Také vám připadá, že soudobé progresivní kapely už jaksi dávno postrádají originalitu a moment překvapení, svých o několik generací starších kolegů. Většina postupů už byla dávno vymyšlena a současné recykláty a deriváty mají hodně daleko k tomu, aby posluchače nějakým skutečně silným motivem jak se patří obohatily. Aby si člověk dokázal říct wow, tak to tu ještě nebylo.
O nové kapely se příliš nezajímám a když tak, jen velmi velmi okrajově. Přitom ještě před pár lety, nebyl problém objevit kupu nových nahrávek, nějakým způsobem zajímavých. K těm jsem kdysi řadil i švédské melodiky Kaipa, kteří mě svým po-comebackovým repertoárem slušně překvapili. Byl to však jen zlomek desek, které v sobě určitou originalitu vstřebávaly a zušlechťovaly. I Kaipa padli do kolovrátkovského soukolí a posledních několik lp (prý ta letošní konečně zase za něco stojí), se prach sprostě jen opakovali. Tihle švédové přitom působili už v letech sedmdesátých a po jedné dekádě se na dlouhou dobu odmlčeli. Jejich leaderem vždy byl a je, téměř výhradní skladatel a především klávesista hrající na spousty různých klapko-nástrojů, Hans Lundin. Druhou nejvýraznější osobou byl v raných letech i době, kdy se Kaipa dali znovu dohromady, kytarista slavných The Flower Kings, Roine Stolt. Ten se souborem, jehož historie se začala znovu psát v novém tisíciletí vydržel tři alba, tedy do roku 2005, kdy ho vystřídal dnešní sekýrník Per Nillson. S jeho účastí už Kaipa vydala šestici alb, ze kterých je nejlepší dle mého hned to první, recenzované Angling Feelings. Osobně ho mám z celého repertoáru Kaipa spolu s deskou Notes From The Past vůbec nejraději.
Jednu ze dvou hlavních os náplně tohoto alba tvoří několik éterických songů, někdy jen pasáží, jako například v úvodu druhé The Glorious Silence Within, kde se vokál Patrika Ludstroma s výslovností a artikulací doslova mazlí. V podobném duchu je přehrávaná i emočně silná balada Broken Chords, nebo skotskou dálavou prostoupený začátek hned následující Path of Humbleness. Zde si bere svůj vokální díl druhý pěvecký hlas patřící tentokrát ženě Aleeně Gibson, jejíž vzdušný projev dojímá i uchvacuje zároveň. Skladba sama o sobě je vrcholným progovým opusem kapely, ve kterém najdeme desítky změn, aranžérských fíglů, bodré instrumentace i spousty famózních instrumentálních výkonů.
Asi vrcholem melancholie je pak poslední This Ship of Life, jakési esoterické maximum, jaké dokáže aranžérsky výborně vybavená kapela zprostředkovat. Ostatní skladby se nesou v dravějším rockově progovém duchu, místy s hard rockovým spodkem a feelingem typickým pro velikány tohoto stylu let sedmdesátých. Třeba hned úvod s eponymní skladbou Angling Feelings, začíná od první sekundy ve strhujícím tempu s množstvím odboček, zákrut a přemostění. Čtvrtá Pulsation má energie na rozdávání, zrovna jako šestka Solitary Pathway. Ze skladeb vyzařuje dobrá nálada a opojný pocit z dobře odvedené práce ve studiu, kde to muselo mezi muzikanty sakra jiskřit.
Kaipa hrají podobnou hudbu jako sousedé Flower Kings. Vycházejí ze zlatých sedmdesátých let, na které poukazují zejména snovými klávesové rejstříky, melodikou ve stylu Yes, hravou rytmikou a odlehčenou aranžérskou koncepcí. Skladby jsou bohatě strukturované, nápadité a instrumentálně promakané. S rozrůstající fonotékou, se však pocit déjá vu dere na povrch stále častěji. Tahle deska tímto neblahým aspektem naštěstí ještě netrpí a tak nestojí nic v cestě tomu, abych si ji dovolil doporučit každému, po nové hudbě prahnoucímu objeviteli.
1. Angling Feelings (6:43)
2. The Glorious Silence Within (7:16)
3. The Fleeting Existence of Time (12:34)
4. Pulsation (4:02)
5. Liquid Holes in the Sky (4:42)
6. Solitary Pathway (4:06)
7. Broken Chords (6:24)
8. Path of Humbleness (9:30)
9. Where’s the Captain? (4:25)
10. This Ship of Life (4:40)
Total Time 64:22
– Aleena Gibson / lead & backing vocals
– Patrik Lundström / lead vocals
– Per Nilsson / electric guitars
– Hans Lundin / acoustic & virtual keyboards, vocals, producer
– Jonas Reingold / fretted & fretless basses
– Morgan Ågren / drums
Angling Feelings
Prog Rock
Inside Out
2007
CD
10
Z komentárov mám pocit, že veľkú úlohu hrá, kedy sa kto z nás dostal k akej doske Kaipy ako prvej. Vďaka recenzii v Sparku bol mojím vstupom do magického sveta Kaipy album Vittjar (2012), z ktorého som bol úplne nadšený. Nasledujúce Sattyg (2014) ma už nenadchlo, ale plánujem sa ku kapela vrátiť a dať jej albumom znova šancu, starým aj novým.
