka s bezuzdně sólující flétnou a kily navrstvených kytar. Opravdu jediné místo na desce, kde mi padne čelist a které si musím přetočit a přehrát ještě jednou.