»Historie jedné z nejproslulejších germánských kapel byla plná personálních změn i stylových posunů, vždy ale doprovázena poctivým muzikantstvím. Poznávacím znamením soundu Jane byly pomalu kráčející melodie, téměř pořád sólující kytara a mohutné klávesy. Všechny zpěváky kapely spojovala hospodsky drsanská barva hlasu.« Jaromír Merhaut

Pro hlubší ponor do minulosti legendární krautrockové formace si nedokážu představit příhodnější úvod, než Jardova slova vystihující podstatné ve třech větách. Další text tak možno brát především jako malou splátku dluhu kapele, bez které by byl můj život o poznání šedivější.

LIEBE AUF DEN ERSTEN HÖREN…

»I krautrock se dočkal svého seržanta. Schultze.«

Z hannoverských školních skupin Justice of Peace (Peter Panka – zpěv, Wolfgang Krantz – kytara) a The Devils (Klaus Hess – baskytara, Claus Zaake – bicí) se v roce 1965 zformovala poloprofesionální beatová kapela, která pokračovala pod názvem JP’s.
Období intenzivního koncertování s převzatým repertoárem a prvními pokusy o vlastní tvorbu vyvrcholilo krátkým turné po Švédsku a vydáním singlu s Hessovými songy Save Me a The War (1968). Ale ani tyto kroky, ani sound bohatší o saxofon Wernera Nadolnyho neposunuly formaci blíž k úspěchu, s koncem roku 1969 tak mizí v propadlišti dějin. A právě rozpad JP’s dal v říjnu 1970 vzniknout legendě jménem Jane.

Na samém počátku došlo k nevšednímu kroku v podobě kompletní výměny všech postů. Panka se pevně usadil na bubenické sesli, Nadolny vyměnil ságo za klávesy, Hess se chopil kytary a nově příchozí Charly Maucher (ex-Coffinbeats) po něm převzal baskytaru.
Kapela si zařídila zkušebnu v budově bývalé pekárny ve čtvrti Bothfeld na severu Hannoveru, kde na přelomu šesté a sedmé dekády někteří ze stávajících i budoucích členů formace příležitostně přebývali v komunitě hipíků, jejímž neodmyslitelným členem byl i ochočený makak rhesus, dobře známý z fotografií uvnitř rozevíracích obalů prvních dvou desek.

V předvečer svátku svatého Mikuláše odehráli Jane první veřejné vystoupení a otázku hlavního pěvce vyřešili v dubnu 1971 zlákáním spolubydlícího z Bothfeldu, zpěváka Bernda Pulsta z kapely jednoho halucinogenního singlu Blackmann Lane.
Na hannoverském festivalu Little Woodstock konaném 21. září se jim podařilo natolik zaujmout Günthera Körbera, producenta, manažera Metronome Musik a čerstvého zakladatele sublabelu Brain, že s nimi v tu ránu neváhal podepsat dlouhodobý kontrakt.

TOGETHER, 1972 *****

»Bernd Pulst je v současnosti nepochybně nejlepším německým rockovým zpěvákem.«

Podzim 1971 formace strávila v hamburských studiích Star Musik, kde z materiálu připraveného autorskou dvojicí Hess/Pulst vznikalo album, jež bude k mání pod názvem Together na jaře 1972 jako druhý titul na nově založené značce.
V mezidobí si Klaus Hess stihl vykoledovat jak obvinění ze squattingu, tak z narušování veřejného pořádku po incidentu na staveništi stanice městské dráhy, kde zaparkoval dodávku a obtěžoval dělníky hlasitou reprodukovanou hudbou. Není známo, zda jim pouštěl skladby z debutu Jane, na jehož adresu se v místním hudebním tisku nebude šetřit barvitou chválou: »Žhavé kytarové riffy jsou opředeny jemnými varhanními tóny, fantastická rytmika s dominantní basou tepe jako vzrušené srdce a skvělý zpěv dotváří přímo magickou atmosféru desky.«

A ani já nebudu. Hypnotickou atmosféru made in Jane, tedy plnou splněných očekávání, zatěžkaný sound a tempo táhnoucí se jak poslední roky před penzí má na svědomí dechberoucí zvuková stěna zahalená v klávesových plochách, které nechávají dostatek prostoru pro emotivní kytarová sóla navozující pestrou škálu pocitů, jež umocní důrazné bicí a především Pulstův expresivní vokál.
Zcela mimořádné dílo, kde každá nota má svůj význam, takže tu nic nechybí ani nepřebývá, řadím mezi nejlepší hardrocková alba, co znám. A trvám na tom, že v disciplíně zvané kariérní otvírák si Daytime v ničem nezadá s nesmrtelnostmi jako jsou Gypsy (Uriah Heep) nebo Black Sabbath (dtto). Ikonické album krautrocku.

Není divu, že se vícero skladeb natrvalo zabydlí v koncertním setlistu Jane, zato nečekaný byl zpěvákův odchod z kapely ještě před koncem roku, kdy mu pod hlavičkou Bernd P. vychází singl Ein Mensch Ohne Namen / Du Bist Genauso Gut s německou verzí globálního hitu folkrockové skupiny America A Horse with No Name.
Žádnou další píseň už ale Bernd Pulst, drogově závislý svobodomyslný poeta, nenazpíval. Následkem nevhodné léčby umírá 3. února 1973 za dosud ne zcela objasněných okolností na psychiatrickém oddělení nemocnice v Hannoveru.
Strohé informace spekulují o hlubokých depresích, či protestní hladovce, nejvěrohodněji působí ojedinělá vzpomínka jednoho z dávných kumpánů Matthiase Stuhlmanna uveřejněná v jeho memoárech Von der APO zum OPA (2016): »Bernd se nakonec ztratil v duchovní džungli. Byl tak zmatený, že to nikdo nedokázal pochopit a nikdo mu nedokázal pomoci. I přes intenzivní pokusy a diskuze musel být nakonec v apatickém stavu přijat na psychiatrické oddělení, kde bohužel zemřel během terapie hypnózou. Příčinou zřejmě bylo neléčené onemocnění plic.«
Jeho trudný osud se mi vybaví při každém poslechu alba.

HERE WE ARE, 1973 ****

»Základ Out in the Rain se zrodil na ulici, když jsem si po našem prvním albu přivydělával jako pouliční muzikant.«

Hessova vzpomínka na okolnosti vzniku asi největšího šlágru z repertoáru Jane vypověděla leccos o neutěšené finanční situaci a k pohodě rozhodně nepřispělo ani Maucherovo přerušení muzikantské dráhy vynucené zdravotními důvody. Nebýt hrozby sankcí za nenaplnění smlouvy a zarputilosti ústřední dvojice Panka/Hess, podle všeho by formace skončila dřív, než pořádně začala. Na scéně se tak znovu objevil Wolfgang Krantz, který se s Hessem podělí o všechny basové a kytarové party, zatímco zpěv připadne Pankovi, jenž tu poprvé zúročí zkušenosti nabyté v předchozích štacích.
Když odhodlaná formace vyráží na několikatýdenní turné po západním Německu, je téměř na mizině. Přesto z ní přesvědčivé výkony při živých vystoupeních učiní žádanou atrakci a při natáčení druhé desky musí neustále pendlovat mezi pódiem a studiem Windrose v Hamburku.

Tož tady jsme a s náma to nejtvrdší album z celého katalogu Jane Here We Are, jež přišlo na svět 7. májový den roku 1973. Přední stranu rozevíracího obalu zaplní snímek všech členů kapely rozvalených na pohovce v důvěrně známém pokoji nad bývalou pekárnou a svou náladou bude korespondovat s pochmurnou atmosférou alba, která s ohledem na uplynulé události nemůže překvapit. A nevybočí z ní ani fanoušky veleoblíbený baladoidní majstrštyk Out in the Rain, koncertní stálice pro několik příštích desetiletí.
Receptů na spokojenost však i tahle deska v převládajícím tempu zpomalených záběrů vystaví vícero. Meditativní kytarová sóla, stejně upozaděné jako atraktivní klávesové vyhrávky plus andělský mellotron a ojedinělý výkon zpívajícího bubeníka, nejpozoruhodnější v naléhavé Moving s netradiční psychedelickou mezihrou, budiž těmi nejúčinnějšími.

V monotonní nekorektnosti Redskin s pseudochorálem amerických Indiánů možno vedle Panky slyšet i hlas producenta Körbera a celou řadu doprovodných pěvkyň, které svou přítomností ozvláštní i snový Waterfall. Relaxační ukolébavku Dandelion i éterickou Like a Queen s efektama mistra zvuku Dietera Dierkse bych vydržel poslouchat dýl než trvají (2:19 a 2:38) a říkám si, že při celkový stopáži pod 34 minut se snad časem šetřit nemuselo, zvlášť na nepravým místě. Nu což. Chytlavá ústřední melodie titulní skladby s Krantzovou hutnou basou, Hessovou říznou kytarou a nevázaně gradujícím závěrem dají rázem zapomenout na všechny strasti předcházející vzniku alba a málem i na zjevnou dramaturgickou nedotaženost.

III, 1974 ***½

»Věci spí. Sní dlouhý sen – Ve všech se spící píseň skrývá – Kouzelné slovo vyslov jen – a celý svět se rozezpívá.«

Nadějeplný verš německého romantického básníka Josepha von Eichendorff na přebalu třetí desky není citován náhodou, bo ani začátek roku 1974 nebyl Jane bůhvíjak nakloněn. Tíhu nepříznivých okolností neustál klávesista Nadolny, jenž upřednostnil klidnější existenci ve vlastním souboru Lady a pouze dočasnou protiváhou jeho odchodu se navíc ukázal být návrat vyzdraveného Mauchera, který s výjimkou Way to Paradise svým struhadlovým hlasem obstará i všechny pěvecké party na albu, jež vznikalo v týdnu od 13. do 20. února coby jedna z prvních nahrávek v právě dobudovaném studiu Connyho Planka ve vestfálském Neuenkirchenu.

