Kdyby mi někdo před třiceti lety řekl, že se v roce 2024 budu těšit na novou desku Deep Purple, tak bych si asi poklepal na čelo a pomyslel si o dotyčném, že se zbláznil a mluví z cesty. Vždyť tenkrát opustil skupinu kytarista Ritchie Blackmore a já si nedokázal představit, že by ho někdo dokázal nahradit. Ale objevil se Američan Steve Morse, který zapadl do sestavy jako to pověstné kolečko v soukolí dobře promazaného stroje, a hudební kariéra všech zúčastněných dostala nový rozměr. Po osmi albech se ale jejich společná cesta rozešla a Deep Purple opět řešili otázku, kdo se ujme pro celkový zvuk skupiny tak důležitého nástroje. A opět stála štěstěna na jejich straně a jejich řady rozšířil o generaci mladší, velmi talentovaný Simon McBride a staří pánové díky němu chytili, vlastně již po několikáté, druhý dech.
Simon McBride – nový kytarista Deep PurpleKdo by však vsadil na nějakou výraznou změnu v celkovém soundu, tak by asi prohrál dost peněz, protože nějaké velké novoty se na albu se zvláštním názvem = 1 nekonají. Že to Gillanovi již nějaký ten pátek nezpívá jako v dobách největší slávy, je fakt, na kterém se již cokoliv těžko změní, ale zpěvák se s tím vyrovnává s velkou elegancí a úspěšně se převtěluje v rockového vypravěče, kterému můžete věřit každý slovo. Skutečně mě mile překvapilo, jak mu to na nové nahrávce zpívá. Chci věřit, že v tom nemají prstíky různá studiová kouzla.
Také hudební materiál zde obsažený je mnohem kvalitnější než ten na albu Whoosh!, což je jedno z mála alb této skvělé hardrockové party, které jsem neměl potřebu zařazovat do své sbírky. Navíc management skupiny očekávání nás fanoušků od jara postupně přiživoval zveřejňováním tří skladeb, přičemž hned první píseň Portable Door mě přesvědčila, že staří dobří Párpli se vrací s plnou parádou. Milým překvapením se stal nový kytarista, díky němuž mám pocit, že se vracím v čase zpět, takový má ta skladba hardrockový drajv. Hned jsem si řekl, že pokud bude takhle znít celé album, tak nebudu váhat a okamžitě si ho pořídím. Po seznámení s dalšími dvěma kousky, z nichž především Lazy Sod se mi líbí čím dál víc, bylo rozhodnuto. Novou desku musím mít.
Třináct položek obsažených na albu se asi bohužel nestane rockovými klasikami jako jejich předchůdci ze sedmdesátých let, ale je sympatické, že to ve svém věku Gillan a spol. ještě nezabalili. Na druhou stranu musím objektivně přiznat, že některé momenty na albu obsažené na mě působí tak, jako bych je už někdy slyšel, což u tak letité kapely není nic neobvyklého. To je ale pouhá drobnost a určitě to není z mé strany výtka, to v žádném případě. Stačí, abych si poslechl pomalejší skladbu If I Were You a začnu si říkat, že všechno je tak, jak má být. Zhruba od poloviny desky už jsem chycen a hudbu si užívám jako základní životní potřebu, bez níž nemohu existovat.
Nejvíc mě bere závěr desky. Taková No Money To Burn by se neztratila ani na deskách z minulého století, následující cajdák I’ll Catch You ozdobený nádherným kytarovým sólem se pomalu zadírá pod kůži, aby mě závěrečná skladba Bleeding Obvious přivedla do hudebního ráje. Ta skvostná pasáž, do které se píseň přemění zhruba v polovině, je prostě nádherná. Velice podařený kousek.
Nová deska Deep Purple se opravdu povedla. Sice to není taková nečekaná bomba jako některé jejich dřívější desky, ale kdybych skupinu neznal a tato deska byla zatím tou jedinou, kterou jsem slyšel, tak by mě asi donutila pídit se po dalších nahrávkách. A pokud jsou pánové ve svém věku schopni vyprodukovat takhle silný materiál, tak mi nezbývá než smeknout ze své šedivějící hlavy pomyslný klobouk.
Skladby:
1. Show Me
2. A Bit On The Side
3. Sharp Shooter
4. Portable Door
5. Old-Fangled Thing
6. If I Were You
7. Pictures Of You
8. I’m Saying Nothin’
9. Lazy Sod
10. Now You’re Talkin’
11. No Money To Burn
12. I’ll Catch You
13. Bleeding Obvious
Obsazení:
Bass – Roger Glover
Drums – Ian Paice
Guitar – Simon MacBride
Keyboards – Don Airey
Vocals – Ian Gillan
= 1
Hard Rock
Ear Music
2024
CD, LP
13
Deep Purple = 1 som počul doteraz dvakrát v Hi-res kvalite. Veľmi dobrá doska s výborným Gillanovým spevom. V hudbe prevládajú klávesy a tie podľa mňa hrajú prím, je to akoby návrat o mnoho rokov dozadu, ale bez gitary. 13 skladieb je dosť a samozrejme, že potom poslucháč selektuje. Snake – Spotify nikdy nebude hrať ako originálny nosič, je tam kompresia a digitálne prevzorkovanie, ktoré sa vždy prejaví na dynamike. Dnešné nahrávky sú často už pri výrobe veľmi silno kompresormi upravené (všetko má znieť naplno a zrozumiteľne) a pri ďalšej kompresii pri počúvaní nastane zvukový guláš, ktorý zrejme pri tejto nahrávke počuješ.
Mňa zvukovo zaujali LP Mark Knopler – In deep River, alebo Bob Dylan – Shadow Kingdom. Je to však odlišná hudba ako hrajú Deep Purple.
lyaend: nějak tak to asi bude. Vím, že Spotify na CD kvalitu poněkud ztrácí, ale prej to hodlají brzy vylepšit. To ovšem nebude zadarmo, takže nám zdražej předplatné. Já jsem z touhle službou víceméně spokojenej, na testování adeptů ke koupi, poslech na zahradu, nebo na párty mi to stačí. Ale doma poslouchám muziku primárně z vlastních cédéček.
Lyaende, děkuji za tvou reakci. Toho Knopflera si musím poslechnout.
Ahoj Snake, máš úplnú pravdu. Tiež rozlišujem kde a kedy a z čoho počúvam. Pre mňa je top LP a celá cesta analog, ale aj tam sa kvalita nahrávky líši a nie všetko sa mi zvukovo páči. Spotify má absolútnu výhodu v cene /za málo/ veľa muziky.
Zdar Martine, o albu pochopitelně vím, ale ještě jsem ho neslyšel. Nebyl čas a vlastně jsem postrádal aj motivaci. Napsal jsi to pěkně, takže si na něj konečně najdu volnou chvilku a pak dám vědět, jak o dopadlo.
Zdarec, zkus si ho poslechnout (zaplaťpánbůh za Spotify) a dej pak vědět. Docela by mě zajímalo, co tomu řekneš.
Včera jsem desku slyšel jednou, dneska mi hraje už po druhé. Třináct skladeb se mi sice zdá docela dost a v prostřední části alba by se pár slabších kusů našlo, ale dá sa. Skupina ještě dokáže napsat dobrou melodii, líbí se mi i tu a tam rozházená sólíčka kytary, nebo kláves (např. I’m Saying Nothin’, či v hned následující Lazy Sod). A finálovka – respektive její instrumentální vsuvka – Bleeding Obvious je opravdu skvostná. Deep Purple se nepouštějí do žádné moderny a ty sedmdesátky jsou z toho cítit, ale…
…pevně věřím, že originální nosiče hrajou líp, než stream ze Spotify. Protože se zvukem mám problém. Je natlakovanej a zkreslenej tak, jak se to dneska (bohužel) dělá a dost mě znervózňuje. Zkoušel jsem poslech přes repro i ze sluchátek, ale žádnej rozdíl a musím si to pouštět hodně potichu. Na současnou produkci už jsem asi starej.
Řekl bych, že z originál cd je to lepší, ale ucho do ohně bych za to nedal. K hudbě přistupuji stylem líbí – nelíbí.To jiní tady kdysi řešili, jaké má nahrávka DR. Abych se přiznal, dodneška jsem nepochopil, co to je a vlastně je mi to jedno. Holt, jsem technický buran.
Oceňuji, že sis nahrávku poslechl a věnoval jí svůj čas. Děkuji.
Martine, technickej analfabet su taky, ale o to tady v tomhle případě opravdu nejde. Už někdy začátkem nového milénia jsem na sobě začal pozorovat, že mi nová muzika přestává dělat radost. Myslel jsem si, že začínám bejt prostě starej a pak jsem o pár let později někde natrefil na terminus technicus “loudness war”. Jak je to s tzv. “dynamic range” mi pak osvětlili jistí kolegové buď tady, nebo na PGB a nějaká pojednání o téhle problematice jsem si na webu našel sám. Nechci ti plevelit diskuzi pod recenzí, ale pokud budeš mít chvilku času, zkus si přečíst tenhle výbornej článek v češtině na webu Echoes-zine. Je sice už z roku 2014, ale ledacos vysvětluje https://www.echoes-zine.cz/ozveny/dynamika#:~:text=Dynamika%20(angl.%20dynamic%20range,%20d%C3%A1le%20v%20textu%20DR)%20hudebn%C3%ADho
Dík, mrknu na to. Snad budu moudřejší.