Německá kapela Frumpy pro mě byla zjevením už při mém prvním kontaktu s ní. Bylo to v Divadle hudby a poezie v pořadu Underground, který v raných sedmdesátých letech odolával stále tužší normalizační hydře. Mohlo to být hned v lednu 1972, kdy řádně mrzlo a sněhu bylo i v Brně jako za časů Josefa Lady a mě poslech téhle hudby napoprvé pořádně zahřál.

Mezi řadou pro mě tehdy neznámých a nových skupin se objevili tito Němci, kteří mě dokonale odzbrojili a podobně jako Amon Düül II přesvědčili, že kvalitní progresivní rock nevzniká jenom na Temži, ale také v kontinentální Evropě na Rýně a že v mnoha ohledech může být zcela zaměnitelný. Osobitosti téhle dravé a syrové hudby dodávala zejména zpěvačka Inga Rumpf, kterou mít v kapele, bych dodnes považoval za velké terno. Přesto trvalo mnoho let, než jejich druhé album vešlo do mé sbírky a já si s několika přestávkami mohl vychutnat jeho obsah.

GOOD WINDS – Začátek mi zní mírně jako nějací zapomenutí Uriah Heep z raných začátků. Sound kapely je hymnicky pevný a silný, o což se starají legendární hammondky, dusající rytmika a elektrická kytara protahovaná slidem. Hlas má správné rockové ostří – vyforsírovaný ve výškách a sdělný ve středních polohách dává téhle hudbě patřičný drive. Přesto skladba není syrová a agresivní, třebaže sází na důrazný riff. Střídání tišších pasážích nás odvádí na jinou rovinu. Jsou na ní rozkládané kytarové akordy a sound nabídne výrazné basy a důrazný zvuk šlapáku. Pak už se hudba odvíjí pod vlivem Vanilla Fudge, Deep Purple, Uriah Heep, mírně i Iron Butterfly. Ovšem ve zrychlené pasáží Jean-Jacques Kravetz do hudby vkládá patetické klasicizující prvky, které vstřebal při studiích a hudební obraz se promění v rockovou kantátu, v níž sehrávají významnou úlohu i vokální party. Bicí nástroje Carstena Bohna se rozbíhají v dynamičtější a komplexnější hře proti kvílejícím kytarovým partům Rainera Baumanna. Gradující dynamika vás osloví hutným pojetím a patřičným patosem, ten ostatně v závěru skladby vrcholí mohutným finále.

HOW THE GIPSY WAS BORN – Hammondky hned v úvodu dominují. Tohle je začátek jako řemen. Zpomalený rytmus a prokreslený zvuk legendárních varhan se výtečně spojuje s řeřavými kytarovými akcenty. Inga Rumpf má zajímavý hlas. Místy by člověk nabyl dojmu, že tohle zpívá chlap a ne ženská(!). Přesto mě to nepopuzuje a Inga si mě získává svým důrazným frázováním a feelingem, kterým se pokládá do harmonie. Melodická linka je poměrně čitelná, stejně jako aranžmá. V projevu je bluesová esence, ale hard rock stojí na bytelných základech. Baumannovy zdvojené kytarové party mají zpěvný tón, pohybují se ve výškách a vytvářejí vzájemně propojenou clonu hřmícímu soundu, který spěje k vyvrcholení. Řekl bych, že Inga a celá kapela v lecčems vyzpívávají prokletí romské rasy, její pocit bezvýchodnosti. Mezihra je výtečně vypilovaná v detailech a myslím, že každý hudebník si v téhle části najde to svoje. Varhany znějí jako vystřižené z bachovských fug, ale na druhé straně jsou poučený Emersonem a Lordem a jednoznačně vévodí. Rytmika Carstena Bohna a Karla-Heinze Schotta pulsuje téměř hypnoticky a teď sem vstupují i perkusivní škrabavé neznělé zvuky na tlumené struny elektrické kytary. Nádherně procítěné unisono. Další skvělý kousek!