Dílo, stroze nazvané III přineslo odlišný sound s hojností kytarových efektů. Úvodní vteřiny vzdáleně připomenou The Who (Baba O’Riley), ale hypnoticky se táhnoucí tempo desetiminutovky Comin’ Again posluchače záhy nasměruje správným směrem, tj. do dílny Jane, odkud pochází i mocná píseň Way to Paradise s fudgeovsky zpomaleným motivem z globální lidovky If I Were a Carpenter songwritera Tima Hardina, Krantzovým pianem a textem, z něhož mrazí (»Byl jsem mnichem, který se upálil – ale nikoho to nezajímá – Naším osudem bude jen pláč – na cestě do pekla«).
Spolu s uhrančivou baladou I Need You, výživným úryvkem instrumentálního jamu s přiléhavým titulem Jane-session a duální kytarovou miniaturou King of Thule s názvem od Goeteho tvoří skálopevný základ třetího alba, jež tentokrát vyšlo nejen v Japonsku, ale s ročním zpožděním i za velkou louží u Capitol Records.

Zemitý hardrock s bluesovým fundamentem se údajně dočkal kladného hodnocení v Billbordu a formace vytoužené nabídky na americké turné v roli předskokanů Grand Funk Railroad. Táhnoucí se neshody mezi zastupujícími agenturami však nakonec akci odpískaly a sen o zámořské kariéře se rozplynul.
Vítané rozptýlení tak představovalo jen stálé angažmá v muzikantském fotbalovém týmu 1. FC Rock’n’Roll, v němž se sešla celá řada borců z místní hudební scény.

LADY, 1975 ***½

»Hannoverská čtveřice najednou zněla víc americky než německy, což byl další důvod, proč je krautrockoví elitáři ignorovali.«

Rozčarování kvarteta se zdálo být zažehnáno vydáním limitovaného singlu se dvěma songy v němčině Bambule Rock a Feuer Auf Der Dragonia pod Maucherovým pseudonymem Der Chef (dnes k mání v cenách kolem 50 €uro). Lehkovážnost projektu podtrhoval obal s rozkuráženými karikaturami hudebníků, kteří čas od času oba kousky zahráli i na koncertech, přetrvávající napětí však na sklonku léta 1974 přeci jen vyústilo v odchod dvojice Maucher, Krantz (»Jako kytarista byl Klaus Hess skvělý, jako samozvaný kapelník nesnesitelný«).
Oba odpadlíci s raným členem Scorpions Wernerem Löhrem (bicí) a kytaristou Arndtem Schulzem zakládají skupinu Harlis, s níž sice nevytvoří díla, jež by brala dech svou přímočarostí a syrovostí nebo snad oplývala novátorstvím, ale nahrají dvě poctivá alba kytarového rocku (Harlis, 1976 a Night Meets The Day, 1977), na nichž se budou spoléhat na čisté kytarové tóny, zpěvnost a melodie.

Nasmlouvané koncerty ve Švýcarsku odehráli Jane jako power trio, když byl narychlo přijat »pozitivní šílenec, který měl v malíčku víc rock’n’rollu, než spousta muzikantů v celém těle,« basista Martin Hesse. V říjnu 1974 ho následoval i bývalý spoluhráč z kapely jednoho alba Dull Knife, zpívající klávesista maďarského původu Gottfried Janko, s nímž na přelomu let 1974-75 v Plankově studiu natočí další album. Oproti obvyklostem je tentokrát coby autor uveden samojediný Klaus Hess, což se záhy stane předmětem dalších sporů, jež nakonec vyústí v Jankův odchod z kapely, která si několik domácích vystoupení během prvního měsíce nového roku zpestřila posílením o kytaristu s hvězdnou budoucností Matthiase Jabse (ex-Fargo, Lady).

LP vyšlo pod titulem Lady a dá se předpokládat, že shoda s názvem Nadolnyho kapely nebyla čistě náhodná, ač ve hře byla rovněž slovní hříčka se stoneovskou Lady Jane. Odhlédnuto od funky soulového úletu Silver Knickers (But You Are Allright) a netypicky svižného, ale parádního rozjezdu Waiting for the Sunshine, představuje čtvrté album návrat k zatěžkanému a jasně identifikovatelnému soundu.
Vkusný hold zesnulým rockovým velikánům Music Machine dokládá, že netuctový text nebyl v případě Jane zas až takovou výjimkou, nejsilnější chvíle ale přináší dva baladické songy, vydařenosti každým coulem včetně Jankova jinak ne úplně přesvědčivého vokálního výkonu. Nepochopitelně přehlížený melancholický majstrštyk Lord Love náladou připomene nesmrtelnost When a Blind Man Crys od Deep Purple, aniž by bezduše kopíroval a závěrečná So, So Long unášená akustickou kytarou, vícehlasým zpěvem a Hessovým tklivým sólem se časem stane oblíbeným koncertním číslem. Lepší vysvědčení jí nikdo nevystaví.

FIRE, WATER, EARTH & AIR, 1976 *****

»This L.P. is effected by Kunstkopf (Dummy-Head)«

Gottried Janko s kapelou ještě absolvoval turné, ale když v listopadu 1975 Jane nastupovali do studia, na jeho místě už dlel starý známý Werner Nadolny, jenž sebou přibral i rozpracovaný námět na koncepční album, jehož nosným tématem jsou čtyři živly (oheň, voda, země, vzduch), které se promítají do dvanácti znamení zvěrokruhu, jež se rozdělují na zemská, vodní, ohnivá a vzdušná a lze k nim přiřadit i čtyři světové strany, roční období nebo základní druhy lidské povahy.
Záznam byl pořízen tehdy populární metodou binaurálního nahrávání, o který jsme tušili míň než nic a mám za to, že u běžného posluchačstva jí nikdy moc pšenky nevykvetlo.

Mistrovské dílo vševypovídajícího názvu Fire, Water, Earth & Air z února 1976 sestává z několika porůznu uváděných částí. Časově je album děleno na tři díly, tracklist na obalu jich uvádí sedm, etikety LP šest, když spojí Air/Let The Sunshine In se závěrečnou instrumentální dohrou The End. Většinově jsou uváděny s podtitulem (mj. Air/Superman, zde v zajetí rytmu bolera) a občasně doprovázeny přírodními zvuky.
Ale čert vem nepřehledné dělení i další úsečnou stopáž (33:10), bo v tomhle případě se jedná o dokonale fungující celek, který nabídne nespočet vjemů a pohltí natolik, že rychle uteče i repeat. Charakteristické vlažné tempo, dominantní klávesy s kytarou, heavy rockové aranže s prvky klasiky a táhlé tóny syntezátorů totiž svádí k bdělému snění ať už při poslechu civíte do praskajícího ohně, lábete živou vodu zn. Pilsner Urquell, mašírujete krajinou plnou pokladů přírody nebo se necháváte unášet svěžím vánkem bez aviváže.

»Oheň, voda, země a vzduch se v mé duši spojují,« zpívá Klaus Hess, ale vyhrocená diskuze nad přebalem desky měla k názorovému splynutí na míle daleko. Nadolnyho koncept byl jasný, každý živel měl představovat jednoho člena kapely podle odpovídajícího znamení v horoskopu. Problém nastal, že Hessovi rozenému ve štíru astrologie přisoudila ‘vodu’, zatímco on prahnul po ‘ohni’. Žabomyší spor mezi kytaristou a klávesákem spolu s neodpovídající prezentací (viz vnitřní strana gatefoldu) nakonec vedl k dalšímu odchodu Nadolnyho, který restartoval odložený projekt Lady a v květnu 1976 s ním nahrál neúspěšné eponymní album pro Vertigo.

Uvolněný post obsadil Manfred Wieczorke, původně kytarista, posléze klávesák hannoverských souputníků Eloy, s kterým Jane vyrazili na veleúspěšné turné po šedesáti německých městech. Nastala nejstabilnější fáze v personální historii kapely, která v období 1976-78 přinese tři alba v nezměněné sestavě.

LIVE AT HOME, 1976 *****

»Na konci show jsme byli tak vyčerpaní, že vokál byl úplně mimo.«

Pro pořízení žádané koncertní nahrávky bylo vybráno domácí vystoupení v nabité Niedersachsenhalle 13. srpna 1976, jež bude k mání koncem roku na 2LP Live s podtitulem ‘at Home’ v atraktivním přebalu se snímkem marťanské krajiny pořízeným přistávacím modulem planetární sondy Viking 1 (v Japánii s alternativní verzí obalu). Kompletní záznam včetně závěrečné balady So So Long, která se na album z výše citovaného důvodu nedostala, navíc v lednu 1977 odvysílá rádio WDR, dneska největší veřejnoprávní rozhlas a televize kontinentální Evropy.

Vedle již vydaných, porůznu upravených, případně přejmenovaných skladeb (All My Friends = Air/Superman s alternativním textem, Lady = Wishdream Lady, Rest of My Life = I Need You) obsahuje hned pětici dříve nevydaných songů. Instrumentálky River a Hightime for Crusaders, jež byly jakýmsi aktualizovaným pokračováním Jane-session, čarokrásnou baladu Expectation, ryze sabbaťáckou pětiminutovku Another Way, v níž se Martin Hesse vyrovnává s probíhající vztahovou krizí a grandiózní dvacetiminutový opus Windows, původně rozpracovaný pro muzikál Farma zvířat.
Nikdy jsem důvody takové dramaturgie úplně nepobral, avšak řečeno s klasikem »hudba není o pochopil – nepochopil, ale o emocích.« A ty při poslechu pracují na plné obrátky, bo i nové kousky se drží osvědčeného vzorce. Pestré klávesové plochy, jímavá kytarová sóla, dynamické bicí, hutná baskytara, jen zdánlivě těžkopádné tempo a omamně pohlcující atmosféra. Co víc si od muziky přát? Snad jen tísnit se mezi třemi tisícovkami přítomných v sále s poloviční kapacitou.

Od tradičního intra zasazeného do skladby All My Friends, přes zmíněné novinky až po všechna klasická čísla, jež toho večera zazněla (Out in the Rain, Hangman, Daytime a Fire, Water, Earth & Air), si vychutnávám každou notu, ať už si k ní vzal slovo kdokoli z pěveckého tria Hess, Hesse, Panka. A nepozastavím se ani nad tím, že ryze germánská kapela ve svém rodném Hannoveru s výjimkou »danke šén« promlouvá k publiku výhradně anglicky, což bylo tehdy typickým rysem pro většinu krautrockových kapel, ježto ve zlatých sedmdesátých tu identifikace s anglosaským rockem dosáhla maxima.