Ďakujem za recenziu!
Vyzkoušel jsem poslední desku Kaipy a znovu jsem zažil zklamání. Žádný jazzový nádech tam necítím, ani nějaké novoty. Zase je to zbytečně dlouhé a kolovrátkovské. Vůbec nechápu proč jste nadšení?
… pretože každý jeden z nás vníma Hudbu výsostne subjektívne a čo nepočuješ Ty, počuje niekto iný, to je na muzike práve krásne …. ten album je proste vo viacerých aspektoch iný, ako predošlé, súhlasím s Jirkom 🙂
Navyše prvý posluch a špecifické emócie pri ňom môžu byť zavádzajúce a neskôr sa to kryštalizuje celkom inak – toto sa Ti v živote nestalo už aspoň sto krát ?
Za mínus u desek Kaipy považuji jejich přílišnou délku přes 70 minut, naposlouchat je stojí strašnou spoustu času. Na takové ploše je rovněž těžké udržet konstantní kvalitu. Méně někdy znamená více.
Z deviatich albumov Lundinovej zostavy KAIPA po Miléniu mám silne v obľube prvé dve : “Notes from the Past” a “Keyholder” potom to považujem za obdobie istej stagnácie a kolovrátkovosti, až tohtoročná novinka “Urskog” ma zase potešila a vrátila mi chuť zase kapelu intenzívnejšie počúvať.
“Angling Feelings” je pre mňa priemerná … ale aj tak veľké díky za recenziu …
Mayak: já za dosti nepovedenou označuji Mindrevolutions, proto jsem příchod Pera Nilssona opravdu přivítal. Jenže i s ním to začalo jít po čase z kopce.
Po Wobbler jsem trochu polemizoval, s jakou kapelou Pavle přijdeš příště. Jestli se vrátíš ke starým věcem, nebo dáš znovu průchod nové produkci. Kaipa mě zrovna nenapadla, ale to neznamená, že jejich recenzi nevítám. Naopak, mám je rád, ale taky ne všechno. Jejich tvorba mě časem přestala bavit, podobně jako u mnoha jiných kapel. Takže vlastně nevím jak dnes hrají. Poslední deska by měla být dobrá, už jsem to někde zaznamenal. Jedna bába povídala. Možná by se slušelo jim dát zase šanci. Třeba už tolik nefidlají:)
Lui: tak jak prokládám nové věci starými při poslouchání, rád bych postupoval i s recenzováním. Proto je dnešek ve znamení návratu do starých dobrých časů s odstrkovanou deskou Never Say Die.
Toto album bylo započalo novou kapitolu Kaipy. Odešek egomaniak Roine Stolt, který kdykoliv do Kaipy přišel, tak špatně zkončilo. Jeho nástupce Per Nilsson vnesl do Kaipy uplně jiný kytarový projev a songy Lundiny úplně ožily. Z dalších alb se to prvotní nadšení postupně ztrácelo, až letošní “Urskog” vykročila zase trochu jiným směrem k fusion jazz rocku.
Jirko co je to za hloupost s tím Stoltem? Vždyť je to génius a desky s ním mají hloubku a čerpají z jeho překrásné melodiky.
Novinka je fusion? Tak tomu říkám posun.
Nic proti Stoltovi, i když jeho styl hry a skládání mi nesedí, narozdíl od Kaipy. Jde mi spíše o osobnostní rysy, mnohokrát jsem četl, jak Stolt tvrdě prosazoval své nápady, až postupně kompozičně ovládl celou Kaipu.
Na novince “Urskog” hraje novej bubeník, který má odlišný styl hraní a celkově v klasicky “kaipovsky” stavěných písních více probublává fusion. Vítaná změna.
Angling Feelings je jistě výborná deska, ale já dovám přednost prvním třem deskám ze sedmdesátých let zpívané raritní švédštinou. Na nich vynikne skladatelská genialita dvojice Stolt-Lundin. Po katastofálních osmdesátých letech se famózně vrátili albem Notes From the Past a vysokou laťku drželi až po zde recenzovanou Angling Feelings. Následující In the Wake Of Evolution ještě rovněž není špatná, ale následující už mi spývají.
Stejně jako u novějších Flower Kings dochází invence.
Další rozpor, Flower Kings dochází invence? To snad ne, Islands je geniální dílo, které si dovolím srovnat s nejlepšími deskami číslo 3-6. Nebo se mýlím?
Souhlasím, The Flower King už nikdy nebudou tak silní, jako ve své první a druhé etapě. Roine stárne a na jeho způsobu komponování je to slyšet.