Album A Black Box si vytvořil a vydal Peter Hammill poté, co byl vyřazen z katalogu vydávající firmy Charisma. Desku (jak jinak?) nazpíval, nahrál si kytaru, basu, bicí a klávesy, vyprodukoval a zmástroval. Kdyby nebylo věrných přátel – dvou Davidů – Jacksona (saxofon), Fergusona (syntenzátor) a nezbytného zvukaře za mixážním pultem, tak nikdo jiný by si ani neškrtnul.
Snad proto zní dvě úvodní Golden Promises a Losing Faith in Words tak bezprostředně – původ neotesaného, až dřevorubeckého stylu bubeníka je tu vysvětlen. Pořádné energické dardy ve středním tempu na úvod přináší to nejlepší, co od Petera očekáváme: lehce neurotickou a dramaticky podanou vokální linku, letmé ale i důrazné údery do klapek piána, hutný doprovod a navrch i drobnou kytarovou výšivku a v tomto případě i jedovatě, až útočně prezentovaný refrén. Texty opět rozebírají problémy komunikace mezi lidmi.
Třetí industriální vložka Jargon King řádně prověří posluchačovu odolnost, smyčky elektronicky zkreslených bicích a částečně znetvořeného zpěvu není jednoduchou záležitostí k přijetí, ale mé uši, dlouhá léta cvičené v podobných žánrech, nijak neprotestují. Náročný text řeší téma nebezpečí manipulace:
„Všechny otázky se stanou jednoduchými, pokud budeme krmeni hloupými opověďmi…“
V tuto chvíli by bylo možné očekávat nějaký song na uklidnění, ale opak je skutečností – jsme pomalu oplétáni a znehybňováni jako hmyz lepkavou pavučinou nejtemnější skladby z alba – Fogwalking. Dokonalé splynutí bezútěšně klaustrofobického textu a pomalu plynoucích tónů prolínajícího se syntenzátoru se saxofonem. Moje nejoblíbenější píseň z desky.
Až nyní můžeme vydechnout u veselejší The Spirit s prolínající se akustickou a zkreslenou kytarou v rozverně houpavém rytmu, který klidní emoce. To se hodí při poslechu následující písně In Slow Time evokující ponurost starých hřbitovů. Proti své vůli se mi zavírají oči a upadám do Alfa stavu, hypnotizován goticky chmurnými tóny vyluzované syntenzátorem. Závěr strany A obstarává druhá industriální sci-fi instrumentálka na desce – The Wipe. Je to již po několikáté, kdy jako by byl Peter jakýmsi prorokem při zrodu hudebních stylů, ať to již dříve byl punk, nová vlna, či v tomto případě industriál.
Druhou stranu desky okupuje jediná, skoro dvacetiminutová skladba složená z několika oddělených motivů – progresivně rocková symfonie Flight, krerá nás seznamuje s cestou v letadle, končí katastrofou a vyznívá jako určitá metafora lidského života. Melancholické tóny barového piána mi v úvodu skladby připomínají podobně laděný song od Styx – A.D. 1958. Tyto akustické pasáže jsou několikrát přerušeny rockovými vsuvkami různých nálad a já ji řadím mezi nejlepší art rockové skladby všech dob.
Závěrem: Pro mě jedno z nejsilnějších alb Petera Hammilla. Je zajímavé dodat, že i mé podvědomí vyslalo jakousi zprávu o tomto albu. Pří závěrečné kontrole textu jsem v předchozí větě narazil na slovo, které jsem nepsal – místo „nejsilnějších“ bylo uvedeno „nejšílenějších“. I to o ledasčem vypovídá!
SKLADBY:
1. Golden Promises (2:56)
2. Losing Faith in Words (3:40)
3. The Jargon King (2:43)
4. Fogwalking (4:04)
5. The Spirit (2:38)
6. In Slow Time (4:07)
7. The Wipe (1:45)
8. Flight (19:38)
— a. Flying Blind
— b. The White Cane Fandango
— c. Control
— d. Cockpit
— e. Silk-Worm Wings
— f. Nothing is Nothing
— g. A Black Box
SESTAVA:
Peter Hammill – vocals, keyboards, guitars, drums, arranger & producer
+
David Jackson – saxes, flute (4, 8-c, 8-d)
David Ferguson – synth & tambourine (4, 6, 7)
A Black Box
CD OVED140
progresivní rock, alternativní rock
S-Type Records
1980
CD
8
CD
Skvěle popsané, také bych dal plný počet. Kompozici Flight dokonce hraje Hammill občas od roku 2005 s Van der Graaf Generator. Skladba In slow time se objevuje v lepší zvukové kvalitě i na Hammillově gabrielovsky experimentálním albu Loops & Reels z roku 1983, kde se možná vyjímá lépe.
Nejsem hudebník, ale neznám (resp. mé uši při poslechu) technicky dokonalejšího bubeníka, než je Guy Evans. Z toho důvodu mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na ten „dřevorubecký“ styl bubnování (výborný příměr), kdy na bicí hraje sám Peter Hammill 🙂 . Hammill není bubeník a Guy by se tam hodil lépe, říkal jsem si kdysi. Dnes mi to naopak připadá, že ten Hammillův poněkud amatérský styl bubnování (navíc samotné nahrání/záznam bicích na desce také není technický TOP) se k té nekudrlinkové, syrové temnotě, která z alba vyzařuje, možná hodí víc. Bylo by asi zajímavé, co by k tomu řekl sám Peter Hammill…
Petera hammilla jsem poslouchal hlavně na vysoké škole, takže mám naposlouchaná alba do Nadir´s Big Chance, potom už to není taková sláva. Mám originál 14 papersleeve CD a 8 původních vinylů, zbytek mám pouze vypálený. Po přečtení recenze jsem si pustil CD Black Box a je to skutečně bomba, tak tvrdá basa, jako je v úvodní skladbě se jen tak neslyší. Docela jsi mě nabudil na průzkum jeho desek z osmdesátých a dalších let. Díky za upozornění.