A skupina Jane svého kariérního vrcholu. Jen ve Spolkové republice Německo se dvojalba Live at Home během několika týdnů prodaly desetitisíce kusů. Taky jsem jeden pořídil a po patnácti dvaceti letech mu chtěl dát odpočinout zakoupením první reedice na CD, aniž bych zaregistroval, že z kapacitních důvodů vynechala jednu skladbu. Že volba padla zrovna na Daytime neomluví ani fakt, že už ji nikdo nikdy nezazpíval jako Pulst.
O nápravu se postaralo až vydání na 2CD (2008), které rovnou přidalo i bonus, jenž zahrnuje vystoupení kapely v rozhlasových studiích WDR z 8. ledna 1977 pro rozhlasový pořad Nachtmusik s báječnými verzemi Fire Water Earth & Air, Out in the Rain, Hangman a dechberoucí interpretací epické Windows, která je tu ještě delší než na Live at Home.

BETWEEN HEAVEN AND HELL, 1977 ****½

»Stejně jako mě milion much nepřesvědčí, abych jedl hovno, nemůžou mě Jane přesvědčit, že jejich hudba je dobrá.«

Dobový citát pocházející z mnichovského měsíčníku Sounds se sice na internetu a v bookletech reedičních CD objevuje i v korektnějších verzích (př.: »Ani 30 000 kupců alba mě nepřesvědčí o tom, že tato monotónní a megalomanská hudba je zajímavá«), ani ty však nemůžou zmírnit pachuť linoucí se ze slov některých domácích publicistů, kteří veškerou podebutovou produkci kapely neváhali podrobit destruktivní kritice.

Pod tlakem vedení Metronomu se vyšťavená formace na čtyři únorové týdny roku 1977 přesunula do Delta Acoustic Studia v Grevenbroichu, hnědouhelném městě na řece Erft, kde začala nahrávat další album, aniž by měla po ruce dostatek připraveného materiálu. Podle Hesse se jako nevyhovující ukázalo být rovněž firmou doporučené studio, v němž se nedalo dosáhnout požadovaného a provozovatelem garantovaného zvuku. Přesto se kapele podařilo natočit další znamenité album, jež si v ničem nezadá se svýma nejvydařenějšíma předchůdcema. Pod názvem Between Heaven And Hell se na trhu objevilo v polovině roku 1977, kdy už měla formace za sebou úspěšné švýcarsko-německé turné.

Celou první stranu LP obsadila dvacetiminutová titulní kompozice, jejíž nekonečné intro by obstálo coby hudební doprovod každého hororu, co byl kdy natočen. Četné změny stylu a tempa v dalším průběhu, něco vyšinutého smíchu, opakující se pasáže evokující Pink Floyd (kupodivu ty gilmourovské, jejichž čas teprve přijde) plus chrámový sbor pocházející ze sakrálního rockového experimentu Czesława Niemena Bema pamięci żałobny rapsod s latinskou citací Hannibala: »iusiurandum patri datum usque ad hanc diem ita servavi« aneb krautrock s atmosférickým feelingem a nádechem romantiky, hutný jak svatomartinský ležák. Ultimátní záležitost.

Druhá strana desky o třech skladbách už takovou sílu nemá a snad ani nemohla mít. Přímočařejší song Twilight o temnější stránce existence s táhlými kytarovými sóly, varhanami natočenými v kostele sv. Bartoloměje v městečku Wilster, jimž zdatně sekunduje harfa A. Zchenkera, který stopově přispěl i v samém závěru baladoidní Voice in the Wind v nenapodobitelném podání Petera Panky, ani statusácký finále Your Circle, jehož přearanžovaná verze pod názvem Southern Line najde za pár let místo na albu Germania, nakonec pátou hvězdu úplně neuhasily. I s přihlédnutím k působivému a obsahu padnoucímu obalu, jehož základem je obraz od Roberta Titzeho, hannoverského malíře a objektového umělce. Co na tom, že přijít na důvod přítomnosti dětského bandity stojícího mezi kapelou a obrazem, se mi už nejspíš nikdy nepodaří.

Když Jane přebírali 6. září 1977 cenu Golden Brain Label za 300 000 celkově prodaných alb na domácím trhu (nezaměňovat s oficiálním oceněním od německé sekce IFPI), mateřská firma tím paradoxně ještě posílila pozici kapely při vleklém vyjednávání o nové smlouvě. Ve hře bylo několik společností. Pro případ nedomluvy přichystali na Metronomu kompilační LP Crowns o sedmi vybraných skladbách a doladit podmínky pro turné ve Státech odletěl osamocený Klaus Hess. Po dvou týdnech nekonečných debat s tamními manažery se v lednu 1978 vrátil s tím, že na podzim Jane vyrazí na zaoceánskou šňůru.
Začátkem února byla přece jen uzavřena dohoda s Metronomem o pokračování zavedené spolupráce. Za podpis nové smlouvy a výhradní licenci k užití díla obdržela kapela tehdy horentní sumu 600 000 DM, kterou částečně využila k dobudování vlastního 24stopého nahrávacího studia, umístěného v hrázděném domě v malebném městečku Sarstedt poblíž Hannoveru.

AGE OF MADNESS, 1978 ***

»Jane prokázali tzv. záporný talent, jen masochisti můžou opakovaně poslouchat jejich novou desku.«

Zkonsolidovaná sestava nové prostory kvapem pokřtila nahrávkou dalšího alba, které se na pulty dostalo 4. dubna pod titulem Age of Madness. Domácí prostředí s nově nalezenou motivací a inspirací se promítlo především do uvolněnější nálady a vzdušnějších aranží. Ta tam je charakteristická mohutná zvuková stěna, scénu opanoval atmosférický soft/hard rock, jemuž člověk (ne)musel přivyknout. Málokomu se to asi podařilo na první dobrou, zato leckoho může napadnout, že opakovaný vtip s přetaženým intrem není vtipem. Pravdou ale je, že představu o dalším dění na albu poskytne dokonalou.

Většina skladeb neurazí, některé nadchnou, Bad Game dostojí svému názvu. Do první skupiny řadím optimisticky laděný instrumentální song Memory Symphony, monotónní singlovku Love Song s přesně dávkovanou ležérností, nabasovanou Get This Power s nečekanou foukačkou i obě části nulté knihy Věku šílenství.
Potěchovou bublinu se mnou sdílí hudební doprovod k westernové scéně s tasenými kolty Auroville (jinak to název experimentálního města v Indii, z něhož zbyl jen ezoterický skanzen pro turisty), příjemně chytlavá a přitom nepodbízivá hitovka With Her Smile a snová instrumentálka Meadow, která posluchače s otevřenou myslí a zavřenýma očima přenese na rozkvetlou jarní louku. Ne že by tam bylo zle, ale vážně si přeju skotačit s Jane po lučinách? Kdeže, radši bych s ní znovu zapad’ do krčmy.

Zběsilé tempo, v němž album vznikalo, se promítlo i do vadně uvedeného tracklistu na přebalu, kde se již nezareagovalo na provedenou změnu pořadí skladeb. Nesprávně anoncováno jako úplně první singl Jane bylo i doprovodné SP Love Song / Get This Power z května 1978, jež doplnilo čtyřskladbové EP, které obsahovalo skladby Auroville, Bad Game, With Her Smile a druhou část Age of Madness.
Již vylisované kompilační LP Crowns firma nakonec stáhla. Přesto se pár desítek kusů bez přebalů dostalo k lidem od kapely, kteří je nabízeli na koncertech. Aktuálně je k mání jediný exemplář na discogs za 1500 €uro.
Řadu televizních vystoupení a další vyprodané turné zpestřila 13. dubna 1978 zastávka v hamburské Markthalle, kde byla Jane předána Stříbrná deska za více než 100 000 prodaných kusů dvojalba Live at Home (oficiální ocenění se v NSR udělovala od roku 1975; pro zlatou desku byla stanovena hranice 250k, pro stříbrnou 100k).

»Poté, co německé rockové formace jako Kraftwerk, Kraan a Lake prorazili v Americe a až potom uspěly doma, zkusila skupina Jane opačnou cestu: Po osmi deskách, 400 000 prodaných LP a Zlatém albu v Německu bude nyní hannoverská kapela s pomocí svého aktuálního titulu Age of Madness expandovat do země zaslíbené, Spojených států.«
Nadšená zpráva z blíže neztotožněného periodika datovaná do poloviny roku 1978 úplně neladí s výše uvedenými ověřenými numery ani informacemi a chtělo by se říct, že je rovněž v rozporu s nastalým trendem, ale kdo ví. Ověřit už se řádně nedá ani realizace plánovaného výjezdu do Ameriky na podzim ’78, o jehož přípravách psal i švýcarský hudební časopis POP. Po celém turné ale nikde není sebemenší stopy, což je v příkrém rozporu s obvyklostmi, i proto si troufám tvrdit, že kapela ve Státech nakonec nehrála a že mimo starý kontinent vycestovala až v roce 1992.

Jisto je, že s poslední deskou prodejní čísla výrazně klesla a co hůř, vážné trhliny v osobních vztazích vedly Manfreda Wieczorka na jaře 1979 k odchodu z kapely. Věčná škoda.

SIGN No. 9, 1979 ***

»Bez kláves pro mě byli Jane jako televize bez zvuku.«

Vynikající muzikant dal vzápětí dohromady formaci Firehorse, s níž v červenci 1979 nahrál album On the Wind (Ariola, 1980), založil vlastní nahrávací studio Nautilus, vrhnul se na produkci a odmítl nabídku návratu k Eloy. Do toho skomíral punk a vzdouvala se nová vlna. Vyvstala otázka, jakým směrem se budou ubírat další kroky Jane a jaký tvůrčí potenciál v kapele ještě dřímá. Odpověď mělo dát další album.
Firma zatím na druhý pokus uvedla na trh kompilační LP Waiting for the Sunshine v rámci série Rock On Brain. Zajímavostí prapodivného výběru je, že pouze titulní skladba se nacházela i na tracklistu stornovaného vydání.

Trefné vyjádření Martina Hesseho napovídá, že za rozhodnutím pokračovat dál bez klávesisty třeba hledat hlavně únavovou liknavost kapelnického dua Panka, Hess. A nic na tom nemění ani kytaristova snaha při ozdravném pobytu na Ibize naverbovat jugoslávského hudebníka a zpěváka Predraga Jovanoviće, který se do historie Jane zapíše jako Pedja. Zatím se mu v kreditech dostane jen speciálního poděkování za inspiraci, ale nebude to jeho poslední slovo. Bohužel.

