Skupina Città Frontale pochází z Neapole, vznikla v roce 1970 a sešlo se v ní hned několik budoucích členů legendárních Osanna – Danilo Rustici, Lello Brandi a Elio D’Anna (ex The Showmen). Nutno zmínit rovněž Gianni Leoneho, kterej o pár let později rozšířil řady Il Balletto di Bronzo. S nástupem Osanny přestala skupina Città Frontale formálně existovat a k její reinkarnaci došlo až o čtyři roky později. I tato událost souvisí s Osannou, která se během nahrávání svého čtvrtého alba Lanscape of Life (1974) rozpadla a rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Ten jeden si dal jméno Uno, druhej obnovil Città Frontale. Paradoxní na celé situaci je to, že kapelu reaktivovali bubeník Massimo Guarino s kytaristou a zpěvákem Lino Vairretim, kteří v té prapůvodní sestavě vlastně nebyli a pravděpodobně to od nich byl především zdviženej prostředníček směrem k bývalým spoluhráčům. Přesto se jim podařilo naverbovat novou krev, podepsat smlouvu s labelem Fonit a natočit pro něj eLPíčko El Tor.

Koncepční album v jednoduchém, ale pěkném obalu od Massima Guarina vyšlo v roce 1975 pod katalogovým číslem Fonit LPX 45 a obsahuje osm skladeb. Jejich nálada je vesměs pozitivní a příliš nekoresponduje s tématem desky, které se týká epidemie cholery (nebezpečné průjmové onemocnění, jehož původcem je gramnegativní bakterie Vibrio cholerae, nejčastěji kmeny Clasica I a El Tor). Ta se Neapolí prohnala v roce 1973 a zanechala po sobě nejméně třicet mrtvých. V písničkách se dají vystopovat prvky progresivního rocku, jazzu a italské lidové hudby, které jim propůjčují středomořskou atmosféru. Instrumentální zručnost všech zúčastněných je nepřeslechnutelná a na své si přijdou především příznivci saxofonů, kterých je tady opravdu požehnaně…

Introdukce v podobě pohádkově krásné a zasněné instrumentálky Alba di una città je výtečná a pokud mělo být jejím cílem navození příjemně ospalé atmosféry, tak se jí to povedlo na sto procent. Mám co dělat, abych udržel víka a neodebral se do Hajan, ale už s nástupem druhé Solo uniti… se to začíná slušně rozjíždět. Tempo skladby je svižné, obsahuje výraznej refrén s kořeny v lidové hudbě a taky virtuózní instrumentální “dohru”.

Titulní El Tor pokračuje v nastaveném kurzu  a já bych ji rozdělil na tři části. První a poslední jsou provzdušněné, s krásnými propletenci akustických kytar, perkusemi a flétnou. Ta prostřední má blízko k symfonickému rocku, nabídne pěknej refrén (Lino Vairetti má hlas od pánaboha) a výborné sólo na saxofon. První strana původního vinylového alba končí osm a půl minuty dlouhou Duro lavoro a ze začátku je to taková “skorobalada” s akustickou kytarou, mellotronem a třepetavou flétnou. Ovšem ani tady nakonec nechybí energická pasáž s výrazným leitmotivem, ostrou kytarou a rojem létajících saxofonů.

Druhá strana desky začíná najazzlou instrumentálkou Mutazione a myslím, že název netřeba překládat. Zvlášť v dnešní době. Je to sedm minut dlouhé defilé instrumentálních dovedností členů skupiny a k tomuhle stylu to pochopitelně tak nějak patří. Připomíná mi to muziku tuzemskejch Energit, nebo Jazz Q a je to moc pěkný poslouchání, ale trochu mi tady chybí nějakej výraznější hudební motiv. Z následující, prosluněné La casa del mercante “Sun” prýští radost a dobrá nálada, kterou mi nedokáže zkazit ani poněkud kýčovitá balada Milioni di persone. Tu si mohli její autoři klidně odpustit, ale svědčí to aj o tom, že s blížícím se koncem kapele docházel dech. Závěrečná Equilibrio divino? není vyloženě špatná, ale písničkám z první strany desky (Duro lavoro, El Tor) se nevyrovná a tak je to jenom takové čekání na definitivně poslední tón…

Není to album, které bych si pouštěl každý den a slintal u něj blahem, ale ani propadák, co by se mi válel na dně skříně a sedal na něj prach. Samozřejmě, Lino Vairetti je jenom jeden a tak mi to připomíná Osannu. A nejenom mě. Pokud znáte album Suddance (1978), tak tohle je na přibližně stejné úrovni. Pokud jste slyšeli i hodně nepovedenou desku Landscape of Life (1974), tak na ni zapomeňte. El Tor je rozhodně lepší.