Po dvojalbu Physical Graffiti let vzducholodi začal směřovat mírně dolů. Zemská přitažlivost si začala vybírat svou daň a tím nemyslím jenom Plantův úraz na ostrově Rhodos. Každopádně další deska Presence byla nahrána v poměrně rekordním čase třech týdnů v závěru roku 1975 a na pultech obchodů se objevila v dubnu příštího roku. Když si prohlížím její obal a vidím na něm záhadný tmavý předmět, napadá mě, že by to mohl být zástupný symbol něčeho nadpřirozeného, co řídí naše konání, a nemusíme tomu říkat zrovna Bůh.
Ale dost planého filozofování, předmětem našeho zájmu budiž především hudba. Skupina zde překládá sedm skladeb, jimiž se snaží dokázat, že i po šesti skvělých, mnohdy novátorských albech má stále čím překvapit. A hned úvodní kompozice ukazuje skupinu v jiné podobě, než na kterou jsme byli zvyklí. Desetiminutový opus Achilles Last Stand sice postrádá onen bluesový fundament, ale ten si vynahrazuje neskutečnou energií valící se na posluchače téměř po celou dobu trvání písně.
Po klidném intru se píseň rozběhne rychlostí dobře trénovaného závodního koně, základní motiv je neustále atakován dalšími a dalšími výpady Pageovy kytary a Plantův hlas se zvolna dostává do těch výšin, na něž jsme od zpěváka jeho formátu uvyklí z předchozích nahrávek. Kdesi v pozadí však jako bych cítil lehkou únavu a mladistvé jiskření z počátků společné tvorby se pomalu, ale jistě vytrácí. Na druhou stranu se mi velice líbí Bonhamova hra na bicí, která celou píseň posunuje až někam k heavy metalu.
Ke druhé písni For Your Life jsem se musel prokousávat podstatně delší dobu a nakonec jsem si ji velice oblíbil. Page zde doslova hýří nápady a ukazuje, že ještě v žádném případě nepatří do starého železa. Zatímco funky Royal Orleans kolem mě prosviští a nechá mě víceméně chladným, čistokrevná hardrocková pecka Nobody’s Fault But Mine mi opět potvrdí, že Page dokázal vytvořit riffy ohromující intenzity, které by nechaly chladným snad jen mramorovou sochu.
Svižný rock and roll Candy Store Rock s výrazným Plantovým zpěvem ukazuje model, který skupina použila již dříve několikrát a možná i lépe. Hots On For Nowhere je příležitostí, aby Bonzo potěšil svým neandertálským způsobem bubnování. Page kolem základního motivu splétá typické kudrlinky, ale i tak píseň na mě působí trošku kolovrátkovým dojmem. Poslední skladbou na desce je čistokrevné blues Tea For One, další dokonalé skloubení úžasného vokálu a kytarového mistrovství a parádní tečka na závěr.
Myslím si, že album Presence je velice dobrá deska. Sice ji nehodnotím jako vynikající, ale oceňuji její syrovost. Vzducholoď sice ubrala na výšce, ale pořád to byl slušný let.
SKLADBY:
1. Achilles Last Stand (Page/Plant) 10.:22
2. For Your Life (Page/Plant) 6:20
3. Royal Orleans (Page/Plant/Jones/Bonham) 2:58
4. Nobody’s Fault But Mine (Page/Plant) 6:27
5. Candy Store Rock (Page/Plant) 4:07
6. Hots On For Nowhere (Page/Plant) 4:43
7. Tea For One (Page/Plant) 9:27
SESTAVA:
John Bonham – bicí, perkuse
John Paul Jones – baskytara
Jimmy Page – kytara
Robert Plant – zpěv, harmonika
Presence
Hard rock
Swan Song
1976
LP
7
CD
Díky Martine za tvůj zeppelínovskej “seriál”, bavilo mě tvé recenze číst. Zrovna teď Presence poslouchám a je to ještě furt parádní muzika. Jen mi na ní trochu chybí ten takový “prog” vklad Johna Paula Jonese. Když si vezmu, jak třeba klávesami ozdobil předcházející album… Ale jak píšu, stále je radost to poslouchat – jak jsi trefně přirovnal – “vzducholoď sice ubrala na výšce, ale pořád to byl slušný let.”
Dík, jsem rád, že se ti recenze líbí.
Pánové, děkuji vám za vaše reakce.
Mám rád všechno co tahle čtveřice vytvořila, i desky Presence a In Through The Out Door jsou vysoko nad tím, co v té době vydávávaly Black Sabbath, Uriah Heep, Budgie a další. Deep Purple byla tehdy mrtvola, která neprodukovala nic. Co podle mě tehdy stálo za poslech byla Patti Smith, post punk Joy Division, Siouxsie & The Banshees. Byl to nástup kapel, jako This Heat, Throbbing Gristle, a Led Zeppelin v té době byla jistota. Slyším to stejně jako recenzent a Tea For One si musím když se na Presence dostane pustit více než třikrát. Díky za pěknou recenzi.
Myslím, že tvoj postoj je jasný a už ma neprekvapí. Ako priaznivec hard rocku to vnímam úplne inak. Kým Zeppelíni žili už len zo svojej slávy (a že jej mali), scéne s prehľadom vládli (čo do muziky, neriešim teraz rebríčky predajnosti) kapely ako Rainbow, Rush, ale aj tí Uriáši boli ostrejší. Black Sabbath síce nepredávali, ale ich albumy z druhej polovice 70. rokov sú skvelé a pre mňa podstatne lepšie ako napríklad apatický a bez chuti upečený album In through the out door.
Koľko ľudí, toľko chutí, a tak to má byť. 🙂
Zdravím, souhlas nemůže se každému líbit to samé, byla by to nuda. Mně se hard rock líbí taky, ale ten do roku 1974, pak jsem se posluchačsky ubíral jiným směrem. Rush jsem neposlouchal a Rainbow tehdy šli pro mě úplně mimo a jejich hudbu jsem slyšel před šesti lety poprvé díky progboardu, a neoslnila mě. Black Sabbath mám rád s Ozzym. V sedmdesátých letech určoval vkus Jiří Černý na Antidiskotékách a Jazzová sekce svými bulletiny, Černý Rush ani Rainbow nepouštěl a v bulletinu se o nich nepsalo, tam se řešily skupiny jako Magma, Gong, Henry Cow a kapely kolem Residents. Mě tehdy Yes, Genesis, Queen vůbec nebavily a s hard rockem jsem to měl hodně podobně. Jezdilo se na Pražské jazzové dny, na kterých hrály kapely, které dnes vystupují u Skaláka a před tím u Magora. V osmdesátkách mě z hudební nudy vysvobodily kapely jako Sonic Youth, Swans a to nejlepší na konec vlna grunge (Nirvana, Mudhoney, Soundgarden, Alice In Chains ….).
U mě taky, ale ne celé.
Pre mňa posledný počúvateľný album Led Zeppelin. Bola to jazda, Presence si v obľúbenosti radím hneď za prvú štvoricu albumov, hoci na Houses Of The Holy sú zásadnejšie skladby, ale tu zasa nie je toľko zlých momentov. Každopádne, schádzať z vrcholu sa dá aj dôstojne, tento album je toho dôkazom.