Album Sign No. 9 se pohybuje ve zcela jiných sférách, než bývalo zvykem. Mnohé napoví už titulní otvírák s jednoduchou vokální linkou, silným refrénem a kytarovým soubojem, který svádí Hess sám se sebou. Byl jím natolik pohlcený, že ho ani gong nezastavil. A na slibný začátek naváže drtivá většina dalších čísel: ‘stoneovská’ Love Can’t Wait, potenciální hymna všech uzdravených kardiaků Say Hello, (ne)smělá připomínka starých časů Moonstone s kvílející kytarou, bezva riffem a výpravným vokálem, můj favoritní atmosférický kus Love On Earth, obě snové instrumentálky Henry Goes Married a Letter to Marianne i finálová I Know One Day s příhodným klávesovým podkresem v podání Klause Hesse. Jen k jednotvárné That’s the Way jsem si cestu ještě nenašel, zato Pankův brilantní výkon na vyklidněném albu vynikne ještě víc než na ostatních deskách.

V debatách jsem se setkal mj. s názorem, že Sign No. 9 má blíž k meditační a relaxační hudbě než k prvním albům a že už to ani nejsou Jane. Medvědí službu vykoná rovněž poznámka z jinak informačně chudých stránek kapely, která hlásá, že i sami zúčastnění muzikanti tohle dílo považují za nejslabší, jaké kdy vydali. Jak je na tom citovaný odsudek s autenticitou se ověřit nepodařilo, stejného hodnocení se tam ale dostává i následujícímu titulu.
Jistě, Jane se za uplynulou dekádu hodně změnili, ale kdo ne? Osobně považuju melodický hard rock s dominantní akustickou kytarou na deváté studiovce Jane za veskrze příjemnou poslechovou záležitost, která u mně nemá problém obstát i jinak než v pozici nerušivé background music. Pro někoho málo, pro jiného dost. Pro mě tak akorát.
Větší problém mám vlastně jen s výjevem na přebalu desky. Cizokrajný opeřenec (snad tukan) před oprýskanou zdí a košile s palmičkami coby potisk vnitřního obalu sice dávají tušit souvislost s Hessovým relaxačním pobytem, ale motiv na obalu alba rockový kapely si prostě představuju jinak.

JANE, 1980 **½

»Pedja v sestavě Jane působil jako brzdař kolotoče na dětském hřišti.«

Nastolené strojové tempo – co rok to nové album plus cca 150 koncertů – by po deseti letech vyšťavilo kdekoho, natožpak autorskou oporu týmu, za níž se Klaus Hess vždy považoval a jíž taky byl. Nikdo ani jeho skladatelský podíl a muzikantský přínos nezpochybňuje, samotný poslech jednotlivých alb, včetně titulů mimo základní diskografii (sólo, vedlejší a nástupnické projekty) ale napoví mnohé rovněž o konkrétních vkladech ostatních zúčastněných do společné tvorby.
Každopádně v kreditech eponymního alba došlo u reedičních vydání na CD ke změně z původní verze ‘All titles by Jane’ na variantu ‘by Klaus Hess’. S přihlédnutím ke kvalitě zdejšího materiálu ale vyvstává otázka, zda v týhle bitvě nedošlo ke střelbě do vlastní nohy. Ale co už.

Z oblíbené rekreační destinace si kytarista tentokrát místo čisté hlavy dovezl Pedju osobně, takže se poprvé od debutového alba Together v sestavě Jane vyskytl zpěvák na plný úvazek. Svou stopu zanechá na jubilejní studiové nahrávce, jež vznikala v červnu 1980 a pokračovala v kurzu, který nabralo minulé album. Do přímočarých rockových kompozic se navíc tu a tam vkradly prvky nové vlny, punku i reggae, jen sporadicky ku prospěchu věci.
K tomu nejlepšímu, co album nabízí, patří energií nabitý otvírák On My Way, hardrocková klasika New Man in Town, solidní bluesovice Stay with Me a dvouminutový Pankův výlet do minulosti v úvodu Stop the Clock. O poznání slabší pokračování ale k potěše nabídne už jenom Hessovo klávesové Intro v Easy Going, čistokrevnou rockovici Love Your Life a “krautrockový Paranoid” Cadillac Rider s Nadolnyho hostujícím saxofonem. Suma sumárum, nic pro puristy, ale ani pro smířlivější fans to není žádné vybrané menu.
Za hlavní problém považuju odfláknutou produkci a výkon pěvce. Nepochybuju, že se zaníceným producentem a Pankovým nenapodobitelným projevem se z leckterého kusu dalo dostat daleko víc.

Leč nestalo se, komunita stoupenců Jane tak znovu prořídla, prodejní čísla dál klesala a problémy se dostavily i na turné, bo většina fanoušků jugoslávského excentrika jako zpěváka nikdy nepřijala. Výmluvné je svědectví z první ruky od Wernera Nadolnyho, jenž tehdy působil jako hostující muzikant, jelikož kapela neměla stálého klávesistu: »Pokaždý, když Pedja vyšel na pódium a začal zpívat, ozvala se vlna pískotu, ze které se vám ježily chlupy na krku. Potom přišla skladba, kterou odzpíval Peter a diváci jásali. Takovou horskou dráhu emocí jsem naživo nikdy nezažil. Byl jsem rád, že moje role obnášela jen pár vystoupení.«

Firma přispěchala s novým výběrem starých Jane na 2LP Rock On Brain (1980), ale darmo. Výsadní pozice byly ztraceny a známky kreativního vyhoření vyvolaly pochybnosti nejen v myslích posluchačů, ale i uvnitř kapely samotné.
Srbského beach boye obrazně nepohřbili jen příznivci Jane, ale i německý tisk, který záhy rozšířil zprávu o jeho úmrtí při autonehodě v Mnichově. Peter Panka však nelhal, když později tvrdil, že to byla novinářská kachna, že mu ještě v roce 1996 telefonoval z Londýna. Skutečnost byla taková, že se po německém fiasku vrátil do rodné Jugoslávie, kde založil synth-popovou skupinu D’ Boys, s níž vydal několik neposlouchatelných alb, načež přesídlil na jih Francie, kde užíval rodinnou pohodu.

Turbulentní rok přinesl rovněž Maucherův návrat na scénu průměrným sólovým albem Performance a co víc a především, kapela Jane přišla o veledůležitý třetí faktor stability. Skončit se rozhodl Martin Hesse, otrávený přetrvávajícím chaotickým vedením a způsobem práce. S někdejším spoluhráčem z Dull Knife Clausem Zaakem vzápětí zakládají soubor Rizzo a vydávají energií nabité album Public Animal (1980).
Pozůstatek formace Jane o sobě dal znovu vědět až na podzim 1981, kdy duo Panka a Hess vyrazilo na krátké turné s neznámým anglickým baskytaristou Tedem Jonesem. Tudy však další cesta taky nevedla.

GERMANIA, 1982 ***½

“Nápadné jsou tendence k tvrdšímu soundu, avšak stále dominují nosné melodie.”

Čtyři roky poté, co byl s velkou pompou uzavřen nový kontrakt mezi Jane a labelem Metronome na čtyři alba (po 150 000/ks), si kapela musela přihnout z kalichu hořkosti, když jí byla firmou nabídnuta kompenzace 50 000 DM za předčasné ukončení smlouvy. Po rázném odmítnutí se společnost dokonce obrátila na soud, který ji ale rovněž nevyhověl. Pyrrhovo vítězství však není důvodem k oslavám, Jane se rázem ocitli na černé listině všech nahrávacích společností.
Tož jaké asi může být album, jehož zrodu se vydavatel mermomocí bránil, rozklížená skupina ho prosadila jen díky rozhodnutí soudu a fanoušci z něj měli dopředu hrůzu? Odpověď je stejně stručná jako překvapivá, velmi dobré. A to si ani pro srovnání nemusíme vybavit, co za perly v tom čase vydávali někteří rockoví velikáni.
Na Pankovo naléhání se do sestavy vrátil starý známý Charly Maucher a dobře, že tak. Nechtěné album vznikalo během května 1982 již tradičně v domácím hannoverském Jane-studiu a zní neobvykle drsně a syrově. A jak by taky ne, autenticky odráží rozpoložení kapely, jež se promítlo i do názvů, potažmo obsahu některých skladeb. Za tracklist s položkami No Future, I’m So Down, či Driving Me Crazy by se nemusel stydět ani Sid Vicious blahý paměti.

Pod značkou Jane tu vůbec poprvé ve strhující titulní písni použijí německý text, podle všeho proto, aby zúčtování bylo srozumitelné masám. Novinkou je i konkretizace jednotlivých autorských příspěvků. Kompletní trio je podepsáno pod polovinou skladeb, tři písně představují různé varianty kooperace a Hess svůj punc vtiskl dvěma číslům: zpěvnému apelu Rock and Roll Revolution a jak jinak než uvolněnému reggae Get Back to You, jedinému songu toho druhu, který jsem schopen si náležitě užít. Sám o sobě je tím nejúčinnějším stimulantem.
A pozadu nezůstávají ani ostatní plnotučné kousky: přímočarý song Got No Shadows, energické refrénové halekačky Cool and Collected, I’m So Down a Driving Me Crazy, nápaditá variace na blues rock No Future i umně přearanžovaná Southern Line (orig. Your Circle z alba Between Heaven And Hell), mezi nimiž se snadno skryje plonková When I Went to the Scene bez chuti a bez zápachu.
Staré časy jsou tu připomenuty sice jen vzdáleně, ale to ani nebylo cílem. Přesto fanouškům odmítajícím tohle album rozumím, taky jsem ho drahně času upozaďoval. Nahromaděný skluz ale v posledních letech doháním, takže z kategorie nejodloženějších titulů se Germania vyšplhala k nejvyšším příčkám v seznamu “doceněné až s odstupem času”. Snad jedině Destination od Eloy se u mně kdy dostalo srovnatelné poslechové rehabilitace.

Po předchozí opakovaně rozpačité spolupráci s uměleckým studiem PPT (Peter Peter Team) se dyzajnu přebalu ujal sám Peter Panka. Klapky na očích muzikantů snad ani nešlo vnímat jinak než jako výmluvnou reakci na počínání firmy. Čert ví, jestli si to tak přebrali i hlavouni z Metronomu, každopádně odmítli vydat LP v gatefoldu, na Mauchera tak zbylo jen místo na vnitřním černobílém obalu.
Jak se dalo tušit, řádné ukončení smlouvy s vydavatelskou společností představovalo i první krok k uzavření klíčové kapitoly nevšedního příběhu Jane, která kapele přinesla nejenom zástupy fanoušků různého stupně oddanosti v Německu, Švýcarsku, Rakousku i jinde ve světě, ale taky několik alb, jež jsou považována za významný milník německé rockové historie. Plným právem.

