Po famózním čtvrtém albu si Led Zeppelin dali s dalším počinem chvilku načas, až to skoro vypadalo, jako by se jejich tvůrčí invence zadrhla a oni sami nevěděli, jak dál. Zda pokračovat v úspěšném modelu, nebo se zkusit vydat novými, dosud neprobádanými cestami. Kdyby zvolili první možnost, nikdo by jim nemohl nic vyčítat, neboť jejich dosavadní tvorba je vynesla na pomyslný rockový Olymp a učinila z nich legendy. To by však nesměli být Led Zeppelin, aby nepřekvapili hudební svět něčím nečekaným. A tak počátkem jara roku 1973 spatřila světlo prodejních pultů jejich pátá řadovka Houses Of The Holy.
Bylo to první album, které na svém obalu neslo název, a to zdaleka nebyla všechna překvapení, jež skupina uchystala. Hudebníci se sice na jednu stranu rozhodli opustit dosavadní vzorce své hudby, především blues, ale na druhou stranu vznikl velice pestrý materiál, který ukazoval jinou tvář skupiny a rozvíjel dále jejich hudební potenciál. Pro některé fanoušky to mohl být krok do slepé uličky a asi nečekali, že se na ně bude valit z reproduktorů něco jako funky a reggae. Osobně mi tato podoba jejich hudby zas až tak nevadí, ale určitě mám na desce jiné favority než jsou skladby The Crunge a D’yer Mak’er, i když oceňuji jejich hravost a rozvernost.
Samotná deska opět začíná skvěle skladbou The Song Remains The Same, v níž zeppelinovský hard rock dostává v podstatě nový rozměr. Page vrství přes sebe kytary a jeho sóla poletují nad písní, ale zároveň ji drží pohromadě. Rytmika je bezchybná a jediné, co mě zpočátku zarazilo, je zpěv Roberta Planta. Připadá mi, jako by zpíval odněkud z velké dálky, jasná barva jeho hlasu je mírně zastřená.
Ten čistě hardrockový naturel se projevuje ještě u dvou skladeb, akustickými kytarami na začátku a na konci ozdobené Over The Hills and Far Away, skvostné skladby, jež čerpá z odkazu předchozích alb, a asi nejtvrdšího příspěvku na desce, skvěle dusajícího The Ocean. Skvostem na albu jsou dvě pomalé písně, The Rain Song a No Quarter. U obou mám při jejich poslechu dojem, že neposlouchám rockové album, ale jakýsi soundtrack k dosud nenatočenému filmu. Jakmile zavřu oči, tak jednotlivé scény vidím naprosto jasně. Když hudba skončí a otevřu oči, film je bohužel pryč.
Desku Houses Of The Holy považuji v diskografii Led Zeppelin za poměrně zdařilou a myslím si, že kdyby nevznikla, tak v jejich hudebním odkazu by zůstalo prázdné místo. A to ještě posádka vzducholodi neřekla zdaleka své poslední slovo.
Skladby:
1. The Song Remains The Same (Page/Plant) 5.28
2. The Rain Song (Page/Plant) 7.39
3. Over The Hills and Far Away (Page/Plant) 4.47
4. The Crunge (Page/Plant/Jones/Bonham) 3.13
5. Dancing Days (Page/Plant) 3.41
6. D’yer Mak’er (Page/Plant/Jones/Bonham) 4.22
7. No Quarter (Page/Plant/Jones) 6.59
8. The Ocean (Page/Plant/Jones/Bonham) 4.30
Sestava:
Jimmy Page – acoustic guitar, electric guitar, pedal steel guitar, backing vocals
Robert Plant – vocals, harmonica
John Bonham – drums, backing vocals
John Paul Jones – organ, mellotron, bass guitar, backing vocals, piano, synthesizers, harpsichord
Houses Of The Holy
Hard rock
Atlantic
1973
LP, CD
8
Pánové, děkuji vám za vaše komentáře.
Pro mě jsou na této desce dokonalé proti rytmy, do jejich muziky vstupují orientální vlivy. První čtyři desky jsou skvělé, ale jedná se tu o normální bluesrock, který hrál Jimmy Page už s Yardbirds. Na Houses Of The Holy se snaží o něco nového odlišného.
Tento album je pre mňa slabší ako jeho predchodcovia, ale stále je tu niekoľko geniálnych momentov. Pravda, dve zmienené “hravé” skladby mi nesedia a nikto ma nepresvedčí o tom, že sedeli samotnej skupine. Každopádne ďakujem za ďalšie pekné čítanie.
V mojom ponímaní rockovej muziky ide na Houses Of The Holy o jednoznačný prepad kvality oproti predošlým štyrom štúdiovkám a nezachránia to ani 3 veľmi vydarené skladby – The Rain Song, Over The Hills And Far Away a No Quarter…
Martin, díky za recenziu!
Skupina Led Zeppelin byla hudebním idolem mého mládí i stáří, a tahle deska je spolu s albem Presence mojí nejoblíbenější deskou od Led Zeppelin. Asi to bude tím, že tady hrají jinak, než na předchozích čtyřech deskách, a taky odlišně od ostatních skupin, které hrály tvrdou hudbu. Zatím co Schody do nebe nemůžu už slyšet, tak No Quarter, nebo The Crunge mi udělá radost když to zaslechnu. Jako vždy pěkná recenze, kterou jsem si s chutí přečetl, díky moc.