Roku 1972 se objevilo poměrně velké množství zajímavých nahrávek, které mi nějakým způsobem imponují a bez kterých si svůj život nedokážu představit, například Machine Head od Deep Purple, Thick as a Brick mých milovaných Jethro Tull, Uriášovské album Demons And Wizards či Foxtrot a Close to the Edge artrockových velikánů Genesis a Yes. Nesmím také zapomenout na domácí scénu a legendární Kuře v hodinkách, případně desku Zelená pošta pánů Hammela a Vargy. V průběhu let jsem se s těmito a jinými skvosty seznamoval a postupně je zařazoval do svého posluchačského portfolia.

Ve stejném roce také spatřila světlo světa, nebo temnotu pekla chcete-li, čtvrtá deska birminghamských věrozvěstů pochmurného hardrockového univerza Black Sabbath. Ti ji nahrávali v Los Angeles a podle toho, co jsem si přečetl, celé nahrávání se neslo v dosti silném drogovém a alkoholovém oparu. Skupina plánovala album nazvat Snowblind, ale nakonec si v kokainovém rauši asi uvědomili, že název je možná dost provokativní, a zvolili název Vol.4, kterýžto přece jenom tolik nepobuřoval. Nebo to bylo rozhodnutí vydavatelské firmy? Nevím a dnes je to vlastně jedno, navíc tomu dali celkem nevýrazný obal.

Třetí deska Master of Reality byla velice temná a touto cestou se již pánové nechtěli znovu vydat. Toužili se posunout dál směrem k větší pestrosti a barevnosti. Typické Iommiho riffy zůstaly, ale některé skladby nabraly na košatosti, případně se začaly halit do mellotronového hávu a začaly získávat do té doby nezvyklou melodičnost. Hned úvodní kousek Wheels of Confusion překvapí svou délkou a střídáním nálad. Zpočátku temné riffy, které se ve druhé části přetaví v nápaditou melodii ozdobenou poměrně dlouhým sólováním. Pěkné.

Následující Tomorrow’s Dream se zpočátku jeví jako typická řezničina, ale to je jen zdání. najednou se v ní objeví silná melodická linka a já si začínám říkat, co mě ještě čeká. A přijde to hned vzápětí. Balada Changes postavená na klavíru a mellotronu se mi zavrtává do hlavy, a ne se z ní dostat. Zapomínám na kdysi slyšenou verzi taťky Ozzyho s dcerkou Kelly, která mě ve své době dost štvala, a užívám si předobraz všech Osbournových pozdějších cajdáku.

Jenomže pak přijde první instrumentálka na albu a já si říkám, co to proboha je? Pod názvem FX se skrývá změť pazvuků a podivného ťukání. Nerozumím tomu a vlastně se mi to ani nelíbí. Chuť si spravím písní Supernaut, což je kousek, který se valí svižně vpřed a možná by se neztratil na předchozích albech, takovou má jeho riff sílu.

Zádumčivost a temnota přichází s původně titulní písní Snowblind. Opět výrazný riff, pomalejší tempo a drogová tematika. Jó, být tvrdým rockerem, to na zdraví jednomu moc nepřidalo. Každopádně to Iommiho sólo je zde skvělé. A pomalu začínám mít depku, přichází velice temná, až hrozivá skladba Cornucopia. Nevím, o čem tam Ozzy zpívá a je mi to vlastně jedno. Pořád slyším, jak mi Bill Ward zatlouká do hlavy klín za klínem a černokněžník Iommi to celé halí do neprostupné zvukové houštiny.

Chce to oddech, ještě mě čekají tři skladby. Naštěstí se má hlava vzpamatuje hned u té první, překrásné instrumentálky s názvem Laguna Sunrise, po níž pánové znovu přitopí pod kotlem a získané příjemné pocity mi z hlavy vyženou přímočarým kvapíkem St. Vitus Dance, aby mě s konečnou platností dorazili velice heavy skladbou Under the Sun, jejíž závěr, při kterém si s radostí uvědomuju, že jsem to celé přežil, můžu poslouchat neustále, taková je to paráda.

Na čtvrtém albu se Black Sabbath podle mě pokusili vykročit ze svého temného stínu a začali postupně do své tvorby vnášet nové prvky a postupy, kterými svou hudbu chtěli obohatit a získat větší umělecké uznání. Tady to ještě nevyšlo, ale ten umělecký vrchol přijde podle mě v následujícím roce s deskou Sabbath Bloody Sabbath. Jejich čtverka zatím zůstala těsně pod vrcholem, ale to nevadí, pořád je to hodně dobrá fošna.

Album: Vol.4
Autor: Black Sabbath
Žáner: Hard Rock
Vydavateľstvo: Vertigo
Rok: 1972
Formát: LP
Počet skladieb: 10