WARLOCK, 1983 ***½

»Bude to znít divně, ale fanoušky raných Jane tahle baletní inscenace potěší jistě víc než poslední alba skupiny.«

Werner Nadolny po konzultaci s kolegou z branže, britským hudebníkem a skladatelem žijícím v Německu Jonem Symonem, na podzim 1982 přesvědčil všechny tři členy kapely, aby se rovněž zapojili do práce na rockovém baletu Warlock, jehož první verzi Symon vydal o rok dřív na LP Warlock (Memories of A White Magician). Ovšem netrvalo dlouho a z projektu byl kvůli stálým kompetenčním dohadům odvolán Klaus Hess, jehož nahradil Detlef ‘Dete’ Klamann (ex-Mountain Ash). Paradoxně právě tahle rošáda zároveň ukončila i kytaristovo nepřetržité členství v sestavě Jane a stvrdila tak definitivní konec klasického období kapely.

Premiéru baletního představení s živou hudbou a vokálem Jona Symona uvedlo 1. března 1983 dolnosaské Státní divadlo, na jehož repertoáru zůstane celé dva roky. S příznivým přijetím se dílo setká i na jiných západoněmeckých scénách, včetně vyprodaného sálu Mezinárodního kongresového centra v Berlíně s kapacitou 7000 osob.
Koncem března bylo narychlo natočeno a lokálním labelem Lava Records spěšně vydáno LP Warlock – Soundtrack Zum Rockballett, jehož se na každém vystoupení prodalo kolem 350 kusů.

Nelenil ani Klaus Hess a hned zjara začal s přípravou očekávaného sólového debutu, který se na pultech obchodů objevil pod názvem Sternentanz v létě 1983 (Sky Records). S albem elektronické instrumentální hudby mu pouze tam, kde se na to necítil, vypomohl bicmen Bernie Van Der Graaf a nárazově Volfgang Krantz se smyčci, zbytek je muzikantovým splněným snem: ‘Arranged, composed, recorded, mixed, guitar, keyboards, bass, drums, effects by Klaus Hess.’ Nutno však dodat, že pro příznivce Jane bylo album zklamáním a těžko říct, zda si své fanoušky našlo někde jinde.

Vytížení projektem ‘Warlock’ ještě umocnilo dřívější kapelové rozhodnutí dát si tvůrčí pauzu a v aktuální sestavě Peter Panka, Charly Maucher, Werner Nadolny a Detlef Klamann se věnovat jen koncertním aktivitám. Aby se předešlo potenciálním právním sporům s Hessem, bylo pro ně přijato kompromisní pojmenování Lady Jane.

Povzbuzený úspěchem se Jon Symon v červnu 1984 vrhnul do dalšího rockbaletního projektu Lady MacBeth a po třech měsících tvrdé práce ho dovedl k premiéře, která se uskutečnila 27. září, opět ve Státním divadle v Hannoveru. Soundtrack byl tentokrát pořízen v předstihu, v červenci 1984 se na jeho natáčení podíleli i Maucher s Klamannem, zatímco Panku s Nadolnym v sestavě Lady Jane doplnili Kai Reuter (kytara), Klaus Henatsch (klávesy, baskytara, zpěv) a basista Bernd Kolbe, spoluzakladatel dortmundského Epitaphu.
Pravidelné 3 – 14denní tripy po německých klubech v roce 1985 doplnila rozsáhlá akce promotérské agentury Hannover Concerts, kterou vybraní členové kapely absolvovali jako Warlock + Ballet s posádkou čítající 45 lidí.

BEAUTIFUL LADY, 1986 *½

»Každé album mělo v době svého vzniku opodstatnění a něco odráželo.«

U příležitosti 10. výročí založení labelu Sky Records jeho šéf Günter Körber nabídl Pankovi & spol. vydání nové studiové nahrávky s tím, že bude prezentována přímo pod značkou Jane.
Poslední sestava již bez Kolbeho, po němž zůstal skladatelský podíl na třech skladbách, nastoupila v lednu 1986 do studia, kde spíchnula album, jehož drtivá většina je oděna do nezáživného poprockového hávu, absolutně odlišného od outfitu klasických desek.
Ani s odstupem času a ohledem na dobu nechápu, co sestavu se jmény jako Peter Panka a Werner Nadolny vedlo k natočení podobného díla, jehož další ráz určí hned úvodní jalovice I Need You, z níž křečovitá snaha o osmdesátkový hit čouhá na sto honů. Ovšem nestala se jím a stejně dopadla Nadolnyho titulní píseň z A-strany doprovodného singlu s vlezlým refrénovým popěvkem. Když k tomu přičtu, že se jaksi pozapomnělo na fakt, že Jane už skladbu s názvem I Need You vydali na svém třetím albu (nejedná se o remake) a že když už se konečně začalo blýskat na normálnější časy s In my Life, záhy je odvanula slizká Hold Your Line, rozčarování nebralo konce.
V podobném duchu by se dalo pokračovat dál, ale nebudu. Psát o muzice, která se mi nelíbí, mě nikdy nebavilo. Zmínku tak už jen o nejsvětlejším bodu alba, Henatschově baladě Silence a polosvětlým finále Imagination s integrovanou krátkou pasáží z Lennonovy proslulé Imagine.

Popravdě ani nepřekvapí zmatky v kreditech na LP, kde se uvedená stopáž skladeb rozchází s realitou ještě výrazněji než je zlozvykem, kde nejsou uvedena jména nepřeslechnutelných doprovodných vokalistek (Andrea Schwarz, Anca Graterol, Jane James) a neshoda panuje dokonce i u příjmení koproducenta, jímž byl Frank Wuttke/Wuttle. Dobře mu tak.
Nic tu nespasí ani přebal z nechvalně známé dílny PPT, který by se hodil maximálně pro pokleslou synth-popovou kapelu. Že k ní Jane vzor ’86 neměli zas tak daleko? Kdysi nepředstavitelné. A obstát nemůže ani argument, na který jsem natrefil u bubeníkova horlivého zastánce, že hlavním přínosem Beautiful Lady je fakt, že se Peter Panka stal jediným členem Jane, který hrál na všech albech. Budiž mu to přáno, ale v sázce tady bylo mnohem víc – jméno kapely.

Album Beautiful Lady bez Hessovy účasti zůstalo jen promarněnou příležitostí. Jedním dechem však třeba dodat, že jak kytaristovo další sólové album Technodrome (1992), tak i první studiovka In Dreams (2009) jeho nástupnického projektu Mother Jane potvrdí nad slunce jasněji, že základním stavebním kamenem úspěchu byla přítomnost obou prvků (Pe.Pa + Kl.He) a jejich vzájemná chemická reakce.
Navzdory tomu se tenhle ideální scénář v příštích letech naplní už jenom nakrátko, načež se Jane vydají cestou vyšlapanou v minulosti mnoha jejich předchůdci. Vyhrocené osobní spory a nechutné tahanice o značku a majetek neukončí verdikt soudu, ani čas. Darmo mluvit.

LIVE ’89, 1990 ***

»Jane představují historii krautrocku v přímém přenosu.«

Po studiovém fiasku se kapela po zbytek osmdesátek znovu soustředila na živé hraní. Průběh koncertů měl v roce 1988 přiblížit titul Live ’88, label Sky Records ale nakonec nechal vylisovat pouze 300 kopií pro soukromé účely.
Jane se tu představili v základní sestavě Peter Panka, Werner Nadolny, Klaus Walz a Stephanie Shea (baskytara), ve skladbách Out in the Rain a Beautiful Lady alternoval Charly Maucher jako speciální host, jímž byl i Detlev Kuhlmann (perkuse a zpěv) a tehdy neodmyslitelné trio sboristek ve složení Anca Graterol, Martina Maschke a Petra Steffens. Záznam vystoupení v hannoverském Capitolu drahně let považovaný za ztracený byl po čtvrtstoletí nalezen, zrestaurován a vydán s identickým obsahem na CD Live Im Capitol 1988 (2013).

Další pokus o druhý regulérní živák v diskografii Jane byl dotažen do úspěšnějšího konce. V době turbulentních událostí v Evropě a blížícího se 20. výročí sublabelu Brain bylo vydáno LP Live ’89, opětovně s nahrávkou koncertu na domovské scéně v Capitolu, kam tentokrát přijal pozvání i bývalý člen souboru Gottfried Janko (zpěv, piano). Nepochopitelně laxní přístup k projektu, který vydavatel sám inicioval, nejlíp vystihuje jen těžko uvěřitelná shoda, kterou s minulým titulem vykazoval přebal desky, jenž doznal jediné změny v podobě přepsání poslední číslice v názvu letopočtu…

Ale z kanclu hajdy do kotle. Vedle tradičních koncertních čísel pod zavedenými neoficiálními názvy All My Friends a Lady budiž perličkou, že toho večera zazněly i obě skladby I Need You. Jak ta z poslední studiovky, která se dá v živém provedení poslouchat bez útrap, tak ta původní z alba III, naživo zásadně prezentovaná jako Rest of My Live. O tom, že se v kapele o albu Beautiful Lady nesmýšlelo v souladu s obecným názorem, svědčí i zařazení titulní písně, kterou ale ani koncertní verze neposune k průměru.
K tomu nejlepšímu na LP patří oba díly plnotučné Medley, krátké Pankovo sólo, bezva připomínka parádního debutu Hangman a obvyklá finálovka So So Long, k nimž nutno připočíst třináct minut vyplněných dvěma klasickými kousky Out In The Rain a Daytime, jež přináší souběžně vydaná verze na CD vycházející navíc s jinou fotkou na obalu. Za mě jasná volba.

