SHM-CD Warner Music Japan, WPCR-17340 /2016/
Méně známé, ale pěkné album v typicky italském, melodickém stylu. Jde o fúzi rockové kapely a symfonického orchestru, i když s oddělenými party. V pastorálně klidných pasážích obě tělesa spolupracují, ovšem jak dojte na “forte fortissimo”, hrají každé zvlášť. Buď kapela, nebo symfoňák.
Skupina Il Paese dei Balocchi (Země Hraček) pochází z Říma a na italské hudební scéně působila v letech 1971-74. Zanechala po sobě jedno eponymní album, vydané v roce 1972 a pak ještě dvě skladby z připravovaného, ale nikdy nerealizovaného následovníka, které se objevily na CD příloze knižní encyklopedie Italian Prog (2008).
Album Il Paese dei Balocchi produkoval Adriano Fabi (bratr slavnějšího Claudia Fabiho) a byla to jeho první práce pro rockovou skupinu. Na mladé kluky a začínajícího producenta šlo o hodně ambiciózní, řekl bych až velkorysej projekt, protože kromě studia se nahrávalo také v kostele. Kapela chtěla zvuk velkých, píšťalových varhan a znáte to – když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Nakonec tak využila nejenom krásnej nástroj z roku 1947, ale i akustiku samotného chrámu. Firmu to stálo hromadu peněz a kapela pak z prodeje alba neviděla ani vindru, ovšem pilně ho propagovala na těch největších festivalech své doby. Zúčastnila se legendárního, třídenního festu “Villa Pamphili” v Římě a vystoupila i na megakoncertech “Mostra d`Oltremare” a “Napoli ed al Piper”. Neminula ji ani pozvánka do několika televizních show, kde si zahrála po boku kolegů I Pooh, Rocky Roberts, I Camaleonti, Premiata Forneria Marconi, nebo Banco.
Album je to sice koncepční (podle slov kytaristy Fabia Fabianiho), ale víceméně instrumentální a podle textů se to tak dá poznat jen velmi těžko. Jistá návaznost je cítit spíš z hudby samotné, protože hlavní téma, prezentované v úvodní Il trionfo dell’egoismo, della violenza, della presunzione e dell’indifferenza se tady ještě několikrát objeví.
Úvod alba je vynikající a patří k nejlepším okamžikům celé produkce. Kapela spustí pěkně od podlahy a když tu samou melodii převezmou smyčce, okamžitě si vzpomenu na New Trolls a jejich Concerto Grosso z roku 1971. Druhá Impotenza dell’umiltà e della rassegnazione pokračuje v nastoleném trendu a první slova se tak ozvou až v pěkné a pastorálně klidné písničce Canzone della speranza. Až potud by bylo všechno v nejlepším pořádku a první výtku bych měl teprve k následující a bezmála osm minut dlouhé Evasione, kterou bych neváhal připsat na seznam legálně dostupnejch hypnotik. Její rytmus je prakticky neměnnej, dokonale vláčnej a šum smyčcového orchestru by uspal i děcko s ADHD.
Větší část pohádkově kouzelné Risveglio e visione del paese dei balocchi se odehrává v režii orchestru a kapela se přidá až v jejím závěru, ale jen potichu, potichoučku a na pilu se netlačí ani v následující Ingresso e incontro con i baloccanti. Zpěv má takové zvláštní echo a nejspíš půjde o nahrávku z výše uvedeného chrámu páně. Po symfonické vsuvce (Canzone della carità) a středověkém nápěvu (Narcisismo della perfezione) je tu druhá nejdelší skladba alba, sedmiminutová Vanità dell’intuizione fantastica. Rozjíždí se zvolna, ale její atmosféra postupně houstne a nakonec dojde aj na trochu toho hardrockového hřmění. Závěrečná Ritorno alla condizione umana se konceptu alba zcela vymyká, neboť jde o sólo jízdu chrámovejch varhan. Armando Paone se ukazuje v tom nejlepším světle a předvádí sugestivní, temnou jízdu ve stylu dark rockových Jacula…
Album se nahrávalo zhruba dva týdny a vyšlo u labelu CGD (FGL-5115) v počtu pouhých 1800 kopií. Teoreticky by tedy mělo být hodně drahé, ale na discogs se dá překvapivě koupit už za 35 Euro. Reedic bylo vydáno relativně dost a mini vinyl repliky od btf.it jsou pořád ještě v obchodech. Já jsem si do sbírky koupil výlisek od Warner Music Japan, kterej je součástí ediční řady Progressive Rock 1300 Collection. Je v klasické krabce a osmistránkovej booklet obsahuje tracklist, koláž z černobílých fotografií a povídání v japonštině.
SKLADBY:
01. Il trionfo dell’egoismo, della violenza, della presunzione e dell’indifferenza (2:34)
02. Impotenza dell’umiltà e della rassegnazione (4:10)
03. Canzone della speranza (3:56)
04. Evasione (7:43)
05. Risveglio e visione del paese dei balocchi (4:41)
06. Ingresso e incontro con i baloccanti (2:00)
07. Canzone della carità (0:45)
08. Narcisismo della perfezione (1:02)
09. Vanità dell’intuizione fantastica (6:57)
10. Ritorno alla condizione umana (4:17)
SESTAVA:
Armando Paone – voce, tastiere
Fabio Fabiani – chitarra
Marcello Martorelli – basso
Sandro Laudadio – batteria, voce
Il Paese Dei Balocchi
Symphonic Rock, Prog Rock
CGD
1972
LP
10
SHM-CD Warner Music Japan, WPCR-17340 /2016/
Snake,
ďakujem za zoznámenie s kapelou Il Paese Dei Balocchi. Práve som si jej rovnomenný album vypočul na Spotify. Je to fajn muzika, aj keď ja osobne mám predsa len radšej rockovú hudbu, v ktorej je viac spevu.
Máš pravdu, toho textu tady moc není a do hardrocku to má taky sakra daleko, ale mě tenhle rozmáchlej, melodickej styl vyhovuje. I když ta Evasione je fakt na usnutí ve stoje…
Pito, děkuju za tvůj názor.
Snake, skvělé připomenutí. Moje dlouhá léta oblíbená nahrávka, mám ji na historickém japonském vydání AMCE-558, pořízeno na Ebay. Mimořádná muzika, poněkud náročnější na soustředění pro svoji náladovou rozkolísanost. Jsou tam fantastické pasáže. Fakt chuťovka!
Já tu desku koupil teprve nedávno. Přece jenom nepatří mezi ty nejznámější a v různých RPI žebřících bychom ji (asi) hledali marně. Ale na rok 1972 je fakticky dobrá a navíc i pěkně hraje.
Antony, dík za koment.