“Šel jsem před lety do kina na film Anvil! The Story of Anvil a někde uprostřed ten chlápek, Lips, povídá: ‘Cactus byla naše oblíbená kapela a obrovská inspirace!’ Málem jsem spadnul ze židle. Nemohl jsem tomu uvěřit!”*
Jim McCarty, Metro Times, 8. 4. 2015

V touze pokračovat s jádrem Jeff Beck Group neváhali Carmine Appice s Timem Bogertem rozložit Vanilla Fudge, záměr jim ale nevyšel kvůli Beckově dopravní nehodě, která ho na několik měsíců vyřadila ze hry. A protože Rod Stewart dal nakonec přednost nástupu k Faces, kde navázal na dřívější spolupráci s Ronem Woodem, obsadila jejich místa začátkem roku 1970 jiná zavedená jména, bluesový kytarista Jim McCarty, který hrál v The Detroit Wheels Mitche Rydera i Expressu Buddyho Milese, a zpěvák s pseudonymem Rusty Day (narozený jako Russell Edward Davidson) z Nugentových Amboy Dukes.

Cactus v této sestavě podepsali s Atlantic Records smlouvu na čtyři alba, získali renomé žádané koncertní kapely a mezi červencem 1970 a říjnem 1971 stačili vydat tři vynikající studiovky (Cactus, One Way…Or Another a Restrictions). Nejúspěšnější období amerických Led Zeppelin, jak se jim zvyklo přezdívat, ale utnul koncem roku McCarty, který se pro neshody v kapele odporoučel. Na nátlak vydavatelské firmy byl krátce nato ze skupiny vyhozen i Day.

Pro restart souboru si Appice s Bogertem vybrali německého kytaristu Wernera Fritzschingse a zpěváka Petera Frenche (Leaf Hound, Atomic Rooster), oficiálně se členem bandu stal i dříve jen hostující klávesák Duane Hitchings (Buddy Miles Express). Uzavřené smlouvě Cactus dostáli albem ‘Ot ‘N’ Sweaty, které je mixem živých skladeb z vystoupení na Pop festivalu v Portoriku a studiových songů, pořízených v New Yorku. Po sedmi měsících ale druhý díl historie skupiny ukončil telefonát zotaveného Becka.

V létě 1972 Beck, Bogert a Appice oživili staré plány a jako Jeff Beck Group v sestavě s Maxem Middletonem (klávesy) a Kimem Milfordem (zpěv) absolvovali 1. srpna v pittsburghském Stanley Theatre koncertní premiéru. Muzikálový herec ale za mikrofonem vydržel pouhých šest představení, pro zbytek krátkého turné ho z Anglie přiletěl vystřídat Bobby Tench (ex-Gass), a po finálové show ve washingtonském Paramount North West Theatre skončil ve skupině i Middleton. Trio Beck, Bogert, Appice si pro několik příštích měsíců vystačilo samo v projektu BB&A.

Hitchings dal koncem roku 1972 dohromady novou sestavu s vyhlášeným kytaristou Mikem Pinerou (ex-Blues Image a Iron Butterfly), Rolandem Robinsonem (baskytara) a Jerrym Norrisem (bicí), která pod hlavičkou The New Cactus Band natočila album s příhodným názvem Son of Cactus. Po jeho vydání v polovině roku 1973 formace ještě absolvovala turné po středozápadě a východním pobřeží Spojených států, její nedlouhá historie tím ale skončila.

Jim McCarty s někdejším spoluhráčem z The Detroit Wheels Johnnym ‘Bee’ Badanjekem stál u zrodu The Rockets, devadesátá léta prožil v sestavě Detroit Blues Bandu a další šestiletku strávil jako člen Mystery Train.
Rusty Day nakrátko převzal po Mitchi Ryderovi otěže skupiny Detroit (spolupráce s kytaristou Stevem Gainesem), po jejímž rozpadu v roce 1974 přesídlil do Orlanda na Floridě. Tam se od roku 1976 marně pokoušel oživit slávu značky Cactus se Stevem Dansbym (kytara), Danem Keylonem (baskytara) a Frankiem Robbinsem (bicí), ani pozdější výměna rytmické sekce (nastoupili John Sauter a Gary Moffatt) ale k úspěchu nevedla. Opakovaný krach vlastní verze kapely s pestrou minulostí ho na začátku osmdesátých let přivedl k založení zbrusu nové formace Uncle Acid & The Permanent Damage Band. Vedle Dansbyho našli místo v sestavě Ron Sanders (kytara), Monte Thomas (basa) a Ray Goodman (bicí).
Rok 1982 kapele přinesl smlouvu s Epic Records, práce na albu však 3. června ukončila frontmanova smrt. Byl zavražděn ve svém domě v Longwoodu na Floridě a vedle jednoho z náhodných návštěvníků (Garth McRae) se obětí šílené střelby stal i Dayův dvanáctiletý syn Russell.
Trojnásobný vrah Ron Sanders, Rustyho spoluhráč z kapely, se zastřelil o šest týdnů později, když policie obklíčila jeho dům.

