Eagles – Hotel California (1976)

05.07.2019 Petr Gratias Komentovať

Americká skupina Eagles rozděluje příznivce na dva tábory – na ty, kteří je považují za komerčně zprofanovanou hudební jednotku a na ty, kteří velebí jejich instrumentální, melodické a vokální kvality a posouvají je mezi zásadní americké kapely. Amerika světu v minulosti nabídla řadu vynikajících formací, ale, bohužel, taky spousty komerčních kýčů a třebaže se mnohé skupiny tvářily jako „hudební vizionáři“, čpěly z jejich hudby strategické manévry producentů a manažerů, kteří je chtěli nasadit do žebříčků, vydělat spolu s nimi (mnohdy nejlépe i bez nich) hodně dolarů a pak je jako použité zboží „pohodit“ do vrtkavého show-businessu.

Možná by se dalo říci, že Eagles jsem vnímal podobně „ostražitě“ jako třeba Electric Light Orchestra, kde bylo všechno taky tak nějak „napůl. I když se jednalo o jiný typ hudby. Myslím, že Crosby, Stills And Nash, Byrds nebo Buffalo Springfield, podle mého subjektivního soudu, patří do kvalitativně vyššího hudebního podlaží, třebaže jejich alba neměla tak nápadně vysoké prodeje, možná zněli i méně efektněji a v hitparádách byli Eagles vždycky o něco před nimi. Ale na druhé straně takoví Poco, The Flying Burrito Brothers nebo Souther Hillman Furay Band, domnívám se, lepší než Eagles nebyli. Ostražitost mi velela zůstat někdy napůl cesty a vnímat jejich tvorbu bez předsudků.

Obal jejich veleúspěšného alba Hotel California, který jsem často registroval na černých burzách vinylů, měl v sobě jakousi kalifornskou zahálčivost nekonečných západů slunce, horkého a suchého počasí, kývajících se palem a rozmařilých barokních, (ale i pseudobarokních staveb), které tu zbyly ještě ze španělské nadvlády, kdy Kalifornie patřila, podobně jako Mexiko, španělským Habsburkům. Luxus hotelového interiéru pro místní smetánku byl vyvažován dlouhovlasatými členy kapely a tak jsem nakonec neodolal i já a tohle album zapadlo do mé sbírky. Navzdory tomu, že někteří mí kamarádi, kteří měli alternativní rockovou orientaci a poslouchali třeba Velvet Underground, se mně smáli, že jsem americké komerci skočil na špek.

HOTEL CALIFORNIA – Krásné akustické kytarové intro. Dvanáctistrunná kytara přímo zvoní a další kytary ji skvěle sekundují. Přímo před našima očima (a ušima) se odvíj jedna z nejkrásnějších melodií, co byly kdy napsány. Sólový zpěv má na svědomí bubeník Don Henley a my se můžeme ponořit do krásného kytarového přediva, které se odvíjí jako Ariadnina nit. Precizní do posledního tónu a akordické výměny. Chválit je třeba i vzájemné prolínání sólových kytar Dona Feldera a Joe Walshe. Byl to velký polibek múz Felderovi, Henleyovi a Freyovi, který jim zajistil nejen nesmrtelnost, ale i doživotní tantiémy. Pravda, někdo může mít pocit, že skladba je po tolika letech už poněkud „profláklá“, ale když se k ní po delším čase vrátíte větším okruhem, zjistíte, že má pořád svou okázalou rockovou přitažlivost.

NEW KID IN TOWN – Druhá skladba má klidnější tempo a jakousi vnitřní vyrovnanost. Za mikrofonem stojí kytarista Glenn Frey a my těžko můžeme popřít, že posloucháme countryovou odnož rocku. Doprovodné hlasy jsou umírněné a uhlazené. Hudba uklidňuje v podvečerním příjemném posezení někde nad mořským zálivem. Kytarista Joe Walsh si tentokrát vzal za své hru na elektrické piano a na hammondky, které dokreslují atmosféru. V textu se evidentně neřeší nic zásadního a tak se sborové hlasy a hladivé vokály opírají především o náladotvornou melodickou hudbu.

LIFE IN THE FAST LANE – Energičtější nástup na elektrickou kytaru, ke kterému se přidávají další rockové linky a za mikrofonem je opět Don Henley (podle mého soudu nejvýraznější sólový zpěvák v kapele). Šlapavý rock s elastickými kytarami a dobře seřízenými hlasy patří mezi ty pravověrnější na albu. Sólové kytarové party zde nahrál Joe Walsh (nejryzejší rockový kytarista skupiny), zatímco Glenn Frey hraje na clavinet, který v instrumentaci Eagles víceméně neočekáváte. Přímočará rocková skladba, která v závěru pracuje i s kytarovými zkresleními a zpožďováním zvuku. Don Henley se nezdráhá nasadit funkový rytmus, kterému dobře sekunduje i baskytarista Randy Meisner.

WASTED TIME – Tklivá balada. Klavírní party jsou v režii Glenna Freye, zatímco Joe Walsh hraje na hammondky. Určitá pompéznost, kterou americké balady díky aplikaci smyčců musejí mít, nechybí ani v téhle skladbě. Mohlo se ale trochu ubrat na té rozlehlosti. V daných konotacích to působí přece jenom na hranici únosnosti, ale producent Bill Scymczyk asi věděl co dělá a proto tam smyčce v té podobě použil. Zpívající Don Henley má ovšem smysl pro interpretaci balad, stejně jako pro údernější rockové záležitosti a tak se jeho hlas ve sborech a smyčcích neztrácí. Příjemná skladba, která sice ortodoxního rockera asi nenadchne, ale citlivějšího posluchače dojme a rozvibruje jeho pocity.

