Minulý rok jsem si nostalgicky přehrával všechna alba kapely DIO. Žádné mi neuniklo v době svého vydání, ale k ucelenějšímu pohledu, či jakési zpětné reminiscenci jejího díla jsem se nikdy nedostal.
Některá alba ležela na poličce, další jsem si k tomuto účelu musel zapůjčit. Bylo to velice zajímavé období (v některém případě) porovnávaní nahrávek starých již několik desítek let. Když jsem se ocitl v období devadesátek, brodil jsem se temnými alby s feelingem Black Sabbath kříženými s moderními prvky – Strange Highways a Angry Machines. Po podivném a poněkud nudnějším pokusu o koncepční album s názvem Magica však přišlo na řadu Killing the Dragon a okamžitě byl znát jasný rozdíl. Rozdíl v radostné energii, která se z drážek valila mocným proudem.
Velkým zdrojem znovunalezené síly po unavené Magice se stala nová akvizice v podobě kytaristy Douga Aldricha. Nebyl to žádný nováček, ale již hotový a ostřílený hudebník, který měl za sebou úctyhodný počet nahraných alb různých žánrových stylů – od glam metalu po blues, i několik sólových instrumentálních počinů, na kterých prokázal svůj kytarový um – konkuroval i takovému Vaiovi či Satrianimu. Že nekecám, dokládám malou ukázkou:
Já osobně jsem tuto změnu uvítal, předchozí (i budoucí) kytarista DIO Craig Goldy nikdy nebyl totiž mým osobním favoritem. Jeho obdiv k Deep Purple i Rainbow byl tak velký, jak v nejednom rozhovoru přiznal, že doma neposlouchal skoro nic jiného, což mohlo být limitující pro jeho osobní herní projev a rozvoj. Také jeho několikeré podivné příchody a odchody z kapely, údajně z „rodinných důvodů“ svádí k různým spekulacím.
To Doug Aldrich je jiná třída. Jeho party na Killing the Dragon jsou zahrané lehce a sebevědomě – jako by ledabyle, přesto je v nich ukryto neobyčejné kouzlo. Ačkoliv se spolupodílel autorsky jen na dvou skladbách, v jeho podání máte pocit, že i písně napsané jeho předchůdcem Goldym jsou jeho vlastní – takové jim předal své osobní charisma. Bavilo mě sledovat (a hlavně poslouchat) jeho nádherně vystavěná sóla v každé skladbě, to je naprostý unikát. Mrzí mne, že je tato deska jen jeho jediným studiovým počinem v DIO.
Dalším velmi zajímavým faktem je neobyčejná plodnost basáka Jimmyho Baina. Tento spíše nenápadný, leč důležitý hudebník, se v historii tu a tam spoluautorsky podílel na několika skladbách, zde se stal spoluautorem snad všech skladeb. Takového parťáka Ronnie neměl nechat odejít.
Po hard rockověji a temněji zaměřených předchůdcích je toto album daleko dravější a živější, zvukově se kapela trefila někam mezi zásadní sabaťácké Mob Rules nebo Heaven and Hell a prvotinu Holy Diver. Některé songy řadím do Diova zlatého fondu – třeba klipová Push či Better in the Dark, které svižné pádí do cíle.
Vysoko cením i dramaticky vystavěnou Scream s neuvěřitelným kytarovým sólem. Výborně zní i hard rockové kousky Cold Feet, Rock & Roll a Guity. Na albu nesmí chybět ploužák, zde pojmenovaný Throw Away The Children se smutným textem a překvapivým zařazením dětského sboru. Za slabší považuji pouze Before The Fall, ve které dostal prostor klávesák Scott Warren a rychlejší, ale kapánek nudnější Along Comes A Spider.
Pokud bych měl toto album v kontextu Diovy tvorby ohodnotit, tak by to byla ocelová čtyřka kovaná z té nejušlechtilejší oceli. Hlavně zásluhou kvalitního materiálu a drakobijce Douga Aldricha, který se nenechal odradit a předem vytvarovanou formu DIO dokázal upravit vlastní DNA. V celkovém výsledku nevznikl žádný dietní zákusek, ale pořádnou vrstvou cukru posypaný máslový dort.
01) Killing the Dragon (Dio/Bain) 4.25
02) Along Comes a Spider (Dio/Bain/Aldrich) 3.32
03) Scream (Dio/Bain/Aldrich) 5.02
04) Better in the Dark (Dio/Bain) 3.43
05) Rock ‘n Roll (Dio/Bain/Goldy) 6.11
06) Push (Dio/Bain/Goldy) 4.08
07) Guilty (Dio/Bain) 4.25
08) Throw Away Children (Dio/Goldy) 5.35
09) Before the Fall (Dio/Bain) 3.48
10) Cold Feet (Dio/Bain) 4.11
Ronnie James Dio – zpěv
Doug Aldrich – kytara
Jimmy Bain – basa
Simon Wright – bicí
Scott Warren – klávesy na ‘Before the Fall’
King Harbour Children’s Choir – sbor na ‘Throw Away Children’
Killing The Dragon
SPT-15199-2
hard rock, heavy metal
Spitfire Rec.
2002
CD
10
CD
Utahaná Magica a omezený Craig Goldy?! Vyzval bych tě na souboj, ale nerad bych při osobním kontaktu porušil některé z anticovidových přikázání, tož zatím jen takhle – Magica rovná se poutavý příběh + tradičně vynikající zpěv + skvělé instrumentální výkony + příhodná patosová atmosféra. Prostě hardrocková klasika, která může zklamat jen… rozpolcené. Škoda, že ze zamýšleného pokračování (z)byla jediná skladba, Electra (s chutí si v ní zahrál i Doug Aldrich).
Borek : Několik pokusů během let jsem Magice dal, ale nikdy mě nepřesvědčila. Vím, že dost fandům se toto album líbí, já k nim však nepatřím. Problém bych neviděl až tak v mé rozpolcenosti, spíše v odlišných prioritách a očekáváních.
Abychom neporušili covid nařízení, tak navrhuji online souboj v piškvorkách – mám kolečko 🙂
OK, a na kolik hrajem? 🙂
Jo a minule jsem zapomněl, Killing The Dragon je u mně taky za ****
Dio nepatří mezi interprety, které bych nějak cíleně vyhledával a doma ho mám jenom na deskách Rainbow. V textu mě zaujala zmínka o Dougu Aldrichovi, ale vzápětí jsem zjistil, že si ho pletu s bubeníkem Aldridgem. Ovšem já si pletu aj hrady Žebrák a Točník…
Album jsem si poslechl z čiré zvědavosti a sedlo mi. Fajnovej hard rock. Jiří, dík za recku a taky za to, žes o sobě dal vědět.
Dal bych o sobě vědět klidně i dříve, ale uplynulý půlrok byl na Rockovici neobyčejně plodný. Takové kvanta informací jsem tu dlouhodobě nezvládal vstřebávat a o poslechu všech vzorků ani nemluvě. Přesto jsem rád, že mohu být součástí a občas přispět svou troškou písmenek do mlýna. PF 2021!
Veľmi pekná recenzia – díky za ňu!
Mám veľký rešpekt k predchádzajúcemu dielu Magica. Rovnako tak nemám problém s gitaristom Craigom Goldym. To však nie je podstatné. Dnes som si s chuťou vypočul Killing The Dragon…