Je otázkou, nakolik mohl zrovna tenhle živák na začátku 90. let přispět k opětovnému vzestupu popularity Jane zejména v Německu a Japonsku, kde ostatně až do titulu Age of Madness vycházela alba se železnou pravidelností. Každopádně u nás se ani zásadní společenské změny nijak nepromítly do přezíravého vztahu ke krautrockové scéně ze strany drtivé většiny hudebních publicistů, ochotných vzít na milost maximálně její experimentální část reprezentovanou spolky Amon Düül, Can, Embryo, Faust, Guru Guru, apod.
Jakoby určujícím byl názor jedné z nejvýznamnějších osobností naší hudební publicistiky Vojtěcha Lindaura (budiž mu země lehká), který z německých rockových kapel uznával jenom Jeronimo, neřku-li letité vyznání jeho kolegy Miloše Skalky: »Jen několik málo rockových souborů z Německé spolkové republiky dokázalo svou životaschopnost ve světovém měřítku a není divu: podobně jako desítky a stovky dalších kontinentálních souborů většinou přicházejí jen s jakýmsi odvarem toho, čím žije světová hudební scéna, jejíž postupy jen nadále rozmělňuje a vlastně zneužívá.«

Ať už tak nebo tak, zvýšený zájem ruku v ruce s nabídkou turné v atraktivní destinaci – podmíněnou jeho účastí – přivedl po desetileté odluce zpátky do sestavy Klause Hesse a nebýt toho, že Charly Maucher byl už jednou nohou ve své nové vlasti Kanadě, došlo by v roce 1992 k obnovení původní sestavy.
Takhle trojici Panka, Hess, Nadolny doplnil Jens ‘Jaye’ Dettmer (basa, zpěv), s nímž absolvovali krátkou zahřívací šňůru po Německu, načež vyrazili na Nový Zéland ke třinácti vystoupením, o nichž psáno, že se setkala s mimořádným úspěchem.
Na těchto základech by se nepochybně dala stavět společná budoucnost, problém však tentokrát vyvstal ohledně Wernera Nadolnyho, resp. jeho způsobilosti podávat odpovídající výkony, bo už několik let trpěl roztroušenou sklerózou. Hess s Dettmerem proto navrhli vcelku pochopitelné kompromisní řešení, posílit koncertní sestavu o druhého klávesistu. Jenomže Panka s Nadolnym byli zásadně proti a svým neústupným postojem napsali doživotní tečku za kooperací s Hessem, s nímž to zabalil i Dettmer.

Odpadlíci rozjeli vlastní verzi kapely Jane s basistou Kaiem Schieringem, zatímco jimi uvolněné posty obsadili navrátilci Klaus Walz (kytara) a Bernd Kolbe (baskytara) z pauzírujícího Epitaphu.
»Žádná velká světelná show se nekoná, ale čtveřice na pódiu nabízí až na kost obnaženou tvrdou muziku se širokým záběrem pohybujícím se někde mezi Pink Floyd a Jimim Hendrixem.«
Nadšený report z dubna 1994 v místním deníku Neue Presse si nemohl vystoupení Pankovy družiny vynachválit a co by ne. Možno jen litovat, že tohle dvouleté spojení muzikantů Jane a Epitaphu nepřineslo žádnou oficiální nahrávku. Na tu však nebylo ani pomyšlení.

Obě znesvářené strany si nárokovaly značku Jane pro sebe, snažily se za každou cenu zabránit koncertům druhé formace a pokračovaly ve vzájemných útocích. Přeborníkem v tomhle směru se stal Klaus Hess, proti němuž byl i Roger Waters uhlazený diplomat. Právě zkušenosti s letitou kauzou Pink Floyd však velí být ostražitý v úsudku, což koneckonců potvrdí i plichta dosažená  v autobiografických výtvorech. Jak Hessův text The Crime Story of Jane – The End of Jane, tak Nadolnyho Die Jane Story pro Musiker Magazin je velmi neveselá četba plná zloby a zášti, při níž nepobaví ani kytaristova kampaň v duchu mee too, když se po desetiletích vytasí se zaručeně pravdivou novou verzí o vzniku kapely Jane, podle níž ji už v roce 1969 založili Hess, Panka a Luitjen ‘Harvey’ Jansen, pozdější basista Eloy.

Neúnosný stav dospěl k jednání, jež mělo s konečnou platností určit, kdo bude do budoucna oprávněn užívat značku Jane. Před civilním oddělením Krajského soudu v Hannoveru byl 6. září 1994 uzavřen smír s tím, že subjekty vedené Peterem Pankou a Klausem Hessem mají oba právo na název Jane, ale pouze s přídomkem, tj. Peter Panka’s Jane nebo Lady Jane a Klaus Hess’ Jane nebo Mother Jane.
Nikoli tedy dobré album, ale soudní přelíčení uzavřelo nejdůležitější etapu v dějinách kapely, která svou hudbou inspirovala celé generace muzikantů a nesmazatelně se zapsala do historie krautrocku a srdcí posluchačů.

Proč? Bůhvíjak sofistikovaná tvorba to není, některé melodie, riffy a sóla navíc zní tak nějak povědomě, že byste přísahali, že jste to už někde slyšeli. Ale nevím o nikom dalším, kdo by to dokázal dát takhle dohromady. Tak proto.

… UND FÜR DAS GANZE LEBEN

»Místo květin pokládáme k tvým nohám tóny. Chybíš nám.«

Jak ukáže čas, odkaz kapely Jane budou šířit hned tři nástupnické spolky. Všechny se zaměří především na koncertní činnost, kterou čas od času zachytí na živých nahrávkách. V nadstavbovém sumáři mapujícím post-Jane éru však třeba připomenout i studiová alba a pokud možno se neztratit v labyrintu zainteresovaných jmen.

Jako první se svou kůží na trh nepřekvapivě dorazila formace Peter Panka’s Jane v sestavě Panka, Walz, Nadolny, Reuter plus nováček Mark Giebeler (baskytara). Albem Resurrection z roku 1996 se jí podařilo navázat na… chvilka napětí… poslední studiovku Beautiful Lady.
Charakteristický sedmdesátkový sound se ke slovu dostane jen při slibném 90vteřinovém intru, další obsah s tuplovanou dávkou vlezlé Someone ale všechny naděje zažene do kouta. Tohle už nebyl náhodný úlet, ale záměr.
Aby bylo rozuměno, nemám a nikdy jsem nic neměl proti kvalitnímu AOR, ale od Jane jednoduše očekávám jinou porci muziky, v tomhle ranku nikdy nebudou doma. A jinak než ztrátou soudnosti, orientace, či obého naráz, nemožno vnímat ani přebal s pasoucí se krávou. A je úplně jedno, že tu má vedle sebe ještě dvě kolegyně. Sorry jako.

Trefou do černýho nebyl ani halfplaybackový projekt Pano’s Jane koncipovaný pro malé kluby, jenž si odbyl premiéru v březnu 1998 při oslavě Pankových 50. narozenin. Werner Nadolny hrál na klávesy a saxofon, Peter Panka bubnoval a pěl, zbytek zněl z předtočených pásků. Z důvodů hodných zřetele se tahle dvoučlenná varianta příliš neujala, tož byla počátkem roku 1999 přibrána dvojice Gaby Niezel (kytara) a Petra Müller-Gehring (baskytara).
Hodně rozpačitý start do nové etapy Pankova životaběhu.

Bohem nadaný kytarista a skladatel Klaus Hess v letech 1994-95 pokračoval s personálně ustáleným triem pod hlavičkou Mother Jane, načež se vrhnul na spolupráci s Diepop, Nosferatu a Technos Feratu a věnoval se produkčním aktivitám. Kai Schiering prozatím převzal mikrofon u skupiny Shimmer a Jens Dettmer založil vlastní soubor Jenseits.

Vydání singlu Together We Stand / Take It v limitovaném počtu 500ks na jaře roku 1998 předznamenalo návrat kapely, která do dalších let posílila o klávesistu Klause Henatsche, s nímž absolvovala švýcarské turné. Ze zářijových koncertů v devětadevadesátém bude pořízen výživný záznam obsahující vedle nevšedně podané klasiky – včetně aktualizovaných Windows – i dva páry nových netuctových skladeb. Nebýt až směšných dodatečných zásahů do nahrávky, majících z komorní klubové akce vytvořit dojem masové záležitosti, měl by titul Comes Alive (2000) v dané disciplíně jisté místo v krautrockové Top 10.

S občasnou korekcí sestavy, kdy nejdřív Dettmera nahradil Hachy Hachmeister a po vystoupení 17. listopadu 2000 v Isernhagenu z osobních důvodů skončil Henatsch, odehrají Mother Jane jako trio nespočet klubových koncertů, zato nových nahrávek bude jak šafránu, ale co už. I tady někdy může míň znamenat víc, jak dokládá kompilační slepenec Genuine německého labelu SPV z roku 2002.
Veden údajnou snahou zapojit do projektu co nejvíc původních členů vydavatel sestavil prapodivný mix ze tří nahrávek Jane ’79, které do té doby ve studiové verzi nevyšly, půltuctu všelikých čísel připsaných na účet Peter Panka’s Jane, proložil to jedním songem Hessovy formace a uzavřel dvěma živými skladbami Jane ’77…
Užít si výslednýho kočkopsa může snad jen zmatený konzument, který je schopen vydávat ho za regulérní reunionové album Jane, jak se s tím lze setkat na netu i v životě.

Charly Maucher, spolehlivý basák a jeden z mých nejoblíbenějších krautrockových zpěváků začátkem 90. let přesídlil do Kanady a k muzice se vrátil až na jejich konci v sestavě kapely lokálního významu Dr. Glue. Od roku 2000 se stal stálým členem Peter Panka’s Jane a svou stopu zanechá na celé řadě nahrávek, počínaje titulem Live 2002 pořízeným 13. května, kde jinde než v Capitolu.
Reklamní nálepka na předmětném CD lákala na společné německo-švýcarské turné s Birth Control a upozornění ‘recorded absolutely live, no overdubs, direct to disc’ zas na autentickou atmosféru, která u živáků ční vysoko nad dokonalostí.
Setlist se držel osvědčených položek, což platí i o plnotučné Medley s fajným, ač jako vždy krátkým Pankovým sólem a coby vhodná představovačka se dá akceptovat i pětiminutovka Fun Time, už jen kvůli nadšenému přivítání ztraceného syna: »Ladies and gentlemen, please welcome bassist from Canada… Charly Maucher!,« jenž se tu představil ve špičkové formě. Ani charismatický hlas Petera Panky neztratil nic ze své přitažlivosti a svoje si spolehlivě odehrál Nadolny, snad jenom Walzova kytara dala občas vzpomenout na jeho předchůdce.
Nešťastně zvolený přídavek Beautiful Lady bych ale rozdejchával ještě na pokoncertní tiskovce.

V květnu 2003 čtveřice Panka, Maucher, Walz a Nadolny natočila další rozpačitou studiovku Shine On, při jejímž poslechu snadno dojít k závěru, že už vlastně ani neusilovala o oživení své minulosti, ale bohatě si vystačí s pohodou panující při společném nahrávání. Nu což.
Ze škatule průměrný mainstreamový rock tu vyčuhuje jen otvírák I Believe s pompézním refrénem, plus vybrané balady Heartbeat a Another Day – Another Way, energická Sign My Name a nápaditá bonusová předělávka Better For You, Better For Me od Spooky Tooth, k nimž se Peter Panka vždy hlásil.

