CD Musea – FGBG 4323.AR /2000/
Lépe pozdě, nežli později. S americkými art rockery Happy The Man jsem se seznámil teprve před pár lety, ale vznikla z toho náklonnost na “první dobrou” následovaná nezbytným doplněním sbírky…
Historie vzniku kapely sahá někam do roku 1972, ovšem první oficiální nahrávky se dočkala až o nějakejch pět let později. Bezejmenný debut vyšel v roce 1977 u labelu Arista a na ploše necelých padesáti minut nabízí devět skladeb. Hudba je to velmi propracovaná a vypiplaná do nejmenšího detailu, vždyť hned sedm z devíti skladeb je zcela instrumentálních. Je z nich cítit lehkost, vzdušnost, ale i nezbytná komplikovanost Yes, kombinovaná s rytmickými zvraty typickými pro Gentle Giant, nebo King Crimson. S kořením v podobě prvků fusion navrch.
Zkrátka – byť tomu první skladba, vyklidněná a space rockově zasněná Starborne vůbec nenasvědčuje – jsou to hudební orgie, což mi potvrdí hned následující pecka Stumpy Meets the Firecracker in Stencil Forest. Po vzletném úvodu se zvrtne v rytmické hrátky ála Gentle Giant, do kterých vpadne intenzivní fusion s divoce sólujícím ságem…
První ze dvou zpívaných věcí je “trojka” Upon the Rainbow. Trochu jako Camel na deskách Raindances a Breathless. Saxofon, klávesová sóla a celkem “tuctovej” zpěv, který neruší. Skladba jako taková je sice krapet pomalejší, ovšem i rafinovaně komplikovaná a k nějakým milostným dobrodružstvím, či ploužení po tanečním parketě naprosto nevhodná.
Za vrchol alba považuji členitou, instrumentální lahůdku Mr. Mirror’s Reflection on Dreams. Je to delikatesa složená z těch nejvytříbenějších surovin a střídá se v ní celá plejáda nálad a chytlavejch melodií. Její poslech je pro mne vítaným osvěžením a v jednu chvíli (zhruba v polovině čtvrté minuty), jako kdybych slyšel i kytarového vizionáře Mr.Vaie.
Pátá Carousel už začíná (především ve své druhé polovině) znovu utahovat šrouby a připravovat půdu pro nástup intenzivní a gejzíry klávesových sól bičované prog/fusion nakládačky Knee Bitten Nymphs in Limbo. To je palba, připomínající řádění Mahavishnu Orchestra a tak jsem opravdu vděčný za následující píseň On Time as a Helix of Precious Laughs. Rytmika tiká a šlape, jak švýcarské hodinky a je to jediná skladba, ze které cítím – byť velmi prchavou – vůni Genesis.
Album nezadržitelně spěje ke svému konci a po kouzelné, jen necelé čtyři minuty dlouhé skladbičce Hidden Moods je tu finish v podobě rozmáchlé New York Dream’s Suite. Po symphonic rockovém úvodu a nabušené fusion vsuvce v prostřední části skladby přichází zklidnění a album končí úplně stejně, jako začíná – tedy zasněnou space music…
Je to výborná deska, ale musím přiznat, že v těch techničtějších pasážích je toho na mě trochu “priveľa”. Kdyby kapela o něco slevila z předvádění dokonale zmáknuté hudební násobilky a místo toho přihodila ještě hrst melodií, byl bych určitě spokojenější. Slabší čtyřka.
1. Starborne (Kit Watkins) – 4:22
9. New York Dream’s Suite (Wyatt) – 8:32
SESTAVA:
Stanley Whitaker – electric guitar, acoustic guitar (8), lead vocals (3,7)
Frank Wyatt – keyboards, backing vocals, saxophone (2,3), flute (4,8), piano
Kit Watkins – Minimoog, acoustic piano, Rhodes piano, ARP string ensemble, Hammond B3 organ, Hohner clavinet, flute (4,8), marimba (7)
Rick Kennell – electric bass
Mike Beck – drums, percussion
Happy The Man
Prog Rock
Arista
1977
LP
9
CD Musea - FGBG 4323.AR /2000/
HTM sú najviac európsky znejúca art prog/fusion kapela z USA.
Snake vie, že sú moji obrovskí obľúbenci a pre mňa skupina, ktorá patrí do TOP 12 (dvanásť apoštolov) všetkých čias z historického aspektu sofistikovaného rocku … mimo desiatich britských a jednej kanadskej kapely …
Prvé tri albumy sú jasne za 5/5 …
Není to špatné. Ty Genesis ve skladbě
On Time as a Helix of Precious Laughs také cítím.
Dík za seznámení s albem, o němž jsem vůbec netušil.
Špatné určitě ne, jen trochu komplikované. Následující album “Crafty Hands” je o dost přístupnější a já osobně ho mám raději. Recku mám víceméně napsanou, do konce týdne ji nahodím.
Tak to se už těším.