TAKE CARE OF ILLUSION – Hlas Ingy Rumpf je hlasem vypravěče, který se opírá do textu a fascinují mě jednotlivé odstíny jejího přednesu. Dokonale jej ovládá a umí pracovat s dramatem, stejně jako s vnitřní vroucností. Dokážu si velmi dobře představit, jak tenhle rockový anděl ovládal pódia s uhrančivou umanutostí. Střídání nálad přináší do tématu mellotron, klouzavé a kvílející kytarové party s impresivní imaginárností. Za jiných okolností bych byl „zneklidněn“ opakováním dvou akordů, ale ta práce s dynamickými odstíny se ponenáhlu začíná rozbíhat ve stále zběsilejším tempu. Baumannovy kytarové party kreslí a odvíjejí nekonečné předivo rozvibrovaných tónů za asistence hřmících hammondek, ostinátu baskytary a dunících bicích. Tohle je vyvrcholení jako při extázi. Vliv Deep Purple je cítit jen místy, je tady hodně německé nezávislosti a odvolávky směrem ke klasické hudbě. Stejně jako v předešlé skladbě závěr patří mohutnému finále.

DUTY – Začátek na mellotron zní jako soundtrack z nějakého hodně smutného filmového tématu. Inga Rumpf se pokládá do sdělení a spojení jejího hlasu s důraznými akcenty je velmi sugestivní. Baumann výrazně prošlapuje wah wah pedál a dlouhé zásadní akordy umocňují výrazovost. Výtečná Schottova basová ostináta dotvářejí hybný konglomerát rytmických erupcí, které udržují neustále napětí a divokou jízdu. Prolínání témat tvoří z kompozice zajímavé široké téma, které má mnoho předností a zejména tu nejzásadnější, že v dlouhé instrumentaci nenudí, což by se možná v jiném případě mohlo leckdy stát. Barevné prolínání nálad je velmi přesvědčivé a zároveň si uvědomuji, že pravděpodobně tady slyším asi „nejdelší“ kytarové sólo s absolutním zapojením wah wah pedálu. Marně přemítám, jestli na obou stranách Atlantiku nějaký kytarový démon aplikoval kvákadlo v takto širokém formátu(!!!). Nezní to ale nějak lacině. Baumann pracuje s ohýbáním tónů citlivě, ale dokáže dodat tomuto soundu i patřičnou agresivitu a kaleidoskopickou barevnost. Za ním drží harmonii hammondky a rytmika pracuje na plný plyn s řadou perkusivních zvuků. Další prostor přebírají hammondky, tady je ta inspirace Bachem dost čitelná. Pravda, s některými postupy pracoval i Jon Lord, ale ten německý model má myslím přesto svoje osobitá specifika. Po dlouhém instrumentálním řádění se opět vrací famózní hlas Ingy Rumpf, který prosvětlí syrovou harmonii a její stupňování se děje v emersonovském duchu až k závěrečnému prudkému sestupu do bzučivého stop!

Vzkaz pro Ingu Rumpf: jsi prostě nejlepší v kontinentálním rockovém prostředí Evropy své doby a nějaká Nena a Gianna Nannini jsou tvoje velmi vzdálené příbuzné.

A dotaz pro informovanější: co tahle dračice dělá dnes? Přiznám se, že jsem o ní mnoho let nic nezaslechl.

Na druhém řadovém albu skupina ukázala, že po instrumentální stránce a energetickém potenciálu má nastavenou laťku hodně vysoko. Také že chce svého posluchače uhranout muzikantským nasazením v delším formátu, což potvrzují první dvě desetiminutové kompozice (třetí „nejkratší“ má sedm a půl minuty) a poslední dokonce dvanáct minut. Tedy žádná singlová kapela do hitparád s nějakými krátkodechými chytlavými melodiemi. To odpovídalo době a samozřejmě se s tím i po více než čtyřiceti letech plně ztotožňuji. Myslím, že skupina Frumpy, patří mezi „německé rodinné stříbro“, které stojí v příkrém diametrálním protipólu proti měšťáckému vkusu většinového publika orientovaného na takovou hudbu jako dělal Karel Gott nebo Udo Jürgens. Album dekoruji zcela zásadně pěti hvězdičkami!

SKLADBY:
1. Good Winds 10:02
2. How The Gipsy Was Born 10:05
3. Take Care Of Illusion 7:30
4. Duty 12:09

SESTAVA:
Inga Rumpf – vocal
Rainer Baumann – guitars 
Karl-Heinz Schott – bass
Jean-Jacques Kravetz – keyboards
Carsten Bohn – drums

Album: 2
Autor: Frumpy
Žáner: Hard Rock
Vydavateľstvo: Philips
Rok: 1971
Formát: LP
Počet skladieb: 4