V prosinci 2004 se jeho formace v dobré formě představí v zavedeném pořadu Rockpalast veřejnoprávní WDR (na CD a DVD bude k mání v roce 2017) a na rok 2006 připraví další studiovku Voices. Ani ta nás sice nezavede do minulosti, ale při hledání nové tváře konečně zvolí správnou proceduru – místo plastický chirurgie hodně pohybu, střídmou stravu a pozitivní mysl.
Úvodní lekcí je plnotučná Tomorrow, druhou představuje atmosférický duet Much Too Much, další zas baladoidní The Last Time. Prostor na srovnání myšlenek nabídne alternativní verze Voice in the Wind z Between Heaven And Hell, při majestátním opusu Dawn se touha po botoxu stane provždy minulostí a po příjemném výklusu s akustickou kytarou a nevšedním příběhem Welcome To The Club ještě rychlá sprcha s instrumentální miniaturou Romance. A je to. A pak že to nepůjde.

První vydání bezprostředně následovala reedice s jiným obalem a znovu upravenou alternativní verzí Voice in the Wind, což dávalo smysl asi jen klukům z kapely. Jejich věc. Tím spíš, že album Voices bylo prvním titulem vydaným na vlastní značce Cool & Easy Records.
K lepší náladě přispělo rovněž turné s několika zastávkami ve Švajcu, kdo by ale čekal radostné hodování, nedočkal by se.

Peteru Pankovi byla diagnostikována rakovina plic v pokročilém stadiu. Rocker tělem i duší zemřel po marném boji 28. června 2007.
Jeho památku uctilo berlínské rádio Krautrock World o šest dnů později odvysíláním kompletního koncertu Peter Panka’s Jane v Dortmundu 2006, stejně jako 2CD Live at Metas se záznamem vystoupení v Norddeichu na pobřeží Severního moře během poslední šňůry. Vedle většiny neodmyslitelných kousků se tehdy dostalo i na Much Too Much z aktuálního alba a dvě čísla z Shine On (Know It All a Sinking Sinking). Vybral bych jiný, ale co už. A že byla speciálně jen pro tuhle nahrávku zařazena Beautiful Lady? Ještěže nemusím rozumět všemu. Uvedeným výhradám navzdory řadím tenhle živák nad Live 2002 i Live ’89.

V souladu s Pankovým přáním kapela pokračovala pod vedením Charlyho Mauchera, jenž se spolu s Klausem Walzem stane hnacím motorem souboru, přestože se do Německa nikdy nevrátil natrvalo. Jejich prvním společným krokem bylo angažování prvotřídního bubeníka Fritze Randowa (Eloy, Epitaph) a kytaristy Arndta Schulze (ex-Harlis), s nimiž na podzim 2007 absolvovali turné Tribute To Peter Panka s hlavní zastávkou v Capitolu 23. listopadu 2007, kde s nimi vystoupili Harlis s Wolfgangem Krantzem, Jon Symon a Dete Klamann (kytara) za Rockballett Warlock, Jutta Weinhold se svým bandem, Martin Hesse, Bernd ‘Nossi’ Noske a další členové uvedených uskupení.
Vrcholem působivého koncertního zážitku bylo sólo Fritze Randowa završené jeho bubenickým soubojem s Nossim.

Záznam vzpomínkového koncertu, který vyšel v roce 2008 na DVD, byl poslední aktivitou Wernera Nadolnyho v rámci Peter Panka’s Jane. Klávesákovi zjevně chyběla parťákova ochranná ruka a tak dal přednost založení vlastního nástupnického projektu Werner Nadolny’s Jane.
V původním spolku byl nahrazen Wolfgangem Krantzem, dobře známým z klasických alb Jane Here We Are a III, který se hned zapojil do nahrávání nejbluesovějšího díla v dějinách spojených se jménem Jane, jež ponese výmluvný název Traces (2009).
Znamenité jsou tu oba mezní body, jak rockovice Hurricane Approaching, tak Krantzova čarokrásná instrumentálka Northern Lights. Mezi nima se skví všechny možný variace na blues: ráznější For The Better, zpěvný Chittagong Blues, vyklidněný Before Long, klasický Reflections s nepřiznanou foukačkou i Schulzovo To A Hero And Friend ozvláštněné mandolínou a věnované Pankovi. Studiový majstrštyk, který zavřel ústa celé řadě pochybovačů. Taky jsem si nebyl úplně jistej.

V lednu 2009 na svého nejlepšího přítele tributním albem Proceed with Memories… vzpomněl i Werner Nadolny se svým bandem, jenž se spojil se spřátelenou vokalistkou Juttou Weinhold a v Německu žijícím anglickým zpěvákem Geffem Harrisonem s minulostí v Twenty Sixty Six & Then a Kin Ping Meh. Mottem jejich záslužného díla bylo výše uvedené vyznání s květinami a tóny a ať si třeba z holdu Tribute stříká patos až do nebe, s chutí si tohle CD pravidelně dopřeju a leckdy se i přidám: »A singer a lover a drummer and a friend, say fare well and don’t cry – A singer a lover a drummer and a friend, say fare well and goodbye.«

»Když ve snech zní písňové melodie tak jasně, že se je snažíme zazpívat, stávají se sny skutečností.«

V událostně košatém roce 2009 se s novým bubeníkem Lucasem Quentinem a solidní studiovkou In Dreams přihlásili o slovo i Mother Jane. Syrové album nabídne říznou kytaru, nápadité melodie – ať už je Hessovi přihrálo sladké snění nebo hořké žití – působivé instrumentálky s kytarou (My Melody) i klapkami (In Dreams) a jasný vrchol v jediném kapelníkem odzpívaném songu Lonely Is The Guitar Man, při jehož poslechu by mohlo mrazit i jeho odpůrce.
Asi se tak nedělo, jisto však je, že rovná hodina s Mother Jane uteče stejným fofrem jak v hospodě, tož si většinou dám ještě jedno.

Mezi tituly na DVD třeba upozornit na záznam vystoupení v největší evropské jeskyni využívané coby kulturní prostor v německém městečku Balve, kde se v roce 2009 Peter Panka’s Jane představili v tehdy aktuální sestavě Charly Maucher, Klaus Walz, Fritz Randow, Wolfgang Krantz plus Arndt Schulz. A přestože bych přivítal v mnoha směrech kvalitnější zpracování edice, tak mě Inside: The Cave – Concert (2010) pokaždý spolehlivě přenese na místo činu. Tvl, jak rád bych tam opravdu byl.

Většina roku 2010 patřila koncertům a přípravám studiového materiálu. Werner Nadolny s “baleťákem” Detem Klamannem (kytara), zpěvákem Torstenem Ilgem z revivalové kapely hrající repertoár Uriah Heep ze 70. let a trojicí Sven Petersen (bicí), Rolf Vatteroth (baskytara, zpěv) a jistící Doctor Bogard (klávesy) natočili album Eternity (2011).

S Nadolnym byl jeho spoluautorem hannoverský muzikant a producent Dirk Rogon, svým hlasem přispěla i řada hostujících vokalistek, ale o žádné věčnosti ani avizovaných progresivních hodech nemůže být řeč, i kdyby Tryptich trval celou hodinu. S každým dalším poslechem na vás namísto utajované krásy odevšad vybafne Herr Klischee a ani nejposlouchatelnější číslo A Little Big While s výrazným prostorem pro Juttu Weinhold situaci nezachrání, o zařazení coveru Circle of Hands ani nemluvě. Jestli na mě Ilgův projev působil jinde rušivě, tak v uriášovském klenotu už je mi vyloženě protivnej. Na tenhle revival bych nešel ani grátis. Řemeslo bez duše.

»Pomník nalezený v Tortugueru (kostarický národní park) odkazuje na konec 13. stavebního cyklu přesně 21.12.2012. Mnoho vyznavačů New Age to interpretuje jako konec světa! Uvidíme…«

Třináct měsíců před plánovaným armagedonem, o němž se spekulovalo i v bookletu, vydali Peter Panka’s Jane v okysličené sestavě s třicátníky Corvinem Bahnem (klávesy) a Niklasem Turmannem (kytara, zpěv) z Crystal Breed koncepční album na pomezí vědy, metafyziky a víry Kuxan Suum (2011).
Mayové byli údajně skrze Kuxan Suum (cesta k obloze) jakoby pupeční šňůrou spojeni s vesmírem, jedenáct skladeb na albu pro změnu spojují instrumentální miniatury, které z alba dělají atmosféricky hutné a soudržné umělecké dílo.
Historie proslulé civilizace je pro mě španělskou vesnicí, ovšem tohle album mě dokáže přikovat do křesla stejně, jako se to povedlo Gibsonovu strhujícímu snímku Apocalypto. Kuxan Suum je studiovým majstrštykem formace Peter Panka’s Jane, který by obstál se ctí i v duelu se sedmdesátkovou diskografií.

Zajímavostí budiž, že oba konkurenční projekty bylo možno v letech 2011-12 slyšet na stejných akcích, což se jednou přihodilo i v kombinaci s Hessovým souborem, který odehrál společný koncert s Nadolnyho frakcí pro soukromou TV v Bielefeldu.

Období nadměrné činorodosti Mother Jane vyvrcholilo v roce 2012 titulem Turn The Page, který na bonusovém disku přináší tři dosud nepublikované songy Jane ’82 (dva i v prodloužené verzi), na nichž se vedle obvyklých jmen podíleli i Pedja (Special Girl) a bubeník Jürgen Rosenthal (Love Ain’t Easy). Hlavní chod potom nabízí tři starší skladby Mother Jane a osm kousků originální formace, jež byly dříve dostupné jenom v živých verzích (mj. interesantní provedení Windows, zde jako Nightmare [Windows 2012], kde klavírní pasáží přispěla kapelníkova dcera Katharina Maria Hess), plus předělávku písně Turn The Page od Boba Segera, kterou nahrála zbrusu nová sestava Mother Jane, v níž zůstal jen kytarista Jens Betjemann spolupracující s Hessem od r. 2005. Novými tvářemi po jejich boku byli zpěvák Qusai Zureikat, basistka Heike Nolden a bubeník Panza Lehmann.