Historie spojená se skupinou Cactus touto nešťastnou událostí naštěstí nekončí, vytížení dvojice Appice, Bogert však myšlenky na reunion odsunulo až do nového milénia.
Jeho hlavním iniciátorem byl v roce 2001 Randy Pratt z The Lizards, samotné realizaci se ale do cesty stavěla celá řada překážek (Carmine Appice: “Jakoby se Rusty snažil celou věc zastavit!”), k jejímu naplnění tak došlo až o pět let později. Původně zvažovaného Petera Frenche nakonec u mikrofonu nahradil Jimmy Kunes (Savoy Brown), o jehož příchod se zasadil McCarty. Kvartet připravil 14 nových skladeb na album Cactus V, které vyšlo v červenci 2006, kdy už měl za sebou úspěšnou koncertní premiéru (3. června) v newyorském bluesovém klubu B. B. Kinga, z níž po letech vzejde album Live In The USA (2014), i vystoupení na festivalu Sweden Rock (9. června). Randy Pratt se nahrávání alba i obou akcí zúčastnil s harmonikou jako host.

V roce 2008 si dávnou personální rošádu zopakovali McCarty s Wernerem Fritzschingsem, o rok později se Tim Bogert podílel na albu Blues Without Borders bluesrockového tria Blues Mobile Band a s dvojicí Mike Onesko (kytara, zpěv), Emery Ceo (bicí) z Blindside Blues Bandu na tributním projektu Big Electric Cream Jam.
Rok 2011 přinesl McCartyho návrat a definitivní odchod Bogerta, jehož zdravotní problémy po motocyklové nehodě donutily skončit s cestováním. V sestavě ho nahradil Pete Bremy, který jeho post obsadil i ve Vanilla Fudge.

Při evropském turné 2013 si Cactus poprvé našli cestu i do Česka, zatím jen nanečisto. Kompletní kvartet se 18. dubna zúčastnil autogramiády v pražském Hard Rock Café, v rámci níž bylo možno pořídit novou kompilaci The Collection, jejímž základem jsou skladby z poslední studiovky Cactus V a ozdobou tři nově uveřejněné nahrávky z roku 1970. Přidané DVD obsahuje záznam vydařeného koncertu v Norimberku v létě 2012.
Příznivci kapely v ČR se nakonec dočkali 23. července 2013, když se Cactus v sestavě Appice, McCarty, Kunes, Bremy a ve skvělé formě představili v pražském klubu Vagon.

V roce 2014 se na trhu objevila hned trojice titulů z japonského miniturné 2012 (viz diskografie) a po přechodu na úsporný koncertní režim začal soubor pracovat na novém materiálu.
Album Black Dawn po několika tradičních termínových posunech (květen – červenec) vyšlo 30. srpna 2016 u Sunset Blvd Records a osvědčená sestava doplněná Prattem se na něm představila v plné síle.
Osm zbrusu nových songů doplňují dvě nikdy neslyšené skladby původní sestavy, které před časem ve svém archivu objevil Carmine Appice. Jeho slova: “Black Dawn je jenom začátek” i ohlasy během právě probíhajícího turné po středovýchodě Spojených států (září 2016) dávají naději, že Cactus třeba ještě někdy zavítají i do Evropy, potažmo k nám.

* Pomyslnou poznámkou pod čarou budiž příhoda z dokumentu zmíněného v úvodu: Anvil bloudili po Praze a na Smíchov dorazili s dvouhodinovým zpožděním, koncert ale komplet odehráli. Následně však nedostali zaplaceno s odůvodněním, že přijeli pozdě. Na otázku proč je tedy nechali hrát a neřekli to hned, už jim nikdo odpověď nedal.

DISKOGRAFIE:
1970 – Cactus (ATCO Records)
1971 – One Way… or Another (ATCO Records)
1971 – Restrictions (ATCO Records)
1972 – ‘Ot ‘N’ Sweaty (ATCO Records)
1973 – Son Of Cactus [The New Cactus Band] (ATCO Records)
1996 – Cactology: The Cactus Collection (Rhino)
2004 – Fully Unleashed: The Live Gigs (Rhino, 2-CD)
2004 – Barely Contained: The Studio Sessions (Rhino, 2-CD)
2006 – Cactus V (Escapi Music)
2007 – Fully Unleashed: The Live Gigs Vol. II (Rhino, 2-CD)
2007 – Live (MVD Visual, DVD)
2010 – Ultra Sonic Boogie 1971 (Purple Pyramid)
2012 – Do Not Kick Against The Pricks (Music Avenue, 2-CD)
2013 – The Collection: Limited Edition (MFP Music, CD& DVD)
2013 – Tokyo Nights 2012 (Captain Trip, 2-CD)
2014 – An Evening In Tokyo (Cleopatra)
2014 – Live In The USA (Cleopatra, 2-CD)
2014 – TKO Tokyo: Live in Japan (Cleopatra, 2-CD & DVD)
2016 – Black Dawn (Sunset Blvd Records)