„Ztracené“ album progrockové legendy, ve svých nejlepších letech v Itálii hrající např. jako předkapela skupině Van der Graaf Generator. Natočené v roce 1979, ale vyšlo až v roce 1992.
Píše se rok 1979 a je to znát… Latte e Miele podstatně zjednodušili svou hudbu. Pryč je ta italsky hravá, nenucená koketerie s vážnou hudbou a jazzem, slyšitelná na předcházejících, vynikajících albech.
Úvodní skladba King Of Darkness nám představí zvuk kláves poplatných době, ale hudba, melodie jako taková, není špatná. Jedná se o instrumentálku, kterou si dokážu představit v nějakém filmu. Následující skladby jsou anglicky zpívané a tady se mi ale začínají ježit vlasy na hlavě hrůzou. A to je mám hodně krátké. Diskopop I Don’t Wanna See You je těžká příšernost a nemůžu uvěřit tomu, že ji složila kapela, která je podepsaná pod předcházejícími alby. Proč? Klaus Schulze, Daevid Allen, Robert Wyatt, Holger Czukay nebo Irmin Schmidt (oba posledně jmenovaní z Can) nikdy takhle hluboko (ani nijak jinak hluboko) neklesli… Burnin’ Out je další uječený diskopop a já se opravdu přemáhám pokračovat v poslechu, protože poslouchám přesně to, co nevyhledávám. Panebože, já jsem ale trpělivý člověk. Poslouchám dál a doufám, že se dočkám nějakého překvapení v podobě zajímavé skladby. Jenže rozčarování pokračuje. A příjemné překvapení nepřichází. Nečekal jsem další Papillon, ale ani takovouhle hrůzu. Fakt ne.
Fanoušci, očekávající cokoli, co kapela nabídla na svých předcházejících albech, zde budou slušně řečeno zklamáni. Byť rok vzniku nahrávky může být sám o sobě určitým varováním.
Dal jsem tomu dvakrát šanci a končím; fuj, nevermore… Kapela alespoň dokázala ještě jednou nabrat dech, v roce 2009 překvapila zajímavým, koncepčním albem o dobrodruhovi Marcu Polovi.
SKLADBY:
01. King Of Darkness (3:36)
02. Master Of The Time (3:32)
03. I Don’t Wanna See You (3:18)
04. Burnin’ Out (4:17)
05. Life Is Just A Game (4:08)
06. Nobody’s Comin? (3:29)
07. Stasera (3:16)
08. Angela (3:56)
09. Fumetti Rosa (3:31)
10. Un Colpevole Mago (2:57)
11. Rock’n’roll Star (4:03)
12. American Time (3:10)
13. Dimenticare, Ricominciare (3:40)
14. Immagini Di Un Porto (3:56)
SESTAVA:
Massimo Gori – guitar, bass, vocals
Luciano Poltini – keyboards, vocals
Alfio Vitanza – drums, guitar, vocals
Vampyrs
Rock
Mellow Records
1992
CD
14
Album jsem si našel a pustil jenom kvůli té tvé recenzi, ale mohl jsem si to klidně odpustit a o nic bych nepřišel. Ještě úvodní King Of Darkness je celkem v pohodě, ale dál je to horší a horší. Ty písničky v angličtině se dají ještě tak nějak vydržet, ovšem od tracku č. 7 – Stasera – už je to popina nejhrubšího zrna. Výrazu “nekrofilní, lacinej diskopop” bych se sice raději vyhnul, ale jinak souhlasím. Ta jedna hvězdule je tak akorát. Italskej rock miluju, nicméně tohle bych nechtěl ani zadara.
Ahoj Snejku, dík za reakci a pozorný čtení 🙂 . Máš pravdu, ta tebou vypíchlá věta je zbytečně konfliktní. Recku jsem trochu upravil – danou větu nahradil jinou.
Jinak od téhle kapely mám moc rád všechna ostatní alba včetně toho z roku 2009, proto poslech téhle nahrávky tak bolel…
Z jakého jsi to poslouchal zdroje ? Já z bandcamp a zvuk nic moc. Jako kdyby to ani nebylo oficiální album, ale jen sbírka singlů, rarit a dem. Ve sbírce mám první tři placky a letos jsem přidal i remake (The Complete Work) debutu Passio Secundum Matthaeum. Výborná kapela, skvělá hudba. Ovšem aj titul Vampyrs je trefou do černého. Pěkně mi pije krev…
:-)))
Tak konkrétně Vampyrs zaplaťpánbůh taky jen z bandcamp. Myslím, že kdysi to album bylo i na youtube. Spoustu Taliánů (alba) jsem měl na CD v MP3 formátu. Všechny ty skupiny znáš 🙂 .
Obecně si dnes v podstatě vystačím s ytb, bandcamp a samozřejmě klasickými hudebními CDčky, která už ale kupuju ne moc často a s rozvahou.
Zvukově zní Vampyrs tak, jak píšeš. Já už se k němu každopádně nikdy vracet nebudu, i kdyby mi dané album někdo nabízel na CD v remasterované podobě zadarmo 🙂 .