Úspěšné období nepochybně mohlo mít své pokračování, nebýt zprávy z 28. ledna 2014 o Betjemannově náhlém úmrtí ve věku 45 let. Klaus Hess i Mother Jane se ze dne na den odmlčeli, podle všeho navždy. Ani informace z roku 2016 o chystaném instrumentálním albu a zvažované spolupráci s Wolfgangem Krantzem se nakonec nepotvrdila.
Jeden z nejlepších německých kytaristů, bez jehož přičinění by se nikdy nezrodil typický sound Jane – o stěžejních položkách v repertoáru ani nemluvě – by bezpochyby zasloužil lepší konec hudební kariéry než spoustu promarněných let. Je víc než příznačný, že jako jediný ze širokého okruhu Jane nebyl pozván na oslavu 40. narozenin kapely a svoje heslo nemá ani na “blbý” Wikipedii.

V září 2013 se na trh dostalo EP Stopover, jež v nahrávacím studiu Frida Park natočila ustálená pětice Werner Nadolny’s Jane, jen pozici druhého klávesisty nově obsadil Frank Werwitzki.
EP vyšlo na lokálním labelu Yellow Snake Records a obsahuje poprvé řádně vydanou píseň Broken Harmony plus reinterpretace skladeb Do You Remember, Heartbeat, Better For You Better For Me a I’m So Down, v níž možno slyšet i Nadolnyho saxofon. Představuje první krok na cestě, kterou se bude jeho skupina ubírat i v příštích letech.

Rok 2014 přinesl hned dva díly crowdfundingové trilogie The Journey. První s podtitulem The Best of Jane ’70 – ’80, druhý jako Transformation s výběrem skladeb Jane z 80. a 90. let. Nový kabát jim sekne jen málokdy.
Dalším z mírně nepřehledné várky titulů, které Nadolnyho ansámbl vytrvale vrhal na trh, byl v roce 2015 titul InBetween obsahující sbírku raritních, dříve nepublikovaných nahrávek z období Proceed With Memories…, tedy s účastí Geffa Harrisona a Jutty Weinhold, doplněné bůhvíproč o dva kousky s aktuálním pěvcem Torstenem Ilgem. Asi aby mu to nebylo líto.
Toho roku zároveň nemocí sužovaný klávesista nadobro skončil se stínováním na pódiu a oficiálně oznámil konec s hraním. Jeho místo v sestavě zaujal Jörg Rudolf.

Závěrečná část trilogie The Journey vyšla v roce 2016 s podtitulem Arrival a vybrané skladby Jane na ní doplnila trojice songů z kultovního rockového baletu Warlock a snad stopadesátá úprava Better For You, Better For Me. Kdo by zaváhal s pořízením předchozích dílů, dostal k Vánocům vše naráz v 3CD Boxu The Complete Journey.

Peter Panka’s Jane především s ohledem na Maucherovo žití v Kanadě svoje aktivity utlumili a jenom výjimečně se některá vystoupení dočkala privátních vydání. Zevrubně je přiblížil až oficiální 4CD Box Forever And One Day (2017) s živými nahrávkami z let 1984-2016 v rozličných sestavách, který k poslechu nabízí sedmnáct muzikantů a 41 skladeb.
Na jaře 2017 Charly Maucher oznámil, že onemocněl leukémií, jakmile mu to ale zdravotní stav jen trochu umožnil, dál dolétával ke koncertům, jak dokládá mj. účast souboru na legendárním festivalu ve Finkenbachu 11. srpna 2018 ve složení Maucher, Walz, Corvin Bahn (klávesy), Niklas Turmann (kytary, zpěv) a Achim Poret, bubeník z Epitaphu.

Werner Nadolny k desátému výročí připravil reedici vzpomínkového titulu Proceed With Memories… (2018) s působivým alternativním obalem, rozšířenou o dvě skladby extra určené pro tohle vydání (Keep Your Head Up High a One Night at the Opera) a v létě na ledovcovém jezeře Steinhuder Meer absolvoval se svým týmem tradiční open-air akci, která bývá pro spoustu fanoušků vrcholem koncertní sezony. Vzdor vytrvalé nepřízni počasí se odehrála ve skvělé atmosféře, jež se přenesla i na album.
Pod výstižným názvem …And in the Darkest Night bylo k mání 7. prosince 2018 a vedle klasiky nabídlo i šestero neprofláknutých kusů: Love Me – Or Leave Me, Borrowed Time, Morgan Le Fay, Angel Of Death a baladické duo Heartbeat a Another Day – Another Way z alba Shine On. Byly tou nejlepší pozvánkou na koncerty Werner Nadolny’s Jane.

Jejich vystoupení v polovině května 2019 na festivalu v Neustadtu bylo předehrou připravovaného turné k 50. výročí založení kapely Jane. Všechny plány ale zhatila covidová šaráda a z velkolepých oslav zbyla jen další kompilace Best Of 50 Years Of “Jane Music”, která má být kariérním průřezem doplněným o tři novinky, jež skupina nahrála speciálně pro tenhle výběr: From Heaven He Fall, Rings of Gold a Dreams of Danger. Jejich autorem je starý známý baletní mistr Simon Hornsby (Jon Symon) a každopádně stojí za slyš.

Živák Golden Jubilee Live z léta 2020 tedy není záznamem žádné výroční akce, ale staršího vystoupení v Black Hand Inn v Gadenstedtu v roce 2013, kdy technické problémy znemožnily jeho vydání. Díky odborné pomoci zvukaře kapely Ossyho Pfeiffera se během lockdownu podařilo zachránit alespoň část koncertu, který je poslední zveřejněnou nahrávkou s aktivní účastí Wernera Nadolnyho. Poslouchá se náramně.
V plném zápřahu tu možno zažít i Detlefa Klamanna, který kapelu na konci roku 2020 opustil z osobních a zdravotních důvodů. Album tedy podle všeho představuje poslední šanci zažít skupinu v sestavě se dvěma pamětníky starých časů. Jejich odchod ze scény a dva roky vynucené koncertní nečinnosti napsaly zřejmě definitivní tečku za historií projektu Werner Nadolny’s Jane.

Mezitím přišla smutná zpráva z Kanady, že Charly Maucher 28. srpna 2019 nerovný boj s nemocí prohrál. Ani to však neznamenalo konec značky Peter Panka’s Jane. Poslední zakládající člen originální formace předal pomyslnou štafetu Walzovi, který v řadách Jane působí od roku 1988 a zažil tedy i poslední pětiletku bez přívlastků.
Kytarista z Dortmundu, od roku 2006 i manažer kapely a spolupořadatel vyhlášeného festivalu German Kultrock v jeskyni Balve, se nikdy nevyhnul srovnávání se svým předchůdcem. Popasoval se s tím se ctí, zrál jak víno.

Vynucenými opatřeními opakovaně odkládané koncerty k padesátinám Jane se o dva roky posunuly a některé nové termíny byly sladěny se zastávkami jiné legendy germánské rockové scény Epitaphu při jeho Five Decades Of Classic Rock Tour. Coby předkapela s nimi jezdí další veteráni Fargo, kterým sice nebylo přáno dosáhnout podobného věhlasu, na jejich kvalitách to však nic nemění.
Nejbližší poryv krautrockové historie zavane na pobřeží Baltského moře 23. března 2023 v Rostocku. Peter Panka’s Jane tam vystoupí v ustálené sestavě posledních let Klaus Walz, Corvin Bahn, Niklas Turmann, Achim Poret a Holli Coolyard (baskytara, zpěv).

Tož ať se daří!

POSTSKRIPTUM: Každá ze tří nástupnických verzí Jane si našla vlastní styl a sound, což bylo pro fanoušky jedině ku prospěchu. Poslouchat alba všech projektů je něco jako postát u památníku radosti ze života, u něhož se střetává minulost, současnost a budoucnost, bo jak praví jedna nová teorie o čase: »Všechno existuje současně, protože čas jak ho nyní vnímáme, ve skutečnosti tak nefunguje, jelikož všechno kolem nás je vždy přítomno.«
Můžeme s tím souhlasit, nechápavě kroutit hlavou nebo si nesouhlasně ťukat na čelo, ale na Jane tahle teorie sedí dokonale. Včera, dnes i zítra, vždycky mám po ruce některé jejich album. A jinak tomu nebude až do konce mých dnů. Howgh.

DISKOGRAFIE: viz nejucelenější přehled na stránkách zasloužilého předsedy  fanklubu Jane, majitele spousty raritních nahrávek a obří kolekce krautrockových memorabilií Bernda Kunzeho.

ČASOVÁ OSA 1970-94:
Peter Panka – bicí, perkuse, zpěv (1970-94)
Klaus Hess – kytara, zpěv (1970-83, 1992)
Werner Nadolny – klávesové nástroje (1970-73, 1975-76, 1982-94)
Charly Maucher – baskytara, zpěv (1970-72, 1973-74, 1982-84, 1988-92)
Bernd Pulst – zpěv (1971-72)
Wolfgang Krantz – sólová kytara, baskytara, klávesy (1972-74)
Martin Hesse – baskytara, zpěv (1974-82)
Gottfried Janko – klávesové nástroje, zpěv (1974-75)
Manfred Wieczorke – klávesové nástroje, zpěv (1977-79)
Predrag ‘Peđja’ Jovanović – zpěv, kytara, klávesy (1980-81)
Detlef Klamann – kytara, zpěv (1983-84)
Kai Reuter – kytara (1984-88)
Klaus Henatsch – klávesové nástroje, zpěv (1984-88)
Bernd Kolbe – baskytara (1984-85, 1992-94)
Klaus Walz – kytara, zpěv (1988-92, 1992-94)
Stephanie Shea – baskytara (1988-92)
Jens Dettmer – baskytara, zpěv (1992)

RIP:
Bernd Pulst – 3. 2. 1973
Claus Zaake – r. 2002
Gottfried Janko – r. 2004
Peter Panka – 28. 6. 2007
Jens Betjemann – 28. 1. 2014
Jon Symon – 7. 12. 2015
Norbert ‘Charly’ Maucher – 28. 8. 2019
Martin Hesse – 18. 8. 2020

POZNÁMKA: Citace pocházejí převážně z německých hudebních periodik Sounds, Music Joker, Fachblatt, Oldie Markt, Music Express, Musik Scene, Neue Presse Hannover, Ostfriesischer Kurier, z hudebně zaměřených webů germanrock.de, jane-band.com, RockTimes, z CD bookletů a přebalů LP, jež zároveň byly cenným zdrojem informací.

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA: