Australská blues/hard rocková úderka Buster Brown z Melbourne (pozor nepleťte si je s US bluesmanem či glam rockovými kašpary stejného jména) měla sice jepičí život, ale během těch let v rozmezí 1973-5 se zřetelně zapsala do podvědomí rockových fandů svými nespoutanými koncerty po lokálech, kde spolu s rockery řádila i dělnická holohlavá mládež, jakási první vlna skinheads.
Kapela si však zahrála i na velkých festivalech, třeba s Queen. Zanechala po sobě dva singly a jedno elpíčko. Co je na tom zvláštního, řeknete si, takových souborů by se našlo nespočet. U tohoto spolku bylo však zajímavé sledovat, kam odstředivá síla odmrštila jejich členy. Jakýsi Phil Rudd se v roce 1974 zařadil do startujících AC/DC a ochraptělý zpěvák Angry Anderson o rok později po zániku Buster Brown nastoupil do dalšího podobného združení Rose Tattoo, kam po nějaké době doporučil i své bývalé spoluhráče – basáka Geordie Leacha a bubeníka Dallase Royala.
Zbývající kytarista John Moon se poté objevil v lokálních bandech Desert Rat a Why, druhý kytarista Paul Grant se spíše věnoval muzicírování po barech, než kejklím ve studiích. Po klávesákovi se slehla zem.
A tak jsou dnes Buster Brown především známí tím, že v nich hrál mistr úsporné hry na bicí Phil Rudd a bouřlivák Angry Anderson, který se stal vedle svého působení v Rose Tattoo známou mediální celebritou.
Nicméně příjemnou vzpomínkou na toto období je i jejich jediné elpíčko Something to Say. Nepatřilo mezi nejdelší – pouhých sedm songů na ploše 35 minut. Stalo se však velmi raritní záležitostí, neboť k reedici na CD došlo až po dlouhých třiceti letech.
Zpočátku mi ten dřevní zdrsnělej rockec se silnou bluesovou zálivkou připadal až moc archaickej, ale postupem doby mě ty nahrávky začala bavit. Ty rokenroly zastupovaly hned třeba úvodní Rock and Roll Lady, Roll Over Beethoven (cover od Chucka Berryho) a Young Spunk. Titulní Something to Say a Buster Brown byly dost říznuté rhythm and blues, Let me In by se dalo zařadit mezi dřevorubecké boogie jak od Status Quo.
Na raritním a jediném videu je Angry Anderson ještě s “hárem” 🙂
Na CD přibylo šest bonusů, RNR Lady v trochu umírněnější singlové verzi a čtyři písně v „Live“ provedení. Z nich vyzdvihuju Buster Brown, která zní daleko zemitěji, než studiová verze a Anderson mi tu na okamžik svým ochraptělým projevem připomněl Davida Coverdala. Proč byla přifařena Release Legalize od Rose Tattoo nevím, ani stylově k ostatním nezapadla.
Závěrem: pořádnej nášup tvrdýho boogie, rock n rollu a hard rocku, kterej si na nic nehraje – co více si přát?
SKLADBY:
01. Rock and Roll Lady
02. Let Me In
03. Buster Brown
04. Roll Over Beethoven
05. Young Spunk
06. Apprentice
07. Something To Say
Bonusové skladby:
08. Rock and Roll Lady (jediná verze)
09. Roll Over Beethoven (Live at Sunbury 1974)
10. Buster Brown (Live at Sunbury 1974)
11. Rock and Roll Lady (Live on GTK 1974)
12. Buster Brown (Live on GTK 1974)
13. Release Legalize (Rose Tattoo 1980)
Složení:
Angry Anderson (zpěv)
John Moon (kytara)
Paul Grant (kytara)
Chris Wilson (klávesy)
Geordie Leach (basa)
Phil Rudd (bicí)
Something to Say
blues rock, hard rock, boogie
Mushroom
1974
LP
7
CD - Aztec Music - AVSCD003 /2005/
Pito : K menší produkci recenzí mě nutí jejích inflace na Rockovici. Řekl bych, že je to poslední měsíce jeden z nejproduktivnějších hudebních webů. Než tady všechno přečtu a vyposlechnu nějaké ukázky, tak je volnej čas v tahu 🙂
Žeby bola Rockovica tak plodná? To je len dobre. Napokon, k textu sa dá vrátiť hocikedy. Ja som sa rozhodol, že budem dávať články raz do týždňa, pravidelne v pondelok. To mi stačí, aj z pohľadu tempa, človek je limitovaný časom. Pravda, cca polovica z nich je učesanou verziou z minulosti (či už z Rock Plus, Progboardu…). Niekedy mám chuť napísať niečo spontánne, nuž idem mimo plán, ale inak mi toto tempo vyhovuje. Napokon, nie je podstatná kvantita, ale to, že sem človek prispieva. Za to ti ďakujem. Aj ostatným pisateľom.
Veľmi ma teší, že to tu žije. Po prvých nesmelých krokoch, výsmechoch zo strany neprajníkov a terajšieho ohlasu je jasné, že malo zmysel pustiť sa do projektu Rockovica…
A pridávam sa k Hejkalovi a ďakujem tunajším rockovým nadšencom za ich robotu…
Mě to přijde jak docela průměrnej hard´n´roll (na rok 1974 opravdu hodně archaickej), ale tvůj názor respektuju a určitě ti ho nebudu vymlouvat. Dík za pěkné čtení, tyhle sondy do historie a recenze v jednom mám rád.
Austrálska scéna patrí k tým, ktoré mám vo svojej zbierke zastúpenú pomerne málo. Z prozaického dôvodu, v bratislavských obchodoch s CD jej bol nedostatok. Pár tipov mám na zozname, ale s Buster Brown som ešte do styku neprišiel. Z pred AC/DC éry mám len Bona Scotta & Fraternity. Vďaka za zoznámenie.
Je to na neuverenie, ale pred niekoľkými dňami som zauvažoval, že Jirka7200 by sa “už” mohol objaviť s nejakou „vykopávkou“ a netrvalo to dlho. Pritom som do seba po dlhšom čase tlačil albumy AC/DC…
Rockové korene Austrálie sú veľmi zaujímavé, dostal som sa k nim hlavne zásluhou „pátračov“ zo starej gardy, keď sme sa spoločne tešili z každého objavu. Kapelu Buster Brown som testoval, je najvyšší čas sa k nej vrátiť.
Jirka7200, díky!