WASTED TIME /REPRISE/ – Použití smyčců v instrumentální podobě předešlé skladby má hodně divadelní ráz a tak čekáte, jestli se z toho vyklubá nějaký soundtrack k filmu, nebo podkres pod balet.

VICTIM OF LOVE – Máme zde konečně rockově pořádně zaostřenou skladbu. Úderné akordy na elektrické kytary rozbíhají další příspěvek. V refrénu sice trochu zněžní, ale ten původní úderný spodek zůstává zachován. Skladba je příležitostí pro sólovou kytaru Dona Feldera, ale také pro slide kytaru Joe Walshe. Sólový pěvecký part patří Henleyovi, ale je to Joe Walsh, který dodává skladbě ten správný sound a energetický potenciál. Žádná komplikovaná melodie, přehledné postupy, ale aranžmá je precizně odvedeno přesně podle žádaných rockových intencí se sborovými akcenty ve zpěvu.

PRETTY MAIDS ALL IN A ROW – Joe Walsh je tentokrát hlavním zpěvákem, ale nahrál i klavírní party a rovněž i téma na synthesizer – společně s Glennem Freyem. Vokální party se v téhle skladbě hodně blíží Crosby, Stills And Nash, ale hudba je přece jenom z jiného tyglíku. Pomalá rocková balada, se zdůrazněnou rytmikou má svou podmanivost a jakousi nostalgii, která provází hudbu kalifornských skupin snad odjakživa. Osobně mně to nevadí (jsem romantik), ale drsní rockeři se při skladbě mohou ošívat.

TRY AND LOVE AGAIN – Příjemná kombinace elektrických a akustických kytar, kterou jsem už nějakou chvíli na albu postrádal. Střední tempo skladby vás nenudí, stejně jako hlas baskytaristy Randyho Meisnera, jehož basy bloudí v hlubinách, ale jeho vysoce postavený hlas se pouští do kalifornských výšin. Dobře vystavěná skladba s přehlednými hudebními postupy. Osobně si myslím, že Meisnerův hlas se přece jenom malinko víc hodí do vokálních sborů, ale je příjemné vnímat změnu v sólových hlasech. Sólovou kytaru nahrál Glenn Frey a kytarové party na značkový nástroj Gretsch zase Joe Walsh. Spojení kytar a sborových hlasů se nese prostorem, jako majestátní let symbolických kalifornských „orlů“.

THE LAST RESORT – Dostáváme se do finále. Píseň je opět příležitostí pro Dona Henleyho. Není to žádný rockový nářez, ale balada. Don Felder zde nahrál party na pedal steel kytaru, synthesizery Joe Walsh a od bicích se odpoutal i Don Henley. Rytmicky základní téma a ani na kytary se zde neděje nic mimořádného. Skladba plyne jako vodní proud. Docela příjemně se zde dostávají do rovnováhy harmonické proměny a dynamická odstínění v interpretaci, kde v backgroundu vycítíme zase onen countryový odér. Máme tu zase smyčce a akcentované klavírní a kytarové nástupy. V další fázi zde klavírní tóny subtilně tikají a zvolna se přibližují smyčce, které ale nepřebíjejí tklivý hlas Henleyho. Podobně jako ve skladbě WASTED TIME se zde pracuje s náladami, které se přelévají do mírného patetického vyznění.

Album Hotel California se stalo americkým majstrštykem a myslím, že kapele se v takové míře už dalšími alby jeho význam překročit nepodařilo. Přirovnal bych to k americké verzi Fleetwood Mac, jejichž album Rumours bylo také nepřekonatelné, navzdory jejich velké popularitě a uznání. Setkal jsem se i s hodně odvážným tvrzením, že naši už dávno zprofanovaní Plavci jsou „čeští Eagles“. Už si ale opravdu nevzpomenu, který „moudrý“ domácí publicista pustil, tuším do Melodie, tenhle nesmysl. Českou verzi skladby HOTEL CALIFORNIA natočil kdysi i hitmaker Jiří Korn a myslím, že pilotní píseň alba se dodnes pokoušejí hrát mnozí kytaristé znova a znova. Nedivím se tomu. Je to opravdu mimořádná skladba, která logicky svádí k vytváření dalších derivátů a coververzí. Dávám čtyři hvězdičky, na pět mi tam přece jenom chybí alespoň ještě dvě skladby v duchu úvodního superhitu.

SKLADBY:
1. Hotel California (Felder/Henley/Frey)
2. New Kid In Town (Souther/Henley/Frey)
3. Life In The Fast Lane (Walsh/Henley/Frey)
4. Wasted Time (Henley/Frey)
5. Wasted Time /Reprise/ (Henley/Frey/Norman)
6. Victim Of Love (Felder/Souther)
7. Pretty Maids All In A Row (Walsh/Vitale)
8. Try And Love Again (Meisner)
9. The Last Resort (Henley/Frey)

SESTAVA:
Don Henley: vocals, drums, percussion
Glenn Frey: vocals, guitar, keyboards
Don Felder: vocals, guitar, slide-guitar
Joe Walsh: vocals, guitar, keyboards
Randy Meisner: vocals, bass, guitarone